Článek
Vyrazili jsme s partou na víkend do hor, takový ten klasický zimní únik z města. Někteří kamarádi vzali i děti, takže už cesta byla taková pomalejší a rozkouskovaná. Byla zima, foukalo a dopolední túru jsme natáhli víc, než jsme plánovali. Někde v půlce kopce jsem přestal přemýšlet o čemkoli jiném než o jídle. V hlavě jsem si skládal úplně konkrétní scénář: přijdu do chaty, dám si horkou polívku, pak smažák s bramborem, sednu si k nějakému stolu, sundám si bundu a jen budu chvíli existovat. Když jsme konečně došli k větší chatě u sjezdovky, kde to žilo lidmi v přeskáčích a všude se povalovaly lyže, připadalo mi to jako jasná volba. Hlavní motivace byla jednoduchá: už nikam nejít, najíst se tady a hned.
Atmosféra horské chaty, která se nějak vytratila
Uvnitř mě ale docela rychle přešel ten starý pocit „horské chaty“. Bylo to spíš jako samoobslužné bistro v centru. Tácy, dlouhá fronta, obrazovky nad pultem s fotkami jídel a cenami. Řekl jsem si, že nebudu dělat drahoty, hlavně ať si sedneme do tepla. Vůně jídla se tam míchala s mokrým oblečením, všude ruch, děti kňouraly, že mají hlad. Vůbec jsem v tu chvíli ceny neřešil, jen jsem posouval tác po té kovové liště a těšil se, až přijdu na řadu a „svůj“ smažák si prostě objednám. Až když jsem stál přímo u kasy a konečně se zadíval na tu obrazovku, došlo mi, že tady bude něco špatně.
Na obrazovce svítil „smažený sýr, hranolky, tatarka – 350 Kč“ a pod tím malým písmem poznámka „servírováno v boxu“. V první vteřině jsem si myslel, že něco čtu špatně. Tři sta padesát korun za smažák v plastu? V hlavě se mi okamžitě objevilo srovnání s normálním obědovým menu ve městě, kde za tyhle peníze mám polévku, hlavní jídlo a často i pití. Zeptal jsem se slečny u kasy, jestli to myslí vážně a jestli není možnost dostat jídlo na normálním talíři. Ona mi v klidu vysvětlila, že to tak mají všude, že nestíhají myčku, že lidi chtějí rychle jíst a rychle pryč. Působila, jako by to říkala tisíckrát denně. V tu chvíli mi došlo, že je to vlastně člověk přesně uprostřed, který za tohle celé nejspíš vůbec nemůže. Jen tam stojí a mačká tlačítka. Ale ve mně se začal vařit vztek, který jsem neměl moc kam nasměrovat.
Když principy narazí na hladové děti a frontu u kasy
Do toho se k mému vnitřnímu dramatu přidala realita. Děti od kamarádů začaly být čím dál protivnější, už bylo jasně vidět, že jestli se rychle nenají, bude z toho scéna. Přítelkyně se na mě dívala takovým tím pohledem, který říká, ať teď nevedu principiální debaty u kasy, když za námi stojí fronta a všichni jsou hladoví. Zvažoval jsem, jestli se prostě neotočit a nejít hledat nějakou menší chatu dál v lese, ale v tu chvíli bych šel proti celé skupině. Nakonec jsem ten smažák v boxu prostě vzal. Ne proto, že bych s tím souhlasil, ale protože jsem nechtěl kvůli svému vnitřnímu boji zkazit oběd ostatním. Vzal jsem tác, hledal volný stůl a snažil se spolknout první nával vzteku.
Když jsem si sedl, ten pocit se mi vrátil v plné síle. Přede mnou plastový box, hranolky už na pohled gumové, sýr nijak nevoněl, jen tam ležel. Vedle kelímek s tatarkou, papírový kelímek na pití, všechno takové jednorázové. Kolem nás blikaly další obrazovky s nabídkou, z reproduktorů hrálo rádio, u vedlejšího stolu někdo nahlas řešil přes mobil práci a hádal se kvůli e-mailu. Místo pocitu, že jsem na horách, jsem měl chvíli pocit, že sedím někde na letišti. Přítelkyně se na mě podívala a bylo vidět, že jí to taky přijde přepálené, ale že by radši, abych to neřešil do detailu. V hlavě se mi ale pořád vracela jedna věc, a to ten předražený smažák v plastu.
Vzpomínka na „normální“ hory a smažák jako symbol
U jídla jsem to samozřejmě otevřel jako první téma. Nebyl jsem schopný to nechat být. Kamarádi na to reagovali takovým tím způsobem, že jo, je to šílený, ale že se prostě všechno zdražilo a že na horách je to vždycky dražší. Nikdo mě neposílal úplně k ledu, většina z nich uznávala, že tady už je to za hranou. Spíš se snažili to brát pragmaticky. Já jsem si u toho vybavil, jak jsme byli před pár lety na jiné chatě, kde nám paní donesla polívku v normálním hrnku, smažák na talíři a cena byla někde v polovině toho, co jsem právě zaplatil. Nešlo jen o peníze, spíš o ten pocit, že takové ceny jsou nelidské. Teď jsem měl před sebou box, co bych čekal spíš na benzínce, a uvnitř takovou zvláštní směs naštvání a nostalgie po horách, které mám asi už jen ve vzpomínkách.
Večer na ubytování jsem se k tomu pořád vracel. Jako bych si tu scénu přehrával dokola a hledal v ní něco, co jsem přehlédl. Přítelkyně už z toho byla unavená a v jednu chvíli jen poznamenala, ať si na to klidně stěžuju prezidentovi, když mě to tak bere. Vzal jsem to napůl jako vtip a napůl jako výzvu. Otevřel jsem notebook a začal psát: „Vážený pane prezidente, dnes jsem si v českých horách koupil smažený sýr za 350 korun…“. Jak jsem dál skládal věty, uvědomil jsem si, že ten smažák je pro mě jen symbol. Že ve skutečnosti píšu o pocitu, že se tady všechno točí kolem rychlého kšeftu, plastu, efektivity a že se z toho nějak tiše vytrácí něco, co jsem měl rád. Ten dopis jsem nakonec opravdu odeslal. Nepočítám s tím, že na Hradě někdo řeší můj smažák v boxu. Ale měl jsem pocit, že jsem aspoň něco udělal, a zároveň jsem si uvědomil, že z toho jednou bude historka, u které se možná už jen zasměju. Teď mě ale pořádně štve.
