Článek
Sedíme s kamarádkou na přeplněné terase horské chaty, lyže opřené o zábradlí, nohy unavené, ale hlava příjemně vyčištěná. Svítí slunce, sníh se leskne a všude kolem nás to cinká skleničkami. Na stolech se objevují hlavně ty typické velké sklenice s oranžovým nápojem, které na tom bílém sněhu vypadají skoro až nepřirozeně lákavě. Když se rozhlížím, vidím na tabuli křídou napsané „Aperol Spritz“. Cenu pod tím sice tuším, ale je napsaná drobným písmem a já si ji v tu chvíli opravdu ani nečtu. V hlavě mi běží jenom jednoduchá úvaha: jsme na dovolené, jednou za čas si ten „luxus“ prostě dopřeju.
Po chvíli čekání mě začne trochu štvát, že obsluha nikde, tak se zvednu, že to vezmu do svých rukou. Uvnitř jdu rovnou k baru a objednám dva Aperoly, ať na to nečekáme další půlhodinu. U pultu je docela chaos, lidi se tlačí, každý něco chce, barmanka je zjevně ve stresu. Já tam stojím, v ruce peněženku, a nemám úplně prostor se sklonit k lístku a v klidu si zkontrolovat ceny. V momentě, kdy už to začíná míchat, mi pohled sklouzne na malou cedulku s cenou a dojde mi, že jeden stojí skoro jako celé polední menu. V hlavě mi problikne: „Ještě to můžeš stopnout.“ Jenže už mám pocit, že je pozdě. Barmanka se na mě podívá, za mnou lidi netrpělivě oddechují a mně je blbé v tu chvíli říct: „Promiňte, tak nic.“
Když atmosféra přehluší zdravý rozum
Jak tam tak stojím a pozoruju, jak to připravuje, začnu si všímat detailů, které mi předtím unikaly. Sáhne pod bar a vytáhne plastovou lahev nějakého šumivého nápoje, který na první pohled nepůsobí nijak extra. Do sklenice nasype hromadu ledu, skoro až po okraj, a pak z anonymní lahve přidá trochu oranžové tekutiny. Žádná originální lahev Aperolu na očích, žádná soda, žádný plátek pomeranče. Celé to působí spíš jako rychlá skládačka, která má hlavně vypadat barevně. V tu chvíli cítím, jak se mi trochu stáhne žaludek. Vím, že za tohle zaplatím skoro dvě stovky za kus, a přitom to přede mnou vypadá jak oranžová limonáda s levným šumákem.
Když mi to podá na tácku, automaticky se usměju a poděkuju, protože to tak prostě dělám, i když uvnitř jsem na sebe docela naštvaná. V hlavě mi běží jenom: proč ses předtím nepodívala na tu cenu, vždyť víš, jak to na horách bývá. Nakonec se odhodlám k jedné nesmělé otázce: jestli je to opravdu Aperol. Barmanka jen krátce odsekne, že „takhle to tady děláme“, ani se na mě pořádně nepodívá a hned se otáčí k dalším lidem. V tu chvíli mi dochází, že tady žádnou diskusi o kvalitě nebo nějakou slevu nedostanu. Beru tedy tácek se sklenicemi a odcházím zpátky na terasu s pocitem, že jsem právě dobrovolně vyhodila peníze z okna.
Hezký obrázek, který nechceš dopít
Sednu si, kamarádka se rozzáří, jak to hezky vypadá, že to máme skoro jak z katalogu. Připijeme si, ona se usměje a užívá si ten moment, ale já mám v hlavě jen tu cenu a obraz té plastové lahve u baru. Napiju se a přesně to sedí na to, co jsem čekala – přeslazené, bez té známé nahořklé chuti Aperolu, spíš jako sirup s bublinkami. S každým dalším lokem se mi chce méně pokračovat. Žaludek se ozývá a já přemýšlím, jestli to fakt chci dopít až do dna. Nakonec nechám půlku sklenice nedotčenou, což normálně nedělám, protože nemám ráda plýtvání. Jenže tady je mi fyzicky nepříjemné to do sebe tlačit jen proto, že jsem za to zaplatila.
Když pak přinesou účet, ta částka za ty dva „Aperoly“ mě znovu praští do očí. Trochu se za sebe stydím, že jsem si cenu předem nezkontrolovala, a zároveň mě štve, jak snadno jsem se nechala zlákat tím oranžovým obrázkem kolem. Cestou dolů ze sjezdovky mi to pořád běží hlavou. Kamarádce napůl v žertu říkám, že příště si radši dám obyčejný čaj s rumem, protože aspoň budu vědět, co ve sklenici mám a kolik mě to asi tak vyjde. Od té doby mám takové svoje malé pravidlo: na podobných místech se vždycky nejdřív podívat na cenu a klidně se i zeptat, z čeho to míchají. Radši si dám něco obyčejného, co znám, než abych zase platila za hezký obrázek, ze kterého mám pak akorát špatný pocit.
