Hlavní obsah
Věda a historie

Emil Hácha, vážím si ho více jak Edvarda Beneše

Foto: Image by freepik zadarmo

Když se u nás mluví o druhé republice, všichni se tváří, jako by se tehdy svět zhroutil jen proto, že Edvard Beneš odletěl do Londýna a nechal doma lidi, kteří prý nic nechápali.

Článek

V učebnicích stojí: Beneš – hrdina, diplomat, muž, který zachránil čest národa. Emil Hácha – stařec, který se v Berlíně zhroutil a pak podepsal, co mu dali. Jenže, vážení, to je tak trochu zjednodušené. Jako když z Oslíků děláme koně jen proto, že taky mají čtyři nohy. Možná je načase se na to podívat jinak. Protože já, a nejsem sám, si Emila Háchy vážím víc než Edvarda Beneše.

Než začneme házet kameny, připomeňme si: Hácha nebyl politik. Nikdy. Byl to právník, suchar, ale poctivej suchar. Prezident Nejvyššího správního soudu, člověk, který by nejradši řešil paragrafy a přepisy zákonů, ne hitlerovské tanky. Když mu po Mnichovu v roce 1938 nabídli prezidentské křeslo, bránil se jak kočka koupeli. „Já na to nemám,“ říkal. Jenže koho jiného měli? Národ rozbitý, Beneš uraženě odletěl, republika rozkousaná. A Hácha, ten akademik v brýlích, to nakonec vzal, protože měl pocit, že musí. Ne proto, že by chtěl vládnout. Ale protože někdo ten potápějící se parník prostě řídit musí, i kdyby jen k nejbližší mělčině.

Beneš mezitím v Londýně pil čaj s Churchillem a připravoval si návrat v bílém smokingu, zatímco Hácha seděl v Praze pod hákovým křížem a snažil se zachránit, co se ještě dalo. Je snadné být hrdinou v exilu, když vás netrápí gestapo za dveřmi a na stole neleží seznam popravených studentů. Hrdinství z dálky se počítá jinak než hrdinství z blízka. Beneš měl mikrofon BBC, Hácha měl gestapáky v kanceláři.

A teď ten Berlín, březen 1939. Hácha jede za Hitlerem, spí v Reichskanzlei sotva pár hodin, unavený, starý, nemocný. Přijde mu říct, že nechce válku, že chce zachránit aspoň to, co zbylo. Hitler ho zdupe, Goering mu vyhrožuje, že Luftwaffe srovná Prahu se zemí. Kdo by to podepsal? Každý, kdo by měl mozek a trochu srdce. Hácha nekapituloval z hrdosti, ale z pudu sebezáchovy národa. Kdyby ne, druhý den by možná Praha hořela jako Varšava v roce 1939. Ale to už se v učebnicích neřeší, že?

Kdyby byl Hácha typ cynika, mohl klidně říct: „Tak si to, Němci, vemte sami, já jdu na chalupu.“ Ale on zůstal. Podepsal, co musel, a dál podepisoval, co nemohl – v naději, že zachrání každého Čecha, který se mu připletl pod pero. Lidé, kteří byli tehdy blízko, tvrdí, že osobně prosil o milosti, že intervenoval za vězně, že riskoval. Němci ho brali jako loutku, ale Češi věděli, že ten starý pán s brýlemi se snaží držet aspoň malou jiskru českého státního života. Kdyby měl k dispozici sociální sítě, měl by status: „Nejsem kolaborant, jen držím pohromadě, co se dá.“

Beneš mezitím v Londýně vyprávěl, že tohle všechno dělá kvůli vyšším cílům. Měl vizi, jak po válce obnoví republiku, a hlavně jak zase bude prezident. To se mu nakonec povedlo. Ale za jakou cenu? Po válce se vrátil, nechal Háchu zatknout, starého, nemocného, psychicky zlomeného člověka. Ten zemřel ve vězeňské nemocnici v Kutné Hoře, bez obhajoby, bez procesu, zapomenutý. A Beneš? Ten podepisoval dekrety, kterými vyháněl Němce, a pak se tak nějak nedopatřením přimotal k únoru 1948. Před válkou jsme měli republiku, po Benešovi jsme měli Gottwalda. To je vizitka, která nepotřebuje komentář.

Hácha přitom nikdy nechtěl být hrdina. Možná právě proto je pro mě větší hrdina než Beneš. Ten první jednal z povinnosti, ten druhý z ambice. Hácha neměl rád mikrofony, kamery ani politické projevy. Měl rád pořádek, zákony a ticho. A přesto se mu osud vysmál a udělal z něj symbol kapitulace. Jenže co je vlastně horší? Podepsat diktát, abys zachránil město, nebo podepsat politický pakt, který pohřbí demokracii o pár let později?

Když se dnes někdo Háchovi vysmívá, mám chuť mu připomenout, že v jeho kůži by asi taky moc „hrdinů“ nebylo. Nikdo se neptá, jaké to je být sedmdesátiletý právník, který přes noc zjistí, že už není prezidentem státu, ale protektorátu. Že místo českých vojáků má kolem sebe SS-many a místo hymny zní na Hradě Horst-Wessel-Lied. A přesto každý den vstane, oblékne si frak, jde do práce a snaží se tvářit, že republika ještě nějak žije. Když to není odvaha, tak co je?

Beneš měl krásné věty o demokracii a národní cti, ale v praxi měl rád jen sám sebe a své návraty. Dvakrát abdikoval, dvakrát se vrátil – jak boomerang, který neumí zmizet. Po válce mluvil o spravedlnosti, ale nechal se obejít komunisty. Když Gottwald nastoupil, Beneš jen mávl rukou. Háchu do vězení, Gottwalda na Hrad. Dějiny mají zvláštní smysl pro humor.

A tak mi dovolte malé osobní přiznání: čím víc čtu o Emilu Háchovi, tím víc ho mám rád. Ne jako vůdce, ale jako člověka, který v nejhorších časech dělal, co mohl, i když to nestačilo. Beneš měl všechny trumfy – diplomatické kontakty, charizma, vzdělání – a přesto to pokaždé skončilo průšvihem. Hácha měl jen čest a staré srdce, ale to srdce tlouklo pro republiku, i když ta už dávno ležela v sutinách.

Možná bychom jednou mohli přestat Háchu soudit podle jedné noci v Berlíně a začít ho hodnotit podle měsíců utrpení, které pak následovaly. Ne každý hrdina má meč a uniformu. Někteří mají jen pero, brýle a žaludeční neurózu. A kdyby se dnes Emil Hácha mohl podívat z nebe dolů na naše spory o to, kdo byl větší vlastenec, asi by si povzdechl a řekl: „Pánové, hlavně se zase nehádáte tak, že vám z toho vznikne další protektorát.“

A to by, ruku na srdce, nebyla vůbec špatná rada.

zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz