Článek
Jenže tenhle pán místo excelových tabulek ovládal vodu. A kdo ovládá vodu, ten má moc. V 16. století to nebylo nic menšího než magie – a Krčín byl v tomhle směru opravdový čaroděj.
Narodil se roku 1535 v Kolíně, tehdy rušném městě, kde se lidé víc než o ryby starali o obchod. Jakub měl ovšem od mládí blíž k matematice než k městským šarvátkám. Uměl počítat, kreslit a přemýšlet v měřítkách, která ostatním připadala nesmyslná. Když kluci stavěli hráze v potoce, aby si udělali rybníček pro žabky, Jakub přemýšlel, jak by se dal přehradit celý Labe. Takové myšlenky buď vedou do blázince, nebo na šlechtický dvůr. V jeho případě naštěstí k tomu druhému.
Jeho hvězda začala stoupat, když se dostal do služeb Viléma z Rožmberka. A tady je potřeba říct: mít za šéfa Viléma bylo jako dnes dělat pro Elona Muska, jen s tím rozdílem, že místo raket se vypouštěly kapři. Rožmberkové byli tehdy rybníkářští magnáti, kteří potřebovali někoho, kdo jim dá jejich vodní království řád. A Krčín, ten suchar z Kolína, se ukázal být mužem na svém místě.
Byl pedant. To se o něm ví. Uměl se hádat do krve, vyměřoval pozemky s přesností, že by dnešní geodeti jen zírali, a když mu sedláci nechtěli dát půdu pro nový rybník, zapsal si je na černou listinu a šel si stěžovat rovnou k pánovi. Nebyl miláčkem lidu – ba naopak. Lidé mu nadávali, pomlouvali ho, a když se díváte do starých kronik, máte pocit, že Krčín snad osobně kradl dětem hračky. Jenže zatímco vesničané reptali, voda se zvedala, hráze rostly a rybníky přibývaly.
Jeho největším dílem se stal rybník Rožmberk. Obří placka o rozloze téměř padesát kilometrů čtverečních, kde by se dnes vešla polovina Prahy. Stavěl se skoro šest let a Krčín u toho musel řešit všechno: od technických problémů, přes financování, až po rozhořčené sedláky, kterým rybník zaplavil zahrady. Když se dnes projdete po jeho hrázi, možná vám připadá samozřejmá – ale v 16. století to byl projekt, který měl velikost celé epochy. Voda se totiž musela zkrotit, nasměrovat a udržet, a to všechno bez bagrů, jen s lopatami, koňmi a houževnatostí.
Aby toho nebylo málo, Krčín nebyl jen stavitel, ale i manažer. Vedl účty, organizoval desítky lidí, a když někdo při stavbě zahálel, dostal takovou sodu, že příště kopal ostošest. Dnešní personalisté by na něj asi podali stížnost na nedostatek empatie, ale výsledky měl. Během svého života nechal postavit či přestavět desítky rybníků – od menších až po kolosy, které dodnes určují tvář kraje.
Jeho práce ale nebyla jen o kaprech. Rybníky tehdy nebyly jen zásobárnou jídla, ale i regulátorem vody, ochranou před povodněmi a ukázkou šlechtické moci. Kdo měl vodu, měl sílu. A Krčín svému pánovi zajistil, že Rožmberkové byli v rybníkářství nepřekonatelní.
Pověst o něm byla rozporuplná. Někteří ho obdivovali jako génia, jiní ho nesnášeli jako despota. Říkalo se, že když jel krajem, psi štěkali a lidé se křižovali. Ale faktem zůstává, že bez něj by jižní Čechy nevypadaly tak, jak vypadají dnes. Bez jeho vizí by kraj nebyl krajinou rybníků, ale obyčejným venkovem.
Jakub Krčín zemřel v roce 1604. Na pohřbu prý nebylo moc slz – jeho povaha nebyla z těch, které by zanechaly za sebou dav truchlících. Ale krajina, kterou po sobě zanechal, pláče i dnes, když se nad rybníky zvedne mlha. Je to jeho památník, jeho monument.
A tak, když se dneska projdete kolem Rožmberka, Staňkovského nebo Horusického, když se zadíváte do hladiny, kde se líně převalují kapři, vězte, že za tím stojí muž, který možná nebyl sympatický, ale byl geniální. Krčín z Jelčan – mág rybníků, co ukázal, že i z vody se dá postavit impérium.
A možná by se smál, kdyby věděl, že o čtyři sta let později budou jeho dílo obdivovat turisté v cyklistických helmách a děti na školních výletech, které si myslí, že Rožmberk je „taková větší louže“. On by jim nejspíš vysvětlil, že je to louže tak velká, že v ní odráží celé dějiny.
