Článek
Sedím ráno v kuchyni, koukám do notebooku a projíždím stránky různých ski areálů. Všude vyskočí nějaký „výhodný balíček“, rodinné jízdné, skipasy na den, na půl dne, na tři hodiny. V hlavě mi běží čistá matematika – dvě děti, já, možná partnerka, i kdyby nejela lyžovat, jen jako doprovod. K tomu benzín, něco k jídlu, parkování. Suma, která mi ještě před pár lety připadala jako částka za týden někde u vody. Přijde mi to mimo, ale zároveň mám v sobě ten známý tlak, že když je zima a trochu sněhu, „mělo by se jet na hory“. Nakonec si v duchu odsouhlasím, že to nějak zvládneme, a krátce mě napadne, jestli nenapsat kamarádovi, že bychom jeli společně, abych v tom nebyl úplně sám. Neudělám to, jen zavřu notebook a jdu balit věci.
Do areálu přijíždíme dopoledne a první rána přijde hned na parkovišti. Cedule s cenou mi vyrazí dech, za tuhle částku bych klidně zaparkoval celý den v centru města. V autě si pro sebe nadávám, ale hlídám se, protože děti za oknem vidí vleky a barevné kombinézy a jsou úplně nadšené. Ony vidí jen sníh a kopec, já zatím jen platební terminál. U pokladny na permanentky mi ztuhne úsměv definitivně. Jednodenní permice pro tři lidi je skoro jako menší dovolená, jen bez jistoty, že si to skutečně užijeme. Stejně tu kartu vyndám, zaplatím a připadám si trochu chycený do pasti. Jsme tady, děti se těší, představa, že bych to otočil kvůli ceně, je horší než ten výpis z účtu, který mě čeká.
Tvrdý sníh, strach z pádu a zvláštní pocit společné nespokojenosti
První jízda dolů mě rychle vrátí do reality. Sníh je umělý, tvrdý, místy vydřený až na led. Lyže na tom kloužou jinak, než jsem zvyklý, mám pocit, že jedu po zmrzlém betonu. Snažím se tvářit v pohodě, kontrolovat dítě, držet tempo a zároveň ho povzbudit, ať to zkusí víc pustit, a přitom si v duchu říkám, že když teď někdo z nás spadne, skončíme spíš na rentgenu než v bufetu. Kolem sebe vidím pár lidí, jak se sbírají ze sněhu, někdo si drží koleno, někdo loket. V hlavě mi naskakuje otázka, proč to vlastně děláme, když půlku času máme strach a druhou půlku nás bolí nohy. Za sebou slyším chlapa, jak brblá hodně podobné věty, jaké mi běží hlavou, a trochu mě to paradoxně uklidní. Nejsme tu jen já a moje nespokojenost, je to nějaký společný zážitek.
Kolem poledne zamíříme do bufetu. Fronta, hluk, všude odložené helmy a lyžáky. Vezmu dětem párek v rohlíku a sobě čaj, u kasy mi znovu naskočí to vnitřní počítadlo. Čaj chutná jako horká voda s náznakem citronu, ale stojí jako v kavárně v centru města. U stolu vedle mě sedí rodina, děti mají ještě helmy na hlavě a otec polohlasem počítá, kolik je tenhle oběd vyšel. Dělá přesně to, co já v hlavě – přepočítává každou jízdu lanovkou na cenu za minutu. Přistihnu se, že zatímco přemýšlím, kolik už mě tenhle den stál, moje děti řeší úplně jiné věci. Smějí se, vyprávějí si, kdo jel rychleji, kdo málem spadl a jak to bylo „mega prudký“. Je jim jedno, kolik ten párek stál. Vnímají jen to, že jsou na horách a že je to pro ně výjimečný den.
Projezdit „každou korunu“ a hranice mezi radostí a nucením
Odpoledne je sjezdovka ještě rozbitější a tvrdší. Lyže narážejí do muld, nohy mě pálí a mám pocit, že už jedu spíš silou vůle. Nechci být ten, kdo navrhne, že už stačí, protože v hlavě mám uložené, že musíme „vyjezdit“ ty peníze za permici. Všimnu si, že podobně to mají skoro všichni kolem. Děti, které už jsou unavené, se pořád vlečou z kopce dolů, rodiče je povzbuzují, že „ještě pár jízd a pak horká čokoláda“. V jedné chvíli vidím malého kluka, jak brečí, že ho bolí nohy, a jeho táta do něj tlačí, že „kvůli tomu tady přece jsme“. Dívám se na to a ve mně se míchá pochopení i odpor. Chápu tu snahu vytěžit z toho dne maximum, ale zároveň mám nepříjemný pocit, že v tomhle obrazu vidím i sám sebe, jen možná v mírnější verzi.
Když večer sedíme doma v obýváku, jsem rozlámaný, unavený a peněženka je o pár tisíc lehčí. V hlavě mi běží celodenní bilance, včetně všech těch vnitřních nadávání. Děti ale nadšeně vyprávějí babičce po telefonu, jak to bylo skvělé, jak jezdily rychleji než minule a že příště chtějí zůstat i přes noc. Slyším, jak si to třídí v hlavě úplně jinak než já. Pro ně to nejsou drahé permice, umělý sníh a fronty v bufetu. Je to den, kdy byly „na horách“ a kdy jsme byli spolu. V tu chvíli cítím, jak se mi ten den v hlavě přepisuje. Všechny ty moje kecy a nadávání tam pořád někde jsou, ale zároveň si přiznám, že kdybych měl za týden znovu sedět nad notebookem a rozhodovat se, nejspíš bych jel zase.
Češi, hory a dobrovolná zimní hra, kterou pořád hrajeme
Ležím večer v posteli a přemýšlím, proč to jako Češi pořád děláme. Každou zimu znovu, platíme permice, stojíme fronty, lyžujeme na umělém ledu a pak si u piva stěžujeme na ceny a kvalitu sněhu. Dochází mi, že v tom je kus zvyku, kus nostalgie po dětství, kdy nás rodiče brali na hory, i když to tehdy vypadalo úplně jinak. Taky trochu pocit, že správná zima se má trávit na horách, že bez toho jako by něco chybělo. Možná i malá soutěživost, kdo byl kde, kdo má lepší fotky z lanovky, kdo postaví děti dřív na lyže. A nakonec si říkám, že to není jen tlak zvenku, ale i naše dobrovolná hra. Víme, že je drahá a často nepohodlná, ale pořád nám nějakým způsobem dává kus radosti a pocitu, že někam patříme. A já si přiznávám, že v té hře jedu taky.
