Článek
Byla středa odpoledne, taková ta klasická cesta z práce, kdy už člověk má v hlavě jen to, že chce být co nejdřív doma. Už od oběda mě pobolívalo břicho, nic dramatického, jen takový ten nepříjemný tlak, o kterém si říkáte, že ho prostě „přetrpíte“ a vyřešíte až v klidu doma. Jakmile jsem najel na okraj města, začalo to být mnohem naléhavější. Najednou jsem se za volantem začal vrtět, víc si uvědomovat každý pohyb, každý retardér, každý semafor. V hlavě jsem měl jedinou myšlenku: někde zastavit a najít záchod. Ruce se mi potily, prsty se mi trochu klouzaly po volantu a cítil jsem, jak mi klesá schopnost soustředit se na cokoli jiného. Ani jsem si neuvědomil, že na výjezdu z obce víc šlapu na plyn. Prostě jsem jen chtěl být co nejdřív někde, kde je toaleta.
Když se potřeba střetne s majáky
Do reality mě vrátil až pohled do zpětného zrcátka, kde se objevily modré majáky. V tu chvíli jsem přesně věděl, že jsem to přehnal. Sjížděl jsem ke krajnici s takovou zvláštní kombinací paniky a studu. Panika z toho, že to fyzicky nevydržím, stud z toho, že to budu muset někomu vysvětlovat. Policista ke mně přišel k okýnku, úplně standardně si řekl o doklady. Podal jsem mu občanku i řidičák, ruce jsem měl trochu roztřesené. Zeptal se mě, jestli vím, proč mě zastavil. Normálně bych asi něco koktal, ale teď ze mě automaticky vypadlo, že jsem jel rychle, protože fakt akutně potřebuju na záchod. V tu chvíli jsem se cítil fakt trapně jak malej kluk, co se vymlouvá, ale zároveň jsem věděl, že na nějaké dvacetiminutové papírování prostě nemám čas ani fyzické rezervy.
Stopky, běh na benzínku a závod s časem
Chvíli se na mě jen díval, takovým pohledem, ze kterého jsem nedokázal poznat, jestli si myslí, že si z něj dělám legraci, nebo jestli mi to věří. Já už se skoro kroutil v sedačce a naprosto upřímně jsem mu řekl, že jestli mě teď nepustí, tak to v tom autě neudržím. V tu chvíli to pro mě už nebyla žádná taktika, jen zoufalá snaha popsat realitu. On se potom trochu pousmál, schoval moje doklady do desek, klidně mi řekl, ať vypnu motor a vystoupím. Poslechl jsem, pořád trochu v šoku, co se bude dít. Vytáhl služební telefon, zapnul na něm stopky a díval se na mě, já vůbec nechápal, jak s tím souvisí můj problém a co přesně má v plánu.
Pak mi naprosto klidným hlasem vysvětlil, že benzínka je zhruba tři minuty běhu odsud, že mi dá přesně deset minut a že když to stihnu, vezme to při řešení přestupku v úvahu. K tomu poznamenal, že moje doklady zůstanou u něj, takže kdybych náhodou „zapomněl“ přijít, tak stejně nikam neuteču. Jeho kolega zůstal stát u auta, trochu se usmál, ale nic neřekl, jen mě tak pozoroval, jak to vstřebávám. V té chvíli jsem ani neměl sílu něco vymýšlet, jen jsem přikývl a rozběhl se směrem k benzínce. Měl jsem pocit, že tak rychle jsem neběhal ani na gymplu při povinném běhu a jediný cíl byl prostě do těch deseti minut všechno stihnout.
Běsnění na záchodě a verdikt hlídky
Na benzínce se mi samozřejmě ještě „poštěstilo“, že bylo obsazeno. Zastavil jsem se před dveřmi a jen jsem tam přešlapoval z nohy na nohu, v hlavě mi běžela jen jedna představa: jak mi mezitím na krajnici běží ty stopky. Vnímal jsem jen zvuk vody z vedlejšího umyvadla a čas, který se najednou hrozně vlekl. Když jsem se konečně dostal dovnitř a pak po chvíli vylezl ze záchodu, byl jsem zpocený, trochu rudý v obličeji, ale hlavně se mi strašně ulevilo. Cestou zpátky k policejnímu autu jsem už zase začal myslet na jinou realitu. Představoval jsem si, jak mě čeká nejen pokuta, ale možná i nějaký dlouhý výklad o tom, že kvůli mému zažívání se zákony ohýbat nebudou. Přesto jsem se snažil jít co nejrychleji, ať mám aspoň šanci, že jsem se vešel do toho desetiminutového limitu.
Když jsem dorazil zpátky, policista zrovna mačkal stopky. Ukázal mi displej, kde svítil čas něco přes devět minut. Řekl jen: „No, rekord to není, ale na chlapa v košili dobrý,“ a poprvé se otevřeně usmál. V tu chvíli ze mě spadlo napětí, ale zároveň jsem se začal skoro omlouvat za všechno – za to, jak jsem vypadal, jak jsem mu to tam na začátku vybalil bez okolků. On jen rukou mávnul, že to chápe, že to se prostě stane. Tím mě tak nějak uklidnil, ale zároveň mě rychle vrátil do reality tím, že vytáhl blok a začal mi vysvětlovat, že jsem jel rychleji, než je povoleno, a že se úplně neobejdeme bez pokuty. Nebyl v tom žádný dramatický tón, jen konstatující vysvětlení, jak se věci mají.
Symbolická pokuta a ponaučení do příště
Nakonec mi dal pokutu spíš symbolickou. Když mi podával blok k podpisu, výslovně dodal, že kdybych hned na začátku dělal chytrého nebo si něco vymýšlel, vyřešili by ten přestupek „úplně jinak“. Ještě mi řekl, že až příště budu mít zase „takové potřeby“, mám radši zastavit na parkovišti nebo někde, kde je to bezpečné, a ne to dohánět na výjezdu z obce, protože nehoda kvůli záchodu fakt nestojí za to. Jen jsem to všechno odkýval, protože měl pravdu a já byl v duchu fakt rád, že to dopadlo takhle. Když jsem odjížděl, měl jsem sice o pár stovek míň, ale zároveň pocit, že jsem potkal někoho, kdo dokáže uplatnit pravidla a zároveň použít lidský přístup. A taky docela pevné předsevzetí, že příště radši zastavím dřív, než budu mít potřebu řešit svoje zažívání zběsilou jízdou.
