Článek
Doma jsme o „opravdových horách“ mluvili už dlouho. Chtěla jsem, aby děti konečně zažily něco jiného než malé kopce u nás za městem a pár vleků v menších střediscích. Špindl jsem vybrala hlavně já, protože jsem tam jako malá trávila skoro každou zimu. Vybavovala se mi představa, jak jim ukazuju svoje staré trasy a to, kde jsme s rodiči seděli po lyžování na čaji. Když jsem večer otevřela notebook a začala hledat ubytování, první mě praštily do očí ceny. Za čtyři noci skoro tolik, co jinde dáme za týden. Chvíli jsem to přepočítávala a váhala, ale pak jsme si s partnerem řekli, že jednou za rok si to prostě dopřejeme. Domluvili jsme se, že to nebudeme moc rozebírat, aby se z té dovolené nestalo jen nekonečné řešení peněz.
První střet s realitou ještě před lyžováním
Do Špindlu přijíždíme v pátek odpoledne a první, co řešíme, je parkování. U hotelu žádné rozumné stání pro hosty zadarmo není, jen možnost zaparkovat na placeném parkovišti. Když nám spočítají částku za celý pobyt, jen na sebe s partnerem mrkneme. V hlavě mi běží, že jinde za tohle máme klidně jednu noc ubytování pro všechny. U recepce pak přijdou na řadu různé poplatky – místní taxa, poplatek za to, že nám garantují pokoje vedle sebe kvůli dětem. Já jsem měla celou dobu za samozřejmé, že to je v rezervaci jasně dané. Stojím tam, dávám jim kartu a v břiše mám nepříjemný pocit, že jsme se nechali nachytat. Ale nechci to hned na začátku rozmazávat. Děti poskakují u kufrů a těší se na sjezdovku, tak to prostě přejdu.
Ráno vyrážíme pro skipasy. Představu o cenách jsme měli, ale přesná částka nám až do té chvíle unikala. U pokladny se podíváme na ceník a chvíli jen stojíme a počítáme v hlavě, jestli nám to vychází. Dětské jízdné je tak vysoko, že se mi stáhne žaludek. Nakonec se bez velkého mluvení shodneme, že místo původně plánovaných čtyř dnů koupíme jen třídenní permanentky. Říkám si, že aspoň budeme mít poslední den volnější a můžeme se projít po městě, ale ve skutečnosti jen nechci, abychom se hned na začátku finančně vyčerpali. Do toho řešíme půjčení lyží a přileb pro děti. Další položka. Když odcházíme od půjčovny, napadne mě, že jsme ještě ani nestoupli na kopec a už jsme o několik tisíc lehčí.
Nadšení dětí versus cenovky na svahu
První dopoledne na svahu je ale fajn. Děti jsou nadšené, líbí se jim dlouhé sjezdovky, pořád na nás volají, ať se díváme. Trochu se uvolním a mám radost, že jsme to nakonec nevzdali. Jenže jakmile přijde hlad, narážíme na místní realitu. V bufetu na sjezdovce si dáme dvě polévky, párek v rohlíku, dvě limonády a vodu. Když vidím konečný účet, mám chuť se zeptat, jestli tam nemají omylem jednu nulu navíc. Navíc platíme i za vratné kelímky a úplně obyčejnou vodu z barelu. Když se nesměle ptám na dětskou porci, paní za pultem se jen usměje a řekne: „Vemte normální, vždyť to děti dojedí.“ Sedíme pak s partnerem u stolu, koukáme na účtenku a je nám jasné, že tady dětem nemůžeme říct „dejte si, na co máte chuť“, jak jsme zvyklí jinde. Najednou u oběda přemýšlíme, co je ještě „v pohodě“ a co už ne.
Během dne zjišťujeme, že skoro na všechno je nějaký příplatek. Dětský park s pásovým vlekem není zadarmo, ačkoliv jsem tak nějak čekala, že aspoň tohle bude v rámci střediska. Skibus nejede tak často a tak, jak psali na webu, takže stejně často chodíme pěšky nebo zvažujeme další jízdenky. Když si pak po lyžování sedneme s dětmi v kavárně ve městě a ony si chtějí dát kakao a koláč, zjišťuju, že jedno kakao stojí skoro jako dezert v lepším hotelu. Začínáme dětem docela automaticky říkat „ne, to je drahý“ nebo „dáme si to napůl“. Mně je to líto, protože jsem si tenhle výlet malovala úplně jinak. Večer na pokoji sedíme s partnerem, sepisujeme si, co jsme ten den utratili, a v hlavě si k tomu přidávám loňskou dovolenou v menším středisku. Za stejnou částku jsme tam měli víc dní i víc vnitřního klidu. Najednou mi dochází, že Špindl už pro mě nepůsobí jako místo pro běžnou rodinu, která potřebuje aspoň trochu počítat.
Rozloučení se vzpomínkami a rozhodnutí do budoucna
Poslední den se snažím si to ještě nějak užít. Děti už se na svahu pohybují jistěji, zase se těší na svoje „modré sjezdy“ a já se snažím soustředit spíš na jejich nadšení než na ceny kolem. Když ale večer na hotelu dostaneme finální účet za pobyt a všechny „drobnosti“, které se postupně nasčítaly, mám spíš chuť se rozbrečet než smát. V duchu si k tomu přičítám i parkování a jídlo na svahu. Po cestě domů děti vzadu nadšeně vyprávějí, jak se jim líbil určitý úsek sjezdovky, a ptají se, jestli příští rok pojedeme zase do Špindlu. Odpovím jim, že příště asi zkusíme jiný kopec, kde nebudeme muset pořád všechno přepočítávat a zakazovat jim horkou čokoládu. V autě si to pro sebe uzavřu tak, že Špindl si nechám jako vzpomínku z dětství. Jako rodič se asi radši budu držet těch „obyčejnějších“ hor, kde se necítím jako někdo, kdo tu je hlavně od toho, aby vytahoval peněženku.
