Článek
Na tuhle dovolenou jsem jela s dost jasným plánem. Většina lidí z naší party lyžuje od dětství, jen já jsem se tomu vždycky nějak vyhnula. Buď jsem byla nemocná, nebo jsem dělala něco jiného, vždycky se našel důvod. Letos jsem si ale řekla, že už mě nebaví být ta, co sedí v bufetu a hlídá bundy. Chtěla jsem jezdit s přítelem, chtěla jsem mít pocit, že k nim na tom kopci patřím. Dopředu jsem si domluvila individuální lekci, ať mě to naučí někdo, kdo ví, co dělá. Měla jsem nervy, ale zároveň jsem měla dojem, že dělám něco „dospělého“, že se konečně přestanu vymlouvat a prostě se to naučím.
Setkání u vleku, které určilo celý den
Instruktor na mě čekal dole u vleku. Mladý chlap, sportovní typ, takový ten samozřejmý pohybový talent, lehce pobavený výraz. Prohodil: „To zvládneme,“ jako by se nechumelilo. Řekla jsem mu, že jsem úplný začátečník a že se bojím rychlosti. Mávnul rukou, že to je normální, a beze slova mě vytáhl na mírný kopec. Ještě než jsem stihla něco pochopit, chtěl vidět, jak jedu. Rozjela jsem se o pár metrů a v podstatě hned jsem seděla na zemi. Nebolelo to, spíš jsem cítila takový ten okamžitý stud, když víte, že někdo sleduje každý váš pohyb.
První pády bral ještě vcelku v klidu. Něco v tom smyslu, že „sníh je měkký“ a že aspoň uvidíme, z čeho mám strach. Já jsem se snažila se tomu smát, ale už po pár minutách jsem cítila, jak se mi svírá žaludek. Všude kolem mě projížděli lidi, vypadalo to u nich samozřejmě, a já jsem tam pořád nějak nemotorně zapichovala lyže do sněhu. Začal mi vysvětlovat techniku, ale jel hrozně rychle. Zatáčky, postoj, váha na vnitřní, pak na vnější, ruce někam… Všechno se mi motalo dohromady. Vždycky když jsem místo oblouku zpanikařila a radši si sedla, cítila jsem na sobě jeho pohled. Neřekl nic dramatického, ale bylo v tom takové to tiché „proč to zase nevyšlo“.
Když se učení změní v ponížení
Asi v půlce hodiny už na něm byla vidět jasná netrpělivost. Přestal za mnou chodit, když jsem spadla, a místo toho na mě z dálky volal, ať vstanu a jedu dál. Přidal k tomu poznámky, že „děti v lyžařské škole tohle zvládnou za dvacet minut“ a že „to je všechno v hlavě“. Snažila jsem se zatnout zuby a říkala si, že vydržím, že kvůli jednomu protivnému chlapovi to přece nevzdám. Jenže s každým dalším pádem jsem se cítila víc trapně. Nejen před ním, ale i sama před sebou. Jako někdo, kdo tam nemá co dělat, kdo jen zdržuje.
Ke konci hodiny mě vytáhl o kus výš s tím, že „už to nějak sjedeme, ať z toho taky něco máte“. V tu chvíli jsem byla fyzicky unavená a psychicky úplně vyčerpaná. V hlavě mi jelo jediné: nesmím spadnout, nesmím spadnout, jinak se zase ztrapním. Samozřejmě jsem v půlce kopce zpanikařila, nohy se mi rozjely, přestala jsem vnímat, co mi kdy říkal, a skončila jsem v hromadě sněhu. Trochu jsem si narazila koleno, nic hrozného, ale byla jsem úplně mimo. On ke mně dojel, podal mi hůlku, vytáhl mě a napůl pobaveně, napůl otráveně pronesl: „Hele, někdo prostě na lyže není, vy byste možná fakt měla zůstat u procházek.“
Jedna věta, po které už nebylo cesty zpět
V tu chvíli mi ztuhlo celé tělo. Jen jsem se tak blbě zasmála, jakože chápu vtip, ale uvnitř se mi chtělo brečet. Dolů jsem to nějak dokombinovala po pluhu a občas po zadku. On ke konci hodiny jen suše řekl něco jako, že „když vydržíte jezdit, za pár dní se to zlomí“. Já už jsem ale měla jasno, že nic lámat nebudu. Odpověděla jsem, že si ještě rozmyslím, jestli si vezmu další lekci. Zaplatila jsem, rozloučila se a šla si sednout na lavičku u bufetu. Sundala jsem si lyže, opřela je o zábradlí a jen na ně prázdně koukala.
Seděla jsem tam a v hlavě se mi to převalovalo. Vztek na něj, že to řekl takhle natvrdo, i vztek na sebe, že mě to tak zasáhlo. Došlo mi, že tam vlastně nejsem kvůli sobě. Že se nesnažím kvůli tomu, že bych po lyžování toužila, ale proto, abych někomu stačila, abych nebyla ta, co zůstává dole. A že za tenhle pocit ponížení mi to nestojí. Sundala jsem přezkáče, přezula se do bot a když se pak parta vrátila z kopce, jen jsem jim řekla, že mám naražené koleno a zbytek pobytu zůstanu na procházkách. Nikdo to moc neřešil, každý měl svůj program. A já jsem si od té doby lyže znova neobula.
