Článek
A pak je tu ještě čtvrtá skupina, která si Radůzu navždy uloží do mentální složky „ta písničkářka od Navarové“, čímž má pocit, že vyřešila celý kulturní kontext a může jít v klidu spát.
Radůza je fenomén, který se nedá úplně vysvětlit, ale dá se dlouhodobě pozorovat. Jako mlha nad rybníkem. Nevíte přesně, odkud přišla, ale víte, že tam je, a že když do ní vejdete, už z ní nevyjdete úplně stejní. Její písně nejsou hity v klasickém slova smyslu – netančí se na ně na diskotékách, nepouští se na svatbách a DJové je používají maximálně jako osobní výzvu k odchodu z profese. Přesto se drží. Vytrvale. Umíněně. A vlastně dost poctivě.
Často se o ní mluví skrze jiná jména, nejčastěji skrze Zuzana Navarová, jako by Radůza byla poznámka pod čarou v cizím životopise. To je samozřejmě nespravedlivé, ale zároveň typicky české. My máme totiž zvláštní talent zjednodušovat věci, které si zjednodušit nechtějí. Radůza není „od někoho“. Radůza je „sama od sebe“, což je v tuzemsku podezřelá kvalifikace, skoro jako byste tvrdili, že někdo uspěl bez protekce nebo že kapr chutná dobře i bez majonézy.
Její hudba je syrová, někdy až nepohodlná. Texty jdou přímo na věc, žádné metafory o růžových obláčcích a motýlcích v břiše. Spíš takové ty obrazy, které byste raději neviděli, ale když už je vidíte, nemůžete je dostat z hlavy. Radůza zpívá o bolesti, ztrátě, samotě a o věcech, které se v běžné konverzaci řeší maximálně po třetím panáku. A i tehdy s nervózním smíchem.
Je v tom cosi starosvětského. Jako by její písně patřily do hospody, kde se nekřičí, ale poslouchá. Kde se místo televizní obrazovky díváte do prázdna a přemýšlíte, kdy jste se naposledy cítili opravdu naživu. Radůza vás k tomu nenutí, ona vás jen tiše postrčí. A pak si sedne stranou a hraje dál, jako by se nic nedělo.
Sarkasmus v jejím případě není prvoplánový. Nečekejte vtipy, které by se daly tweetnout. Je to spíš ten druh ironie, který vám dojde až doma, když si sundáte kabát a dojde vám, že vás to vlastně docela zasáhlo. Smějete se, ale trochu vás to bolí. Což je mimochodem kombinace, kterou český posluchač důvěrně zná – viz naše dějiny, národní povaha a televizní estrády.
Nazývat Radůzu „tou písničkářkou od Navarové“ je tedy nejen zjednodušující, ale i lehce líné. Je to jako říkat, že Kafka byl „ten spisovatel od Prahy“. Technicky vzato ano, ale zároveň jste právě minuli podstatu. Radůza si své místo na české hudební mapě vydřela po svém. Bez křiku, bez marketingových triků, bez potřeby být milá všem. A možná právě proto ji část lidí nemůže vystát a jiná část na ni nedá dopustit.
V konečném důsledku je Radůza důkazem, že i v době playlistů, algoritmů a tříminutových popových zpovědí má pořád smysl být svá. Že se pořád dá psát hudba, která se neposlouchá na pozadí, ale která si vás posadí a řekne: „Tak teď chvíli buď zticha.“ A to je v dnešním světě možná ta největší drzost.
