Článek
A pak jsou tu lidé, o kterých se mluví pořád dokola jen v jedné specifické roli – a nikdo vlastně neví, jestli měli i jiný talent než schopnost najít správnou vidličku na ryby. Rudolf Barta, legendární majordomus, je přesně ten typ postavy, o jakém si nejsme jistí, jestli byl člověk, nebo chodící protokol. Jedni o něm tvrdí, že to byl největší profesionál své doby. Druzí, že měl na zádech vstavený vodovážný přístroj, aby nikdy nezavrávoral při servírování.
Majordomus je v zásadě bytost, která se vyskytuje na hranici člověka a švýcarského hodinek. Nikdy nic nezapomene, nikdy neudělá chybu a dokáže řídit domácnost tak hladce, že si hosté ani nevšimnou, že se před minutou rozsypalo šest táců, kuchař omdlel a papoušek se pokusil sežrat účetního. Rudolf Barta byl údajně přesně tím člověkem – mužem, který dokázal uhladit jakýkoliv společenský trapas jedním lehkým ukloněním, úsměvem a gestem, kterým naznačil personálu: „Zlikvidujte skandál i svědky.“
Kdyby existoval olympijský sport „servírování s důstojností“, Barta by vyhrával medaile tak rychle, že by komisaři byli nuceni testovat ho na zakázané látky, jako je kofein, slušnost a nadlidská trpělivost. Říká se, že dokázal poznat povahu hosta pouhým pohledem. Chvilka sledování držení příboru a už věděl, jestli dotyčný zaplatí účty, rozbije sklenici nebo začne přednášet o tom, že víno je příliš suché, příliš mokré, nebo prostě příliš víno.
V dobách, kdy páni domů vyžadovali pořádek, disciplínu a ticho, zatímco jejich hosté vyžadovali víno, drby a další víno, byl majordomus něco jako záchranná brzda civilizace. Šlechtický dům se mohl rozpadat na politických intrikách, rodinných konfliktech nebo nemanželských dětech, ale pokud Barta otevřel dveře, všechno působilo elegantně, uhlazeně a neohroženě. Za nimi mohl hořet sklep, ale fronta na hostinu vypadala jako reklama na noblesu.
Jestli někdy existoval člověk, který znal skutečné dějiny zámků a vil, byli to právě majordomové. Věděli, kdo pil víc, než měl, kdo schoval rodinné stříbro do krbu a kdo má zálusk na hospodyni. Rudolf Barta nepochybně také věděl všechno. A hlavně – věděl mlčet. Kdyby Twitter existoval tehdy, jeho účet by byl nepopsaný prázdný prostor se slušným pozdravem. A přesto by měl víc respektu než všichni influenceři dohromady.
Byly to roky, kdy dobrý majordomus dokázal zachránit čest rodiny lépe než armáda právníků. Pokud host zavrávoral a pokusil se padat směrem ke křišťálovému lustru, Barta údajně zvládl zasáhnout dřív, než vznikla škoda. Jednou rukou zachytil hosta, druhou podal ubrousek, třetí – o které nikdo nemluví – uklidil vše, aby nikdo nepoznal, že se vůbec něco stalo. Moderní personalista by řekl, že takového člověka dnes neseženete ani za dvojnásobný plat a firemní benefity.
Někteří říkají, že majordomus je jen sluha s lepším oblekem. To může říct jen někdo, kdo v životě neviděl domácnost bez někoho, kdo ví, co dělá. Bez majordoma začne zmatek. Hosté se motají po chodbách, hledají toaletu, v kuchyni hoří cibule a nejstarší člen rodiny schovává alkohol před nejmladšími. Majordomus nebyl sluha. Byl systém. Byl Wi-Fi celé domácnosti – když běžel, vše bylo dokonale propojené. Když spadl, začal chaos, boj a někdo brečel.
Rudolf Barta je proto symbolem řemesla, které už skoro neexistuje. Dnes je místo toho „event manager“, „hospitality consultant“ nebo „luxusní concierge“, což jsou v podstatě jen dlouhé anglické způsoby, jak říct: „Snažíme se dělat práci, kterou dřív zvládl jeden pán s perfektním sakem a vražednou organizovaností.“ Jenže dnešní svět má jeden zásadní problém – zkus mít důstojnost v době, kdy ti hosté balancují mezi telefony, selfíčky a tím, že si fotí desert, než ho vůbec ochutnají. Majordomus minulosti by takové hosty vyprovodil s úsměvem a jemným pokynem směrem k dveřím. A oni by ještě poděkovali.
Barta ale není jen prototyp profesionála. Je to důkaz, že existovala doba, kdy lidé brali práci vážně, protože měla smysl. Ne pro peníze, ne pro lajky, ale proto, že to jednoduše mělo být perfektní. Ať už servíroval víno, plánoval hostinu nebo organizoval celý dům, všechno muselo být jako švýcarská filharmonie – dokonale sladěné, přesné a vždy o krok před katastrofou. Barta nebyl jen součástí domácnosti. On byl páteří kultury, která neexistovala proto, že na to byla móda, ale protože bez ní by se svět změnil v cirkus bez krotitele.
A když se dnes podíváme na společenské události, svatby, recepce, večírky a slavnostní rauty, možná si říkáme: „Kde jsou Bártové dneška?“ Sklenice se tříští, obsluha se směje na mobil, moderátor říká jména špatně a hostitelé doufají, že nikdo nenatáčí další trapas. Kdyby se Rudolf Barta objevil na jednom z těchto moderních eventů, pravděpodobně by během pěti minut obnovil řád, protáhl personál výcvikem a hosté by si mysleli, že vstoupili do jiné dimenze – do světa, kde se opět sluší být civilizovaný.
A možná je to celé o tom. Ne o vínech, ubrusech a stříbře. Ale o tom, že když existuje někdo, kdo se stará o detaily, svět působí bezpečněji, kultivovaněji a tak nějak správně. Rudolf Barta nepřepisoval dějiny. On je udržoval v klidu. A i když jeho práce nebyla hlasitá, nikdo by si netroufl tvrdit, že byla malá.
V době, kdy každý druhý mladý člověk chce být influencer, mentor nebo manažer něčeho neurčitého, by bylo vlastně osvěžující, kdyby se někdo rozhodl stát majordomem. Jenže stát se Bártou vyžaduje disciplínu, eleganci, chladnou hlavu a schopnost vyřešit deset problémů tak, aby o nich nikdo nevěděl. To je v moderním světě tak exotické, že by na to šla dotace z Evropské unie.
Takže až příště uvidíte někoho, kdo dokáže řídit chaos s noblesou, nezapomeňte: možná před vámi nestojí obyčejný člověk, ale někdo z posledních potomků Bártovského řemesla. A přestože svět se mění, nejspíš pořád platí, že bez pár takových lidí by se domácnosti i společnosti sesypaly rychleji než svatební dort při slevové akci.
