Článek
Ale málokdo ví, že jeden z nejzásadnějších objevů, bez kterého by se dneska možná neposílaly sondy na Mars, pochází z hlavy českého kluka, který vyrůstal za protektorátu a kterému nikdo neřekl: „Hele, tohle radši nedělej.“ Takže to udělal. A změnil tím svět.
Jmenoval se Ludvík Očenášek. A teď ne, to není ten slavný legionář a odbojář – i když i toho máme. Tento Ludvík byl ze Žižkova, kde se naučil dvě základní věci: jednak že když tě praští soused cihlou, máš mu to vrátit rovnou taškou, a za druhé že elektřina je kámoš, ale jenom do doby, než ti připálí obočí.
Malý Ludvík už od dětství projevoval zálibu v rozebírání věcí. Ať už to byly hodinky po dědovi, rádio po tatínkovi nebo nervy po mamince. Ve škole byl ten typ, co vám rozmontuje buzolu během branného cvičení a pak tvrdí, že to dělá pro vědu. Spolužáci ho milovali – hlavně když zkonstruoval první žvýkačkový kanón, který střílel přes celou třídu a přilepil třídní učitelce skobu do drdolu.
Jenže Ludvík měl jednu výhodu. Byl paličatý jak šroub, co nejde povolit ani francouzákem. A taky měl neuvěřitelnou představivost. V době, kdy většina jeho vrstevníků snila o tom, že jednou budou mít motorku nebo alespoň cigaretu bez filtru, Ludvík vymýšlel magnetické pohony, beztřecí převodovky a zařízení, které by se dalo nazvat pradědečkem dnešního iontového motoru.
Když skončila válka a Němci si sbalili svá zavazadla i ambice, Ludvík se vydal do světa – přesněji do Ameriky. Tam si ho nejdřív spletli s českým hercem (protože měl knír a jmenoval se Ludvík), ale pak pochopili, že tenhle člověk má v hlavě víc než v laboratoři NASA. Po pár letech bádání, pokusů, a minimálně dvou požárech (o kterých se mluví jen šeptem), Ludvík vynalezl stabilizační systém pro rakety.
Jo, čtete správně. Stabilizační systém. To je ta věc, která zabrání raketě, aby se po startu roztočila jako opilý kominík a zřítila se zpátky na Floridu. Díky tomuhle udělátku se NASA poprvé opravdu podívala směrem k Marsu. A přestože se o tom moc nemluví – protože Američané neradi přiznávají, že jim v tomhle pomohl týpek z Žižkova – jeho jméno najdete v několika patentech, záznamech a na jedné poznámce na nástěnce v Houstonu, kde stojí: „L. Ochenasek, good guy, bit crazy, but it works.“
Ludvík se nikdy moc nechlubil. Možná proto, že Češi mají ve zvyku spíš brblat než se chlubit. A taky proto, že ho víc zajímala samotná práce než lesk reflektorů. V roce 1979 se prý vrátil do Československa na návštěvu, přivezl s sebou model své rakety, ale celníci ho považovali za vysavač a zabavili. Model už nikdo neviděl. Ale legenda zůstala.
Dnes by byl Ludvík hvězdou sociálních sítí, měl by YouTube kanál „Žižkov do kosmu“ a TikTok s názvem „Fyzika bez fíkce“. Místo toho po něm nezůstalo skoro nic – kromě pár zaprášených dokumentů, jednoho kráteru na Marsu (pojmenovaného nenápadně „L.O.“) a hrstky lidí, kteří o něm vědí. A teď i vy.
Tak až příště uvidíte záběry z Marsu a u toho komentář „NASA úspěšně přistála se sondou Perseverance,“ vzpomeňte si, že někde v pozadí toho všeho stojí jeden český kluk, co kdysi ukradl mamince mixér, přidal k tomu dynamo z kola a omylem vyrobil základ pro raketový stabilizátor.
Věda občas není o tom mít pravdu, ale o tom nebát se dělat blbosti, které ostatní považují za nesmysly. A právě proto máme Mars. A právě proto máme Ludvíka, o kterém nikdo neví. Ale měl by.
