Článek
Ráno jsme vyráželi ještě za tmy. V autě jsme se s kamarády smáli, probírali práci, vztahy, všechno možné. Bral jsem ten den jako pauzu od všeho, co mi poslední týdny vířilo v hlavě. Říkal jsem si, že si to chci prostě užít a moc nepočítat. Když někdo v autě nadhodil, že si nahoře dáme poctivý horský oběd, jen jsem přikývl s tím, že si klidně připlatím, že to beru jako malou odměnu. Po příjezdu jsme zaplatili parkovné a pak skipasy. Už u té pokladny jsem v duchu počítal, jak rychle to naskakuje. Na chvíli jsem se zarazil, ale pak jsem to hodil za hlavu. Jsme na výletě, nebudu si ho kazit hned na začátku, říkal jsem si.
Dopoledne bylo fajn. Sjezdovka byla narvaná, ale počasí vyšlo a sníh byl na místní poměry dobrý, takže jsem se snažil užívat si jízdu a vypnout hlavu. Jenže kolem jedenácté se ozval žaludek. Snídal jsem narychlo v autě, jen něco malého, protože jsem zase klasicky nestíhal. Po pár jízdách se mi začala motat hlava z hladu, nohy mě bolely a začal jsem víc myslet na jídlo než na lyžování. Kamarádi navrhli, že zajedeme k občerstvení přímo u sjezdovky, že tam byli loni a „dalo se to“. Do vesnice dolů se mi kvůli hladu už nechtělo, jen jsem souhlasil a říkal si, že si dám něco malého, ať neutratím majlant.
Když hlad porazí zvědavost i opatrnost
Ke stánku jsme dojeli celkem rychle, ale fronta byla delší, než jsem čekal. Sobota a prázdniny, v duchu jsem to omluvil. Stál jsem v řadě, rozepnutá bunda, v ruce lyže, a koukal jsem, co tam vlastně mají. Nabídka klasika – párek v rohlíku, klobása, hranolky, smažený sýr v housce, nic překvapivého. Ceny ale nikde velkými čísly nevisely. Po chvíli jsem si všiml malého ceníku někde bokem, přilepeného tak, že se k němu z fronty skoro nedalo dostat. Chvíli jsem přemýšlel, jestli si tam dojdu přečíst, ale fronta se sunula a mně se nechtělo prodírat mezi lidmi. Uklidnil jsem se tím, že párek v rohlíku snad nemůže stát žádnou hrůzu, a rozhodl jsem se to neřešit. Hlad byl v tu chvíli silnější než zvědavost a opatrnost.
Když jsem se konečně dostal na řadu, měl jsem jasno, že nechci žádné velké jídlo. Objednal jsem si jen párek v rohlíku a kofolu s tím, že to mě finančně nezabije. Uvnitř byli mladý kluk a starší paní, oba vypadali, jako by je to tam spíš obtěžovalo. Nepozdravili, jen na mě tak koukli, paní něco zamumlala směrem k pokladně a začala připravovat objednávku. Necítil jsem z nich žádnou snahu o milý přístup, ale říkal jsem si, že mají frmol a že je to asi všude stejné. Když pak paní řekla „to bude sto padesát“, v první chvíli jsem to jen mechanicky vzal jako částku a začal sahat pro peněženku. Až po pár vteřinách mi došlo, že jestli je kofola za normální cenu, tak ten párek nebude úplně levný. Zastavil jsem se a zeptal se, kolik stojí zvlášť.
Vteřina u pokladny, která zkazí celý kopec
Paní bez zaváhání odsekla, že párek je za stovku a kofola za padesát a že to tam mají napsané, a rukou neurčitě mávla směrem k tomu malému ceníku. V tu chvíli se ve mně zvedla vlna vzteku a trapnosti zároveň. Připadal jsem si jako někdo, kdo si neumí zkontrolovat ceny, a teď stojí u pokladny a zdržuje. Hlavou mi prolétlo, že to odmítnu, otočím se a půjdu pryč, ale za sebou jsem cítil tu dlouhou frontu. Lidi tam stáli v lyžácích, netrpělivě přešlapovali, někteří se otáčeli, co se děje. Hlad jsem měl pořád stejný, možná ještě větší, protože se to celé protahovalo. Nakonec jsem vytáhl bankovku, zaplatil a bez dalších slov si vzal ten párek s kelímkem.
Sedli jsme si s kamarády k plastovému stolku vedle stánku. Kousl jsem do toho párku a v tu chvíli mi zmizela zbylá dobrá nálada. Byl to úplně obyčejný párek v takovém tom gumovém rohlíku, nic, co by stálo za řeč. Kamarádi si nesli svoje jídla, někdo klobásu, někdo hranolky, a řešili, kam pojedeme po obědě. Když jsem mezi řečí zmínil, že jsem dal stovku za tenhle párek, jen pokrčili rameny. Řekli, že „jsme na horách, tady je to normální“, a dál to neřešili. Mně to ale v hlavě zůstalo. Přemýšlel jsem, jestli je vážně normální brát jako samozřejmé, že nahoře může být všechno násobně dražší a nikdo se nad tím nepozastaví. Měl jsem pocit, že jsem těch sto korun nezaplatil ani tak za jídlo, ale za to, že jsem v tu chvíli neměl moc jinou možnost a byl jsem ochotný to přijmout.
Kontrast pár set metrů níž
Odpoledne jsme ještě jezdili, ale někde vzadu ve mně už ten pocit zůstával. Když jsme pak sjížděli dolů k autu, zastavili jsme se v malé hospodě u parkoviště. Uvnitř bylo teplo, milá obsluha, normální jídla na denním menu za ceny, které mi dávaly smysl. Dal jsem si polévku a menší jídlo a vyšlo mě to skoro stejně jako ten párek s kofolou nahoře. V tu chvíli mi ten kontrast došel úplně. O pár set metrů výš stejní lidi v podstatě vědí, že zákazníci k nim přijdou, protože jsou nejblíž, mají hlad a nechtějí jezdit sem a tam. A podle toho se chovají i cenou a přístupem. Nechci z toho dělat soud nad všemi stánky ani nad všemi horami, beru to jako svůj konkrétní zážitek. Ale došlo mi, že slušnost a rozumné ceny pro mě ten den opravdu zůstaly dole v údolí. Trochu jsem se zlobil i na sebe, že jsem tam nahoře tak samozřejmě vytáhl peněženku a ani jsem se nesnažil situaci řešit jinak. Domů jsem jel s rozhodnutím, že příště si radši vezmu svačinu a nebudu se divit, když mi na kopci někdo nabídne párek v rohlíku za stovku. A hlavně že si svoje vlastní očekávání nastavím jinak, abych pak nebyl tak zklamaný z toho, co je „na horách normální“.
