Článek
Ano, Frida nebyla jen tak nějaká malířka s talentem – byla spíš katalyzátorem vlastní bolesti a osobní utrpení přetavila v umění, které bije do očí, srdce i svědomí. A pokud si myslíte, že jde o „ženský impresionismus“ nebo „nějakou mexickou romantiku“, tak se připravte – Frida byla realismus s nádechem šílenství a humoru, který občas bolí víc než její páteř po tragické nehodě.
Když se řekne Frida, většina lidí si představí nejen obrazy, ale i život, který byl tak dramatický, že by scénář Hollywoodu musel být přepsán. V patnácti jí polámal autobus páteř, pánev, žebra, klíční kost, a pokud by někdo chtěl přesně vědět, co všechno – no, stačilo by si připravit seznam lékařských diagnóz. A místo toho, aby na sobě nechala „ležet“, vzala štětec a namalovala každou trhlinu svého těla i duše. Frida se totiž naučila používat bolest jako motor. A upřímně, kdo z nás by dokázal jet na takové palivo?
Fridina bolest byla všudypřítomná, ale zároveň absurdně inspirativní. Kdo by čekal, že zlomeniny a operace povedou k ikonickým autoportrétům s odvážnými barvami, květinami ve vlasech a monobroukem, který si dovolí být téměř posvátný? Frida si z bolesti udělala show – a my jsme byli její diváci. Na obrazech se objevuje její tělo, zraněné, krvavé, srdce vystavené na odiv, a přesto nečekejte tragédii. Spíš teatrální prohlášení: „Hej světe, tady jsem, a bolí mě to, ale mrkněte, jak to zvládám!“
A potom byl Diego Rivera, Fridina láska, manžel, ale především masochistická lekce života. Kdo by si myslel, že dva lidé, kteří jsou schopni milovat a zraňovat zároveň, mohou tvořit něco tak barevného a expresivního, je na omylu. Frida milovala Diega vášnivě, Diego Fridu – no, spíš trochu víc sám sebe. Ale ona si s tím poradila po svém: vzala štětec, přetavila žárlivost a bolest znevěry do obrazu, a voilà, vznikla legenda. Její malby jsou plné krutého humoru a sarkasmu. Podívejte se na autoportrét, kde drží srdce, z něhož tečou kalhotky – ano, vážně – a ještě vás u toho Frida s úsměvem dává najevo: „Bolí to, ale já se směju.“
Frida Kahlo byla také feministka, i když slovo tehdy znělo spíš jako nadávka. Žila podle vlastních pravidel, oblékala se jak chtěla, malovala, co chtěla, a nedovolila, aby jí někdo diktoval, že bolest má být tichá, neviditelná, nebo především „slušná“. Frida byla hlučná, barevná a bolest proměnila v herecký výkon každodenního života. A možná je to přesně to, co dělá její dílo tak lidské – neznáte jinou malířku, která by dokázala vzít bolest, zradit konvence a ještě přidat úsměv, že?
A ještě jedno: Fridina bolest nebyla jen fyzická. Byla i psychická, emocionální, existenciální. Porody, ztráty, neustálé operace, zradní milenci a manželé – všechno to byl cement, z něhož stavěla svůj umělecký dům. A přesto její obrazy nejsou jenom o utrpení, jsou o životě, o tom, že bolí, že je nefér, že někdy je zábavné být sarkastický i uprostřed pekla. Frida vás přiměla smát se, brečet, a přitom si říct: „Tak jo, světe, zkusím to taky – a budu přitom barvitější než modrá obloha Mexika.“
Frida Kahlo nám připomíná jednu zásadní věc - bolest není něco, čemu se máme vyhýbat. Bolest je palivo, i když někdy smrdí jako spálený olej. Je motorem, který vás může pohánět k tomu, abyste vytvářeli, milovali, žili naplno. Frida s ním hrála jako s barvami na paletě – a my dnes můžeme jen závidět, že z utrpení dokázala udělat krásu, humor a legendu. Když se příště budete cítit mizerně, vzpomeňte si na Fridu: obočí nesjednané, květiny ve vlasech a srdce, které se směje, i když krvácí.
A nakonec, možná nejdůležitější lekce od Fridy Kahlo: když život bolí, namalujte si ho. Nebo aspoň zkuste přežít a při tom se trochu zasmát – protože někdy je humor jediná věc, která vás zachrání, než vás zachrání vlastní štětec.
