Článek
Ale my se nedáme, že. Přece víme, o čem jsou tyto svátky.
Každý z nás vzpomíná na takové, jaké zažil coby dítě. Tedy snad. Budu věřit, že je nás víc, jež si v sobě neseme kouzlo a rodinné tradice, což jsme pak vnesli do svých rodin a snažili se udělat pro děti to, co dopřáli rodiče nám. Jsem generace opravdu pokročilá, mohu si dovolit zopakovat klišé, že Vánoce opravdu nejsou JEN o dárcích.
A nebo jinak. Jsou, ale jde o to, v jakém prostředí a jaké dárky dáváme. Já vyrůstala v padesátých letech. Byli jsme děsně chudí, jako všichni v naší vesnici. Pod stromkem jsme my čtyři děti, později pět, měli každý jednu hračku, a pak už jen potřebné věci, převážně oblečení. A někdy pomeranč. Jeden.
Měli jsme velkou zahradu a po celou zimu dostatek jablek, takže jsme nestrádali nedostatkem vitaminů. Pomeranč byl luxus. Dnes o něj nestojím, ani o mandarinku, pořád vede jablko.
Po celý rok jsme jedli skromně, o Vánocích bylo všeho dost a já umím až zpětně docenit, že to pro nás rodiče každý rok takhle připravili.
Dnes je zboží nadbytek. Díky internetu je snadno dostupné a nemá pro nás tu cenu. Pod stromek už se snad nedávají věci potřebné – nebo… Jinak - pokud to jedinci opravdu udělá největší radost a rodina se třeba skládá na takový dárek, je to fajn., nejde o překvapení, dotyčný ví. Pak jsou tu lidé, kteří se snaží udělat z obdarovávání „od Ježíška“ opravdu svátek. Když někoho chceme potěšit, musíme vynaložit větší úsilí. Vyplatí se to. Mnohdy zjistíme, že se zavděčíme levnějším, ale o to cennějším dárkem, je-li pořízen se znalostí, či jak se říká na tělo.
Setkávám se ale i se stížnostmi na to, jak nevděčné je něco blízkým kupovat, že všechno mají a že si ničeho neváží a že…
Stručněji - že neumějí přijímat dárky.
A že dotyční raději dávají peníze.
No a tím končí Ježíškovo kouzlo. Peníze! V době kdy si každý může ze svého příjmu koupit, co potřebuje (pokud pracuje, samozřejmě. A pokud má reálné představy o tom, co potřebuje.)
Když byly moje děti malé, naučila jsem je napřed kreslit a pak, když to uměly, psát Ježíškovi. Vždy jsem se snažila něco z těch dopisů pořídit. Jedno dítě bylo mazané a k přání přidalo plánek, kde tu věc v Kotvě koupím. Mrzí mě, že jsem jej ztratila – dnes bychom se pobavili. Vím, že to byla čepice kšiltovka s obrázkem nějakého softballového klubu. Já ji vskutku sehnala.
Píšeme Ježíškovi dosud, i když je potomkům přes čtyřicet. Vždy mu v dopise nabídneme víc věcí, aby vybral, na co má.
Protože máme doma pořádek po celý rok, advent u nás není uklízecí.
Nemáme televizi, tudíž nás neobtěžují reklamy a do obchodních center takřka nechodíme. Jsme ušetřeni nuceného poslechu koled a stresujících pohledů na lákavě aranžované zbytečnosti, bez nichž se obejdeme.
Vánoce máme prostě pořád rádi jen tak, bez onoho balastu kolem. Těšíme se na rituály přinesené z více rodin. Jak šel čas – však to znáte…
Cukroví mi už roky dává přítelkyně Vlasty. Má pět vnuček, a tak peče a peče a ještě se podělí. Když peču já, tak podle receptů tchyně a kamarádky z mládí. S Jindrou jsme byly jeden čas jak sestry. Naučila mě třeba hříbky z marcipánu či sádlové bochánky.
Recept na vánočku mám z domu. I naše sváteční menu vychází po celé tři dny z tradic spojených rodin. Existuje spousta lákavějších, luxusnějších lahůdek, ale my, jistě jako mnozí z vás, setrváváme u toho, co známe z dětství.
I když se ta možnost v důsledku nadbytku v obchodech nabízí, nesnažíme se o pokus o luxus na talíři. Luxusní jsou ty tři nádherné dny, kdy to vyjde a můžeme být spolu, mít na sebe čas. Kdy u nás voní hřebíček a skořice v čajích, vanilka v cukroví. Milujeme smažené řízky z masa i tofu, neb jsme rodina se sklony jak k masu, tak k vegetariánství. Máme své rituály jak na Štědrý den, tak na Boží hod a na Štěpána, a když se brzy setmí a my rozsvítíme stromek a zapálíme po bytě svíčky, je nám jedno, zda venku sněží, nebo prší, protože prosinec s krátkými dny není měsícem dlouhého pobytu venku. Je to čas, kdy máme všichni možnost vnímat ho jako možnost nespěchat.
