Článek
Na chatu jsme přijížděli v pátek večer po práci, už za tmy a oba dost unavení. Zároveň jsem byla fakt natěšená, protože to měl být první lyžařský víkend po delší pauze. U vchodu byl klasický stojan na lyže, plný různých párů, takže mi to přišlo jako úplně normální místo, kam je odložit. Přesto jsem se na recepci zeptala, jestli mají lyžárnu. Slečna za pultem řekla, že dole sice lyžárna je, ale že na jednu noc je v pohodě nechat lyže venku ve stojanu, že se tam nic neděje a že to tak dělají všichni. V ten moment mě vůbec nenapadlo jí nevěřit. Nechali jsme tedy lyže venku, do pokoje si vzali jen boty a věci na ráno a těšili se, jak hned po snídani vyrazíme na svah.
První ráno a okamžik, kdy se něco nezdálo
Ráno jsme se oblékli do kombinéz, navrstvili jsme oblečení, namazali si obličeje krémem a sešli dolů. Venku bylo chladno, ale spíš jsem to brala jako příjemný start lyžařského dne. Došli jsme ke stojanu a první, co mi nesedělo, bylo, že jsem naše lyže prostě neviděla. Nejprve jsem si říkala, že je jen přehlížím, že je určitě mám před očima a jen se neorientuju. Začala jsem znovu projíždět všechny páry, přítel prošel okolí stojanu i vchodu, jestli je někdo třeba neodsunul stranou. Po chvíli už bylo jasné, že tam nejsou. Došlo mi, že nám je někdo vzal, a v ten moment se mi úplně rozklepaly ruce. Stála jsem u toho stojanu a v hlavě mi jelo jen: „To není možný, vždyť jsme je tu nechali večer.“
Hned jsme šli na recepci. Pořád jsem v sobě měla takovou malou naději, že se třeba v noci něco uklízelo a stojan někdo přesunul, nebo lyže přenesl dovnitř. Slečna za pultem se na nás podívala spíš znuděně, žádná zvláštní reakce. Vysvětlila jsem jí, že jsme si nechali lyže ve stojanu, jak nám sama včera říkala, a že teď ráno jsou pryč. Odpověděla, že o ničem neví a že se občas stane, že se něco ztratí, protože lidi jsou dneska hrozní. Čekala jsem, že alespoň vstane, půjde se podívat ven, zeptá se kolegů nebo něco podobného. Ona ale zůstala sedět, jako by to byla úplně běžná situace, se kterou vlastně nemá nic společného.
Když se ukáže, že nepomůže ani kamera
Zeptala jsem se jí, jestli mají u vstupu kameru, protože nad dveřmi bylo něco, co tak vypadalo. Řekla, že kamera už nějakou dobu nefunguje, že se to ví a že majitel říkal, že ji nechá opravit. Znělo to, jako by to pro ni byla uzavřená věc. Dodala, že jestli chceme, máme si zavolat policii sami. Přitom si tam před námi začala něco vyplňovat, koukala do papírů a bylo z toho dost cítit, že ji tím prostě obtěžujeme. Když jsem se zeptala, jestli si můžeme projít okolí chaty, jestli tam lyže někdo třeba jen neodhodil, odpověděla, že klidně, ale že nás doprovázet nemůže, protože je na směně sama. Takže jsme se s přítelem sami prošli kolem budovy, koukli za roh, ke křoví, prostě kam nás napadlo, ale nic jsme nenašli.
Nakonec jsme zavolali policii a čekali na ně v jídelně, pořád v bundách, místo toho, abychom už byli na svahu. Ten kontrast byl zvláštní – kolem lidi snídali, chystali se na sjezdovky a my tam seděli s prázdnýma rukama a pocitem, že nám někdo sebral celý víkend. Policisté přijeli docela rychle, byli věcní a profesionální. Sepsali s námi protokol, ptali se, jak lyže vypadaly, jestli máme fotky, účtenky nebo nějaké doklady ke koupi. Vysvětlili nám, co bude dál a co máme připravit pro pojišťovnu. Jeden z nich se logicky zeptal na kameru u vstupu. Recepční před nimi zopakovala, že je nefunkční, a dodala, že prý hosty vždycky upozorňují, aby lyže dávali do lyžárny. V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo, protože večer říkala pravý opak. Když jsem na to upozornila, jen poznamenala, že si to asi špatně pamatuju. Cítila jsem se v tu chvíli, jako bychom najednou byli ti, kdo si něco vymýšlí.
Telefon s majitelem a pocit úplné bezmoci
Po odjezdu policie jsme se rozhodli zkusit to ještě s někým z vedení. Nečekala jsem, že nám někdo uhradí nové lyže, ale doufala jsem aspoň v nějaké uznání, omluvu, možná nějakou symbolickou kompenzaci. Spojili nás s majitelem po telefonu. Ten nám řekl, že v jejich podmínkách je jasně napsané, že za věci ponechané mimo objekt neručí, a že nám to klidně pošle mailem. Vysvětlila jsem mu, že jsme se na možnost úschovy ptali a že nám bylo na recepci doporučeno nechat lyže ve stojanu. On na to reagoval tím, že kolegové by nic takového určitě neřekli, a zeptal se, jestli máme pojištění a že to máme řešit tam. Bylo z toho vidět, že se nechce bavit o tom, co nám večer opravdu řekli, ani o tom, jak to celé působí.
Zbytek dne jsme nakonec strávili na pokoji vyplňováním formulářů pro pojišťovnu a dohledáváním dokladů od lyží, místo abychom byli venku na sněhu. Celý výlet se změnil v jednu velkou administrativu a pocit, že jsme úplně bezmocní. Nejvíc mě asi nemrzela ani ta samotná krádež, i když to samozřejmě byla finanční rána, ale spíš to, jak se k tomu na chatě postavili. Měla jsem pocit, že jsme od začátku ti, co obtěžují, a pak ještě ti, kteří si údajně špatně pamatují, co jim bylo řečeno. Když jsme odjížděli domů, říkala jsem si, že na tuhle chatu už nikdy nepojedu a že příště si radši několikrát ověřím, kam lyže dávám, i kdyby mi kdokoli tvrdil, že „se tu nic neděje“.
