Článek
Na konci ledna jsem byla docela vyřízená. Celý prosinec a půlku ledna jsem se nějak plynule přesouvala mezi vánočními večírky, posezeními s kamarády a rodinnými návštěvami, kde se vždycky pije víno nebo něco ostřejšího. Neměla jsem pocit, že bych měla problém s alkoholem, ale spíš takové tiché zahlcení. Do toho na mě na sítích začal vyskakovat Suchej únor, všichni sdíleli nějaké grafiky a kamarádka mi psala, že to chce letos zkusit. Řekla jsem si, že měsíc bez alkoholu mi fakt neublíží a aspoň uvidím, jaké to je v normálním pražském režimu s prací, obědy a hospodou po večerech. Trochu jsem v tom viděla i šanci něco málo ušetřit.
První střety s realitou „nealko“ režimu
První test přišel hned v prvním týdnu, když jsme šly s kolegyní na oběd do bistra u práce. Ona si dala klasicky malé pivo. Já jsem byla odhodlaná, tak jsem si řekla, že si prostě dám vodu. Automaticky jsem poprosila o kohoutkovou, klidně do džbánku. V tu chvíli jsem poprvé narazila – obsluha mi suše oznámila, že vodu z kohoutku dělají jen jako karafu s pevnou cenou, která se skoro blížila domácí limonádě. V tu chvíli jsem měla chuť začít něco vysvětlovat, ale bylo mi hloupé to tam před kolegyní pitvat, tak jsem jen kývla. U oběda jsem pak spíš než jídlo počítala v hlavě a došlo mi, že jestli to takhle bude vypadat celý měsíc, tak moc neušetřím.
Večer nás čekalo klasické posezení s partou v hospodě, které jsem rušit nechtěla, abych kvůli Suchému únoru prostě netrčela doma. Všichni si dali svoje piva a vína, já jsem opět zkusila vodu, zase z kohoutku. Obsluha to přetvořila do „vody v karafě“ a přinesla velký džbán s plátky citronu, skoro jako nějaký speciální nápoj. Já jsem si říkala, že dobrý, aspoň budu mít dost pití a nebudu muset nic řešit. Když ale přišel účet a vycházelo mi, že dvě tyhle karafy mě stály víc než dvě skleničky vína, které bych si běžně dala, docela mě to rozhodilo. Nebyla to částka, která by mě zruinovala, ale ten pocit nespravedlnosti byl dost silný. Měla jsem pocit, že za to, že nepiju, vlastně platím víc.
Hledání levnější vody a první malé radosti
Další dny jsem nad tím začala víc přemýšlet a hledat způsoby, jak to udělat trochu rozumněji. Do práce jsem si začala nosit vlastní láhev a doplňovala si ji v kuchyňce, takže přes den jsem restaurace celkem obešla. Na obědy jsem začala chodit do podniků, kde vím, že vodu z kohoutku přinesou automaticky, nebo si za ni řeknou symbolických pár korun. V jednu chvíli jsem skončila v malé kavárně, kde jsem si dala jen kávu a chtěla si vodu vyřešit z vlastní lahve. Číšník mi ale sám od sebe přinesl na stůl džbán čisté vody se skleničkou, bez komentáře, bez položky na účtu. Byla jsem z toho až překvapená, jak moc mě to potěšilo. Uvědomila jsem si, že mi vlastně nejde o ty koruny, ale o ten základní pocit, že za nepití nejsem nějak „trestaná“.
Postupem času se měnila i atmosféra těch večerních setkání. Kamarádi si ze začátku dělali drobné vtípky, jestli jsem v nějakém spolku abstinentů nebo v detox programu, ale po pár dnech to tak nějak vyšumělo a brali to jako fakt. Já jsem zkoušela nealko piva, někdy domácí limonády nebo toniky, abych neměla pocit, že celý večer srkám jen vodu. Zároveň jsem si ale všímala, že nealko nápoje jsou často dražší než sklenička vína nebo malé pivo. Přistihla jsem se, že zvažuju, jestli jít ven, jen proto, že se mi nechce zase utratit nesmyslnou částku za něco, co si v podstatě dávám jen proto, abych nepila alkohol. Do toho jsem ale cítila, že fyzicky je mi líp – líp jsem spala, ráno jsem vstávala bez těžké hlavy a odpadl mi takový ten celodenní útlum po jednom „nevinném“ víně k večeři.
Co mi měsíc bez alkoholu doopravdy ukázal
Ke konci února jsem už měla docela jasno, že mi ten měsíc něco ukázal. Nešlo jen o to, jestli vydržím nepít, ale spíš o to, čeho si začnu všímat. Došlo mi, jak moc je v Praze alkohol brán jako normální, pohodlná a často i levnější volba. A jak je obyčejná voda nebo nealko někdy naceněné jako něco speciálního. V některých podnicích mi opravdu připadalo, že člověk, který si nedá alkohol, musí vynaložit víc peněz i energie, aby si večer užil. Nechtěla jsem to v hlavě přetavit do nějakého velkého společenského odsouzení, spíš jsem si jen poctivě přiznala, že mě to trochu mrzí. Zároveň jsem byla potichu pyšná, že jsem to kvůli tomu nevzdala a nezačala si zase automaticky objednávat víno jen proto, že je to jednodušší.
Když únor skončil, nepřiběhla jsem prvního března domů a neotevřela si láhev jako odměnu za „výkon“. Vlastně se mi do alkoholu vůbec nechtělo. Spíš jsem si řekla, že si odteď dám skleničku jen tehdy, když na ni budu mít opravdu chuť, ne jen proto, že se to hodí k jídlu nebo že všichni kolem něco pijí. Od té doby jsem v restauracích mnohem citlivější na to, jak se chovají k lidem, co nepijí, a víc si všímám rozdílů v cenách vody, nealka a alkoholu. Když se ohlédnu zpátky, Suchej únor pro mě nebyl těžký kvůli tomu, že bych se nemohla dočkat skleničky vína. Nejtěžší pro mě bylo sledovat, jak je v některých podnicích prostředí nastavené tak, že alkohol je normální a všechno ostatní působí jako dražší a méně vítaná alternativa.
