Článek
Ta dáma, která rozdávala auta v přímém přenosu, rozplakala půlku Ameriky (a pár Čechů, co to sledovali na kabelovce) a stala se jednou z nejbohatších a nejvlivnějších žen světa. Ale málokdo si uvědomuje, jak šílenou a bolestivou cestu musela ujít, než se dostala na výsluní. A že to byla pořádná jízda.
Narodila se v roce 1954 v chudé černošské rodině v Mississippi, což už samo o sobě nebyl žádný výhra v loterii života. Vyrůstala v extrémní chudobě. A teď nemyslíme „měli jsme jen jedno auto“, ale takovou tu skutečnou chudobu, kdy běžné bylo nosit šaty ušité z pytlů od brambor. Doslova. Možná se to dneska může jevit jako hipsterský fashion statement, ale tehdy to bylo spíš stigma než styl.
Její dětství by se dalo shrnout jako „peklo s krátkými přestávkami na školu“. Oprah byla od raného věku opakovaně sexuálně zneužívána – svými příbuznými a známými rodiny. Ano, je to kruté, těžké číst a ještě těžší žít. V patnácti otěhotněla, ale její syn bohužel zemřel krátce po porodu. Co si budeme povídat – v tomhle věku většina lidí řeší pubertu, první lásky a beďary. Oprah řešila přežití.
Ale tady přichází první moment zlomu. I přes všechny šrámy a rány se rozhodla studovat. Ne vzdát to, ale jít za něčím lepším. Dostala se na univerzitu, kde začala studovat komunikaci. A komunikace – to je něco, co jí šlo. Má dar mluvit tak, že i kdyby četla recept na guláš, vy z toho budete mít hluboký emoční zážitek a možná se i rozpláčete.
Brzy si jí všimli v rádiu. A pak v televizi. Začínala jako moderátorka zpráv, ale bylo jasné, že na to má víc – charisma, empatii, schopnost se ptát a poslouchat tak, že vám v živém přenosu otevřou duši i ti největší tvrďáci. A tak vznikla The Oprah Winfrey Show. Talk show, která běžela 25 let a během té doby redefinovala, co znamená televizní rozhovor.
Nešlo jen o to, že byla první černošská žena s vlastní celonárodní talk show. Nešlo jen o ty dárky a auta (i když „YOU get a car! YOU get a car!“ se stalo legendou). Šlo o to, že vytvořila bezpečný prostor, kde se lidé mohli otevřít. Mluvilo se o traumatech, psychickém zdraví, rasismu, ztrátě, víře, naději – všechno to, co tehdy v televizi bývalo spíš tabu než téma.
Oprah ale nezůstala jen u televize. Založila vlastní produkční společnost, časopis, televizní síť (OWN – Oprah Winfrey Network), stala se filantropkou, investorkou, a dokonce i herečkou. Za roli v Barevné purpuře byla nominována na Oscara. Mimochodem, právě Steven Spielberg, který film režíroval, prý říkal, že casting s Oprah byl jeden z nejintenzivnějších momentů jeho kariéry.
Její vliv je obrovský. Dokázala z neznámých autorů udělat bestsellery jen tím, že je zmínila ve svém knižním klubu. Politici i celebrity se třásli, když měli jít k Oprah do pořadu – a ne proto, že by je grilovala, ale proto, že její slova vážila víc než titulky v novinách. Když v roce 2008 podpořila Baracka Obamu, odhaduje se, že mu tím přinesla skoro milion hlasů navíc. A to už je politická síla.
Ale Oprah se nikdy neodpojila od svého původu. I když dnes žije v luxusním sídle, vlastní víc nemovitostí než průměrná realitka a její konto připomíná státní rozpočet menšího státu, pořád mluví o traumatech, o léčení, o síle vyprávění. A hlavně – pomáhá. Založila školy pro dívky v Africe, financuje stipendia, podporuje charitu a je hlasem lidí, kteří by jinak zůstali neslyšeni.
Její život je důkazem, že i ten nejhorší začátek nemusí definovat konec. Oprah není dokonalá, to by byla nuda. Ale je autentická, lidská, a hlavně – je to příběh naděje. A my všichni, kdo občas pochybujeme, jestli má smysl snažit se dál, bychom si měli její životní pouť připomenout. Protože když to zvládla Oprah, kdo ví – možná máme šanci i my.
