Článek
Na hory jsem jela spíš ze společenských důvodů než kvůli lyžování. Většina z party lyžuje od dětství, řešili mezi sebou vosky, typy vázání a kde jsou nejlepší černé sjezdovky. Já jsem na sjezdovkách skoro nikdy nebyla, doma jsme chodili spíš na běžky. Když jsem to mezi řečí zmínila, setkalo se to s klasickou reakcí: „Ale prosimtě, vždyť modrou dá každej.“ Nechtěla jsem působit jako někdo, kdo se bojí, tak jsem se nechala přesvědčit. Už cestou lanovkou na ten první kopec jsem cítila, jak se mi svírá žaludek, ale navenek jsem to hrála na nadšení. V hlavě jsem neměla představu hezkého sportovního dne, ale nejasný tlak: hlavně nebýt za úplného trotla.
Od cvičné louky k „opravdové“ sjezdovce
Dopoledne jsme začali na cvičné louce. Tam to ještě šlo. Párkrát jsem spadla, občas jsem jela úplně křečovitě, ale dalo se tomu smát. Kolegové mě povzbuzovali, já se smála sama sobě a celkově to působilo docela v pohodě. Po několika jízdách jsem už stála na lyžích o něco jistěji a z rovinky jsem se dokázala rozjet a zase zastavit bez pádu. V tu chvíli za mnou přišel Marek a navrhl, že po obědě zkusíme „opravdovou“ sjezdovku, prý nenáročnou modrou. Řekl, že pojede se mnou a pomalu mě sveze dolů. Věřila jsem mu, připadalo mi, že na to nejsem úplně sama. A taky mě trochu lákala představa, že se večer nebudu muset vymlouvat, proč jsem celou dobu jezdila jen na loučce.
Po obědě jsme sedli na sedačku směrem nahoru. Už na první pohled bylo vidět, že lidí přibylo. Lyžaři, snowboardisti, všichni se míhali pod námi, hromada barevných bund a helem. V jednu chvíli jsme jeli nad místem, kde ležela holka v oranžové bundě, kolem ní horská služba s nosítky. Všichni kolem zpomalili, někdo se otáčel, koukal, komentoval. Mně v ten moment úplně bodlo v břiše. Před očima se mi vynořily různé záběry z internetu, kde do sebe lidi narážejí v plné rychlosti. Marek to shodil krátkou poznámkou typu „to se občas stane“ a dál to neřešil, ale mně se nahoře na výstupu rozklepaly ruce. Vystoupila jsem z lanovky a najednou jsem si vůbec nebyla jistá, že to chci jet.
Když se svah změní v chaos
Jakmile jsme se rozjeli, přišla realita odpoledního svahu. Ten sníh byl úplně jiný než ráno na loučce, rozježděný, hrbolatý, lyže mi ujížděly do stran a já měla pocit, že je vůbec neovládám. Kolem mě to svištělo, lidi mě předjížděli zleva i zprava, objevovali se u mě z ničeho nic a zase mizeli. Pořád jsem měla pocit, že do mě někdo narazí, že nestihnu zareagovat. V jednu chvíli to přede mnou neubrzdil snowboardista, prosvištěl těsně kolem, já se lekla a ztuhla, on to pak položil a spadl kousek pode mnou. V tu chvíli mi srdce vystřelilo někam do krku, kolena se mi začala třást a já jsem úplně instinktivně zastavila uprostřed svahu. Stála jsem tam, lyže do pluhu, tělo napnuté, hlava prázdná a přitom plná katastrofických scénářů.
Snažila jsem se to rozdýchat a uklidnit, říkala jsem si, že prostě jen popojedu ke kraji. Jenže čím déle jsem tam stála, tím to bylo horší. Lidi mě objížděli, občas někdo z dálky něco zakřičel, někdo na mě zavolal, ať nestojím uprostřed. Cítila jsem se jako překážka, která tam nemá co dělat. Vždycky když jsem se odhodlala pohnout, v hlavě mi vyskočilo: „Spadneš, někdo tě sejme, skončíš jako ta holka na nosítkách.“ Jakmile se lyže pohnuly, okamžitě jsem je zase zarazila. Marek ke mně sjel, snažil se mě přesvědčovat, ať to zkusím jen pomalu, plužením, že na mě počká, že mě podrží. Viděla jsem, že se fakt snaží, ale v tu chvíli už jsem skoro nic z toho nevnímala. Měla jsem slzy v očích, dech se mi zrychlil, nemohla jsem ho pořádně popadnout, začala jsem funět a hyperventilovat. Do toho se přidalo mravenčení v rukou, prsty jsem skoro necítila.
Panika, skútr a slovo „ataku“
V jednu chvíli jsem to vzdala a prostě si sedla do sněhu. Lyže mi trčely do stran, hlava se mi motala, brečela jsem a bylo mi úplně jedno, kdo se na mě dívá. Kolem nás pořád někdo projížděl, zvuky hran na sněhu a hůlek byly najednou strašně hlasité. Marek viděl, že se to spíš stupňuje než uklidňuje, a rozhodl se zavolat horskou službu, i když jsem mezi vzlyky opakovala, že nejsem zraněná, jen blbá. Za chvíli u nás zastavil chlapík v červené bundě na skútru. Mluvil klidně, ptal se, jestli mě něco bolí, jestli jsem spadla, jak se cítím. Koktavě jsem mezi nádechy vysvětlovala, že fyzicky mě nic nebolí, jen nemůžu pořádně dýchat a jsem úplně vyděšená. Když viděl, že jsem v podstatě „jen“ psychicky na dně, navrhl mi, že mě sveze dolů. Samotná představa, že se mám postavit a sjet to po svých, byla v tu chvíli horší než cokoliv, tak jsem jen přikývla.
Cestou dolů na skútru jsem se cítila hrozně trapně. Měla jsem pocit, že každý, kdo se na nás podívá, si říká něco o hysterce, která to nezvládla. Zároveň se mi s každým metrem trochu ulevovalo. Ubylo lidí, hluku, prudkého svahu, já jsem jen seděla za tím záchranářem, držela se madla a snažila se normálně dýchat. Dole v jejich zázemí mi dali čaj, pár základních otázek, zkontrolovali, jestli jsem v pořádku, a docela normálně mi řekli, že to vypadalo na klasickou panickou ataku. Nic dramatického, žádné moralizování, spíš takové suché konstatování. Večer jsem ostatním řekla, že na sjezdovku už letos nejdu. Styděla jsem se, ale poprvé v životě jsem si nahlas přiznala, že uprostřed toho svahu jsem prostě měla takový strach, že jsem si s ním sama nevěděla rady. A že to není jen o tom „se hecnout“.
