Článek
Stačilo mít o pár hektarů víc než soused, dvě krávy navíc nebo stodolu, která nevypadala, že se zřítí při prvním silnějším větru, a člověk byl rázem kulak. Slovo, které zní skoro roztomile, ale jeho obsah měl k pohádce daleko. Kulak byl někdo, komu se dařilo, a to byl po únoru 1948 problém sám o sobě.
Zatímco města řešila znárodnění továren a bank, na vesnici se rozjel jiný druh revoluce. Přijely komise, sepisovaly se výměry, kontrolovalo se, kolik má kdo slepic, prasat a pytlů brambor. Kulak byl automaticky podezřelý, že škodí lidově demokratickému zřízení tím, že pracuje příliš dobře. A protože to dělal bez svolení strany, muselo se s tím něco udělat. Ideálně rychle a exemplárně, aby to viděli i ostatní.
Osudy kulaků po roce 1948 se lišily jen v detailech. Někdo přišel o pole, jiný o dobytek, další o nervy a někteří rovnou o svobodu. Sedlák, který generace budoval hospodářství, byl během pár měsíců degradován na pomocnou sílu v JZD, které často ani pořádně nefungovalo. Kdo se cukal, dostal nálepku sabotéra, vykořisťovatele nebo nepřítele lidu, což byly tehdejší univerzální odpovědi na všechny otázky.
Zvláštní kapitolou byly vystěhování. Rodiny, které na statku žily desítky let, byly někdy doslova přes noc naloženy na náklaďák a odvezeny jinam. Kamkoli, kde nebyly vidět. Dům dostal nový uživatel, často někdo, kdo o hospodaření věděl asi tolik jako kráva o marxismu-leninismu. Výsledek byl předvídatelný, ale to už nikoho nezajímalo. Důležité bylo, že kulak zmizel a třídní boj mohl pokračovat.
Ironií osudu je, že právě ti „nenapravitelní vykořisťovatelé“ byli lidé, kteří venkov drželi nad vodou. Uměli hospodařit, pracovat od rána do večera a měli vztah k půdě. Když zmizeli, zmizely často i výsledky. Pole se sice orala dál, ale s menším nadšením a ještě menší odpovědností. Kolektivní vlastnictví totiž znamenalo, že když se něco nepovedlo, nebylo to nikoho vina. A když se něco povedlo, byla to zásluha systému.
Přesto si mnozí kulaci zachovali zvláštní druh hrdosti. I po letech šikany, soudů a nucených prací dokázali mluvit o svém hospodářství jako o něčem, co jim nikdo nevezme. Půda byla pryč, ale paměť zůstala. A s ní i tiché vědomí, že svět se jednou zase otočí. Což se nakonec stalo, jen to trvalo čtyřicet let a pár iluzí cestou.
Dnes se na osudy kulaků díváme s odstupem, někdy s pobaveným úsměvem nad absurditou tehdejší doby. Jenže za tou absurditou byly konkrétní lidské příběhy, rozbité rodiny a zmařené životy. Humor je tu spíš obranou než výsměchem. Protože když si člověk uvědomí, že být úspěšný bylo svého času přitěžující okolností, nezbývá než se hořce pousmát. A doufat, že podobně „kreativní“ přístup ke schopným lidem už se nebude opakovat.
