Článek
Poslední dobou mám pocit, že se celý měsíc točí jen kolem peněz. Hypotéka, školka, kroužky, pak zaplatíme běžné věci jako benzín nebo telefon a na jídlo zůstane částka, u které se mi svírá žaludek. Všude narážím na články a statusy o tom, jak lidi jezdí levněji nakupovat do Polska. My to máme na hranice asi čtyřicet minut autem, ale nikdy mě nenapadlo tam kvůli nákupu jet. Přišlo mi to přehnané, komplikované, vždycky jsem to odbyla tím, že na to stejně nemám čas. Jednou u kafe mi kamarádka vyprávěla, že tam bere pravidelně hlavně maso a drogerii a že na tom šetří docela dost. Neříkala to nijak dramaticky, spíš věcně. A mě to najednou trklo. Vytáhla jsem náš rodinný rozpočet, prošla si, kolik necháváme v obchodě, a rozhodla se, že si udělám konkrétní porovnání. Ne řeči typu „mám pocit, že je to dražší“, ale konkrétní nákup tady a tam.
První nákup za hranicemi všechno odstartoval
Domluvily jsme se, že v neděli pojedu s ní a jejím mužem. Vzali mě cestou, já seděla vzadu s mobilem v ruce a v něm seznam věcí, které normálně kupuju na týden dopředu. Žádné speciality, prostě mléko, pečivo, sýr, šunka, maso, těstoviny, tělové mléko, prací gel, tablety do myčky. V polském supermarketu mě hned na začátku zaujaly cenovky, hlavně u masa a mléčných výrobků. Připadalo mi to levné, ale snažila jsem se držet zpátky, abych si to sama před sebou nemalovala růžově. Brala jsem co nejpodobnější značky, jaké kupuju doma, žádné úplně nejlevnější obaly, spíš takový ten střed, na který jsme zvyklí. U drogerie jsem dělala to samé. U pokladny jsem zaplatila, schovala účtenku do peněženky, v mobilu si to rychle přepočítala podle kurzu a zaskočilo mě, že mi to vychází nějak málo. Řekla jsem si ale, že se do toho nechci v hlavě zamotávat a nechala jsem to na doma.
V pondělí po práci jsem si vzala ten stejný seznam a jela do „svého“ českého supermarketu, kam chodím skoro pořád. Chtěla jsem, aby to co nejvíc odpovídalo normálu. Procházela jsem regály a snažila se brát opravdu stejné věci jako den předtím. Když nebyla přesně ta značka, vzala jsem takovou, kterou běžně kupuju a která stojí podobně. Už po pár položkách jsem si všimla, že čísla na cenovkách jsou prostě jinde. U některých věcí skoro dvojnásobek toho, co jsem si pamatovala z Polska. V hlavě se mi motal včerejší přepočet zlotých na koruny, měla jsem v tom trochu chaos a říkala si, že si možná jen špatně pamatuju. U kasy jsem zaplatila, vzala si účtenku a záměrně se nepodívala na konečnou částku. Znám se. Začala bych nadávat už cestou k autu a zbytek dne by byl zkažený.
Tabulka, která ukázala nepříjemnou pravdu
Doma jsem si sedla ke stolu, vytáhla z peněženky obě účtenky a položila je vedle sebe. Otevřela jsem notebook a vytvořila si jednoduchou tabulku. Do jednoho sloupce jsem psala polské ceny, do druhého české. Zloté jsem si přepočítala podle aktuálního kurzu, položku po položce jsem se snažila spárovat, psala jsem si poznámky, kde není stejná značka, ale je to srovnatelná kvalita. Trvalo to docela dlouho, ale chtěla jsem mít jistotu, že si nic jen tak nevymyslím. Jak jsem to postupně sčítala, začalo mi docházet, že ten rozdíl nebude jen pár desítek korun. Vylezlo mi z toho, že za v podstatě stejný košík věcí jsem v Polsku zaplatila skoro o osm set míň. A to jsem tam ještě vzala pár drobností navíc, které jsem tady ani nekupovala. Seděla jsem nad tím a v hlavě mi automaticky naskakovaly další výpočty – kolik by to bylo za měsíc, za rok, kolik takových nákupů uděláme. Cítila jsem směs vzteku a bezmoci, jako když narazíte na zeď a nevíte, co s tím.
Když přišel manžel z práce, byla jsem pořád zalezlá u stolu s otevřeným notebookem a papírem popsaným čísly. Ukázala jsem mu tu tabulku a snažila se mu vysvětlit, co jsem kde koupila a za kolik. Jak jsem nahlas říkala konkrétní částky a rozdíly, začalo se mi to celé víc dostávat pod kůži. Uvědomila jsem si, že tady za stejné jídlo necháváme skoro o třetinu víc peněz. Najednou se mi zlomil hlas a rozbrečela jsem se. Nebylo to vyloženě kvůli těm osmi stovkám z jednoho nákupu. Byl to spíš součet toho, jak poslední měsíce pořád přemýšlíme, kde ještě ušetřit, jestli vzít dětem jeden kroužek místo dvou, jestli si můžeme dovolit jet na víkend pryč. Přitom nemám pocit, že bychom žili nějak rozhazovačně. Manžel mě objal, snažil se mě uklidnit, ale zároveň přiznal, že s tím asi sami moc neuděláme. Tohle konstatování mě zabolelo možná ještě víc než ta tabulka.
Rozhodnutí, kterým nezmizí hořký pocit
Po chvíli jsem se uklidnila, utřela si oči a začali jsme to brát víc prakticky. Domluvili jsme se, že jednou za měsíc opravdu zajedeme do Polska na větší nákup. Hlavně maso, drogerie, věci, kde ten rozdíl dává smysl. Nechci z toho dělat výlety kvůli každému jogurtu. Zároveň mi ale došlo, že to celé není nějaké zázračné řešení, které by nám převrátilo rozpočet naruby. Pořád budeme většinu věcí kupovat tady. Ten pocit nespravedlnosti ve mně ale zůstal. Osobně si připadám trochu jako někdo, kdo za stejné věci platí víc jen proto, že bydlí na téhle straně hranice. Od té doby víc hlídám akce, plánuju jídla dopředu, líp si rozpisuju nákupy. A pokaždé, když stojím u české pokladny a dívám se na částku na displeji, vybaví se mi ten polský účet a ten večer u stolu, kdy jsem kvůli obyčejnému nákupu seděla v kuchyni a brečela.
