Článek
Byla zima, už se stmívalo a já se táhla z práce domů úplně vyřízená. V obchodě jsem jen rychle popadla mraženou pizzu, protože představa, že ještě něco vařím, mě skoro fyzicky bolela. V autě bylo chladno, v hlavě mi hučelo, jak jsem byla unavená, a jediný plán na večer byl gauč a seriál. Zrovna jsem parkovala před barákem, když mi začal zvonit telefon. Na displeji jeho jméno. Věděla jsem, že je s kolegy v hospodě, domluvili se na nějakém pozdním „vánočním posezení“. Jak mi to zvonilo v ruce, už jsem předem tušila, že po mně bude něco chtít, a jen jsem si v duchu říkala: „Hlavně ať po mně nechce, abych ještě někam jela.“
Telefon jsem zvedla a hned slyšela hluk z hospody v pozadí. On mi říká, že by potřeboval, abych pro něj přijela, že si dal víc piv a nechce řídit. Na vteřinu se mi sevřel žaludek, protože jsem věděla, že tohle je ten moment, kdy bych prostě měla říct „jo, jasně, jedu“. Jenže místo toho mě zalil takový tichý vztek. Že jsem celý den v práci, pak obchod a teď mám ještě někde zachraňovat večer někomu, kdo si v klidu popíjí. Neřekla jsem mu to ale narovinu. Místo toho jsem začala blekotat, že už jsem na cestě domů a že musím spěchat, protože mi v kufru taje mražená pizza. Sama jsem slyšela, jak to zní trapně, ale v tu chvíli se mi to zdálo jako rychlý a „nevinný“ únik.
Když pohodlí zvítězí nad nepříjemnou pravdou
Na druhém konci bylo pár vteřin ticho. Pak se takovým unaveným tónem zasmál a řekl: „Jasně, pizza je důležitější.“ V tu chvíli jsem se cítila ještě hůř, ale zároveň se mi ulevilo, že z toho nedělá scénu. Řekl, že si nějak poradí, a já jsem hovor rychle ukončila s tím, že opravdu musím letět domů, než se mi to celé rozmrazí. Vyndala jsem tašku z kufru, doma běžela rovnou k mrazáku a tu trochu měkkou pizzu tam skoro ceremoniálně rovnávala, jako by na tom záleželo. Snažila jsem se v hlavě přehlušit ten pocit, že jsem se na něj prostě vykašlala. Pustila jsem si seriál, zalezla pod deku a říkala si, že přece není moje povinnost pro něj jezdit pokaždé, když si dá pivo.
Asi po hodině mi zazvonil telefon z neznámého čísla. Hned jsem ztuhla, byl to takový ten instinktivní pocit, že je něco špatně. Zvedla jsem to a ozval se on. Mluvil takovým tlumeným, useknutým hlasem, jako když se člověk snaží působit v klidu, ale je úplně mimo. Řekl mi, že ho po cestě domů zastavila policejní hlídka, dali mu dýchnout, nafoukal a hned na místě mu řekli, že přijde o řidičák. Jak to říkal, pořád jsem v hlavě měla tu naši předchozí konverzaci. Moje první myšlenka byla obranná: že jsem ho přece nenutila sednout za volant. Ale jak jsem ho poslouchala, začalo mi docházet, že on tak nějak počítal s tím, že pro něj nakonec přijedu. Že když zavolá, tak ho z toho vytáhnu.
Následky, které nejdou vzít zpět
Druhý den jsme seděli v kuchyni, mezi námi rozložené papíry od policie, různé formuláře a čísla. On počítal, jak to bude dělat s cestou do práce a z práce, kdo ho kdy může hodit, jestli má cenu zkoušet hromadnou dopravu. Vyprávěl mi, co mu říkali policajti, jak dlouho bude mít zákaz řízení a kolik ho to celé bude stát. Nahlas jsem mu řekla, že si za to může hlavně sám, protože si sedl za volant opilý. V tu chvíli jsem tomu i věřila, bylo to pro mě takové logické stanovisko. Jenže zároveň jsem si v sobě pořád přehrávala ten náš telefonát. Jak stojím s klíčema v ruce před barákem, metr od auta, a říkám mu, že nemůžu, protože mi taje nějaká pitomá mražená pizza.
Pár dní nato jsem ho všude vozila já. Do práce, z práce, k rodičům, kamarádovi pomoct s něčím v garáži. Začalo to být únavné pro oba. On se cítil trapně, já otráveně, ale nahlas jsme to moc nepojmenovávali. Jedno odpoledne jsem to vyprávěla kamarádce. Jen tak, bokem, jako historku z posledních dnů. A když jsem jí doslova řekla tu větu „spěchám domů, taje mi mražená pizza“, normálně jsme se u toho rozesmály, jak to zní absurdně. V tom smíchu mě ale najednou napadlo, že na tom vlastně není nic vtipného. Ne v kombinaci s tím, jak to celé dopadlo.
Nejhorší výmluva roku 2025
Od té doby na ten večer občas myslím. Vím, že za to rozhodnutí sednout si opilý za volant nesl odpovědnost hlavně on. Zároveň si ale přiznávám, že schovávat se za výmluvu s pizzou byla moje pohodlná cesta, jak se vyhnout nepříjemnosti. V duchu si ten večer označuju jako moment mojí nejhorší výmluvy roku 2025. A od té doby se snažím aspoň v podobných situacích nelhat sobě ani ostatním. Když se mi něco nechce řeknu to narovinu, místo toho abych se schovávala za mražené polotovary a trapné výmluvy, na které pak nechci ani myslet.
