Článek
Večer sedím na gauči, děti už spí a já jen tak napůl koukám na televizi. Mám za sebou klasický den – práce, škola, školka, nákup, kroužky, úkoly. V hlavě si dělám seznam, co všechno musím stihnout zítra. V televizi běží diskuzní pořad o důchodové reformě. Politik tam mluví o tom, jak je potřeba, aby systém byl spravedlivý a zásluhový, jak si má každý naspořit a jak se musí prodlužovat věk odchodu. Děti tam padnou jen v jedné větě někde uprostřed, skoro jen jako poznámka. Najednou mám pocit, že sedím a koukám na debatu o úplně jiné zemi. V hlavě mi jede, kolik nás stojí boty, ze kterých syn vyroste za půl roku, kolik dáváme za kroužky a tábory, a do toho poslouchám, jak se všechno počítá jen na odpracované roky a odvody. Mám v sobě vztek a říkám si, jestli si vůbec někdo uvědomuje, kdo jim ty důchody jednou bude platit.
Když u oběda prasknou nervy
Druhý den u oběda v práci se to téma samo otevře. Kolega zmíní, že včera ten pořad taky viděl, a než stihnu cokoliv říct, kolegyně bez dětí prohlásí, že si každý má na důchod prostě naspořit a odpracovat a že ji nějaké cizí děti nezajímají. V tu chvíli to ve mně fakt bouchne. Začnu jí vysvětlovat, že ty „cizí“ děti jsou budoucí plátci jejich důchodů, že stát na rodiny hodně věcí přehazuje, ale v těch debatách se tváří, že je to nějaký koníček navíc. Mluvím rychle, skoro bez přestávky, jak ve mně všechno bublá. V afektu vypálím, že důchody by se měly odvíjet i od počtu vychovaných dětí. U stolu najednou nastane ticho, někdo se začne dívat do telefonu, někdo do talíře. Dojde mi, jak tvrdě to zní, ale už jsem to řekla a nejde to vzít zpátky.
Odpoledne jedu pro děti, v hlavě si pořád přehrávám ten oběd. Synovi dojdou ve školce náhradní tepláky, takže ještě rychle do obchodu. Vezmeme jen pár věcí na svačiny a pití a necháme tam skoro tři stovky. Doma večer zaplatím přihlášku na letní tábor a skoro se mi zastaví dech, když vidím tu částku. Otevřu internetové bankovnictví a začnu přehazovat peníze z jedné kolonky do druhé, aby vyšel měsíc. Přitom si vzpomenu, jak kolegyně u oběda nadšeně vyprávěla o exotické dovolené, na kterou si jede „odfrknout“. Ten kontrast mě prostě sekne. Nezávidím jí, jen mám pocit, že žiju v jiném světě, který se ale v těch politických diskusích vůbec nepočítá. Jako by náklady na děti byly nějaký můj osobní výstřelek.
Tvrdá slova doma u stolu
Večer u večeře to na partnera prostě vybalím. Povím mu o pořadu, o obědě, o tom, jak jsem vyjela s tím, že důchody podle počtu dětí. On mě nechá domluvit, chvíli mlčí a pak řekne, že mě chápe, ale že to není tak jednoduché. Připomene mi lidi, kteří děti chtěli, ale nemohli je mít, nebo ty, co se o děti starali a skončilo to špatně. Že by pro ně bylo hrozně nespravedlivé, kdyby byli automaticky „ti horší“. Uvědomím si, že to, co jsem řekla v práci, fakt zní jako trest pro bezdětné a že to tak nechci. Zároveň mám pořád silný pocit, že práce rodičů je v tom systému skoro neviditelná. Po večeři mi volá máma. Postěžuje si, že jí zase sotva vyšel měsíc, jak jí přišel nízký důchod. Vzpomenu si, jak celý život dřela, brala přesčasy, a přitom se starala o mě a bráchu. Když s ní mluvím, mám pocit, že to, co ve mně vře, není jen o mně, ale i o ní.
Když děti usnou, sednu si k notebooku a otevřu si zpravodajský server. Hned na hlavní stránce je další článek o důchodech a pod ním dlouhá diskuse. Chvíli jen čtu. Vidím stejné fráze jako v televizi, stejné hádky, dva tábory, které se vůbec neposlouchají. Najednou mám potřebu do toho vstoupit. Začnu psát komentář, první věta je přesně: „Klidně mě ukamenujte, ale…“ a pak se prostě rozepíšu. Popíšu, jak vypadá náš den, kolik stojí kroužky, tábory, pomůcky, jak pořád řešíme, jestli si můžeme dovolit jedny boty navíc. Napíšu tam, že mi vadí, jak se v debatě o důchodech mluví jen o odpracovaných letech a skoro vůbec o tom, kdo vychoval ty budoucí plátce. Že si myslím, že by se důchody měly aspoň částečně odvíjet i od vychovaných dětí. Chvíli koukám na tlačítko „odeslat“, ale nakonec ho zmáčknu. Říkám si, že tohle už nechci řešit jen doma u stolu.
Internetová bouře a druhá strana mince
Druhý den ráno v tramvaji automaticky sahám po telefonu. Pod komentářem je spousta reakcí. Některé mě rovnou sejmou. Píšou, že jsem sobecká matka, že děti jsou moje volba a že stát mi nic nedluží. Že někdo dře stejně jako já a žádné zvýhodnění nedostane, protože děti nemá. Jiné reakce jsou úplně opačné – lidi mi děkují, že jsem to napsala, popisují podobný kolotoč, podobné počítání každé koruny. Čtu i příspěvky od lidí, kteří děti mít nemohli, a vysvětlují, jak se jich takové návrhy dotýkají. U některých komentářů mě bodne u srdce a říkám si, jestli jsem to opravdu nenapsala moc zostra. Přesto ale cítím, že ten základní pocit ve mně zůstává – že bez nějakého uznání práce rodičů ten systém není úplně spravedlivý. Jen k tomu teď vidím i druhou stranu, kterou jsem předtím tolik neřešila.
Večer cestou ze školky přemýšlím, jestli bych ten komentář napsala znovu. Docházím k tomu, že ano, ale trochu jinak. Míň ostře, víc podrobněji. Víc bych zdůraznila, že nechci trestat bezdětné, že mi jde o ocenění toho, co rodiče do dětí dávají – čas, peníze, energii. Pořád mám pocit, že na sebe svým názorem přitahuju hněv, ale zároveň mě uklidňuje, že nejsem úplně sama. Vím, že kdykoliv tohle téma vytáhnu, část lidí mě „ukamenuje“. Ale připadá mi důležitější to říkat nahlas, i s rizikem, že se někdo naštve, než jen sedět večer u televize a potichu si v sobě opakovat, že to takhle není v pořádku.
