Článek
Ten den jsme měli v nohách asi dvacet kilometrů a už cestou zpátky k penzionu jsem myslela hlavně na to, že si někde sednu a napiju se. Naproti našemu ubytování byla restaurace, typická turistická hospoda se zahrádkou a cedulí „domácí kuchyně“. Nechtělo se nám už nikam dál jezdit, byli jsme zpocení, unavení a hladoví, tak jsme si řekli, že to prostě zkusíme tam. Sedli jsme si dovnitř, protože venku už se rychle ochlazovalo, a mně se hrozně ulevilo, že konečně nemusím stát na nohách.
První dojem z obsluhy a „obyčejná“ prosba o vodu
Přiběhla servírka, od pohledu kolem třicítky, a působila na mě tak nějak otráveně. Neřešila jsem to, říkala jsem si, že má možná za sebou dlouhou směnu nebo prostě jen špatný den. Objednali jsme si jídlo a já jsem hned na začátku poprosila o karafu kohoutkové vody, ať nemusíme řešit limonády a co kdo bude pít. Chtěla jsem se prostě jen napít. Kývla, nic o ceně neřekla, jen se zeptala, jestli s citronem. Řekla jsem, že klidně, a dál jsem to neřešila. Na stole byl jen lístek s pivy a nějakými míchanými drinky, žádný ceník nealka. Kvůli obyčejné kohoutkové vodě mě fakt nenapadlo něco víc zkoumat.
Jídlo dorazilo docela rychle. Karafu vody přinesla na menším tácu se dvěma skleničkami a pár plátky citronu nahoře. Nalila nám a my jsme to do sebe skoro obrátili, jak jsme byli vyprahlí. Já jsem za ten den vypila všechno, co jsem s sebou měla, a už jsem cítila jen sucho v puse. Když šla kolem, poprosila jsem ji, jestli by nám tu vodu mohla dolít. Podívala se trochu kysele, ale bez řečí přinesla druhou karafu. Přidala jsem si to v hlavě k tomu prvnímu otrávenému dojmu, ale pořád jsem to brala tak, že je prostě unavená a jede v módu „turisti sem, turisti tam“. Celkově to na mě působilo, že se tam s hosty moc nemažou a berou to trochu jako na běžícím páse.
Šok na účtence a reakce servírky
Po jídle jsme si řekli o účet. Mám takový zvyk, že si účtenky pročítám, ne proto, že bych čekala, že mě chtějí natáhnout, ale vím, že se občas stane chyba. Tak jsem na ni koukla a hned mě praštila do očí položka „rozlévaná voda“ dvakrát po 40 Kč. Dohromady 80 korun jen za vodu. V první chvíli jsem si myslela, že jde o nějaké nedorozumění, třeba že nám omylem naúčtovali balenou vodu nebo něco takového. Ale na účtence stálo jen „voda“, žádná značka, nic. Ukázala jsem to příteli, taky se nad tím podivil, ale nijak to nerozvíjel. Jen řekl něco v tom smyslu, že jsem tu vodu objednávala já, tak ať se klidně zeptám.
Když šla servírka kolem, slušně jsem ji zastavila a zeptala se, jestli je těch 80 korun opravdu za tu kohoutkovou vodu v karafě, co nám přinesla na stůl. Bez zaváhání řekla, že ano, že to tak mají a že jsme měli dvě karafy, tak proto dvakrát čtyřicet. Řekla jsem jí, že mi to přijde dost přestřelené, když je to jen voda z kohoutku, a že by mi přišlo fér aspoň předem upozornit, že si za to účtují skoro jako za džus. Na to mi odsekla, že „takhle to dneska všude chodí“ a že kdyby lidi nechtěli platit, ať si nosí vodu v petce. Ten tón mě úplně dorazil, víc než ta částka.
Konflikt, nulové spropitné a recenze po návratu na pokoj
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Celý večer jsem se snažila být milá, omlouvala jsem si její chování tím, že má asi těžký den, ale tady jsem prostě přestala mít chuť dělat, že je to v pohodě. Řekla jsem jí, že jestli si myslí, že je normální nechat si zaplatit 80 korun za vodu z vesnického kohoutku a ještě se u toho tvářit, jako by chyba byla na straně zákazníka, tak je to podle mě pěkná zlodějina. Dodala jsem, že jim to samozřejmě zaplatíme, ale ať nečeká ani korunu spropitného a že tuhle jejich „pohostinnost“ ráda popíšu v recenzi, aby si lidi příště mohli rozmyslet, jestli se jim chce platit za vodu jak na letišti. Ona protočila oči, něco si zamumlala pod nos a odešla. Nepokusila se to nijak uklidnit nebo aspoň vysvětlit.
Zaplatili jsme účet bez spropitného. Přítel se tomu spíš smál a říkal, že aspoň budeme mít historku, ale mně to v tu chvíli moc vtipné nepřišlo. Cestou na pokoj jsem byla ještě dost vytočená. Cítila jsem se trochu jako blbec, že jsem si o tu vodu řekla tak samozřejmě, ale zároveň jsem měla pocit, že je dobře, že jsem to neodkývala a neudělala, že je všechno v pořádku. Večer jsem si sedla s telefonem, otevřela Google recenze a napsala věcný, ale dost jasný komentář, kde jsem popsala hlavně situaci s vodou a přístup obsluhy. Žádné nadávky, jen fakta a můj dojem. Trochu se mi ulevilo a zároveň jsem si řekla, že příště se prostě radši zeptám předem, i když jde „jen“ o kohoutkovou vodu.
