Rok 1984: Čtyři roky v ráji hroznýšovce kubánského, které se změnily v peklo

Hroznýšek kubánský je největší ze všech hroznýšovců Jižní Ameriky. Je to ostrovní druh, vyskytující se pouze na Kubě. Není jedovatý. Dorůstá délky 2,5 až 4,5 m, jeho hmotnost dosahuje až 8 kg. Čelí typickým problémům ostrovních druhů, jejichž přežití ohrožují zavlečená zvířata a postupující ničení životního prostředí, v němž žijí. Následující článek je ukázkou lokální devastace hadí komunity poté, co do oblasti vnikla civilizace a  byly zahájeny terénní přípravy pro inženýrskogeologický průzkum oblasti potřebný pro vypracování prováděcího projektu a pro následnou výstavbu přečerpávací vodní elektrárny. Obrazně řečeno, z pozemského hadího ráje se rázem stalo peklo, neboť před čtyřiceti lety neexistovaly na Kubě žádné předpisy na jejich ochranu. Domorodé obyvatelstvo a dělníci na stavbě měli z hroznýšovce (na Kubě Maja Cubana – čti macha, nebo Boa Cubana) respekt a strach a bez rozmyslu je zabíjeli. Provoz a hluk vrtných souprav a budování přístupových cest je zaháněly do průzkumných štol a na jiná bezpečnější místa. Podrobněji o realizaci průzkumu a o projektu informuje můj článek Akumulátor elektrické energie v džungli, publikovaný v Mediu 2024-04-20 19:01:29.

Brzy, ani ne za měsíc po zahájení inženýrskogeologického průzkumu pro projekt přečerpávací vodní elektrárny v pohoří Escambray na Kubě, mi dělníci složili k nohám bezmála pět metrů dlouhého hada. Hlavu mu usekli mačetami a hodili psům. Dvacet dělníků prý s ním zápasilo a byl to boj na život a na smrt. Jakoby šlo o nějakou desetihlavou pohádkovou saň. „Žijeme tady od narození, celá desetiletí, ale ještě nikdy jsme tak velkého hada neviděli.“ Divil jsem se, proč ho zabili, vždyť není jedovatý ani nebezpečný. Vyčetl jsem jim, že mají přírodu a život v ní ochraňovat, a ne ničit a zabíjet. Ale oni nato, že jim požíral malá domácí zvířata, malá prasátka a zejména volně žijící „jutie“ (chutie) na stromech, které jsou jejich oblíbenou pochoutkou. Terorizoval prý celou vesnici i okolní stavení. A zaznamenali i případ, že pozřel malé dítě, které vypadlo z kočárku. Ale na to nebyli ochotni přísahat. A má tak obrovskou sílu, že by člověka, i dospělého, zadusil za několik málo minut. Konečně, je to had z rodu škrtičů. Budovali právě přístupové cesty k vrtům, když se objevil. Rozhodně se ohradili proti mým výtkám. Museli ho přece zlikvidovat, jinak by nemohli pokračovat v práci. Jako ochránce přírody jsem neměl zrovna velkou radost, když mi ho složili s velkou pýchou k nohám. Ale když se to již stalo, vyvstal problém:

„Co s ním?“

Při stahování kůže na nás pokřikovali dělníci z kávovníkové plantáže: „Masa je přece škoda, je velmi chutné a plné vitamínů. A kromě toho je zázračné. Vždyť když hadu useknete ocas, znovu mu naroste. A sádlo je vynikající proti revmatismu. Tak neváhejte a snězte ho.“

Na tomto místě je třeba dodat, že zde, v pohoří Escambray, tehdy platila zásada, že „všemu, co létá, leze a se plazí, na pánvičce dobře se daří“. Ale na to jsme ani chvíli nepomysleli. Jednak to bylo již při pomyšlení eticky nevhodné a nechutné, ale hlavně, dali bychom velmi špatný příklad domorodcům. Vždyť jsme je právě naučili hady nezabíjet, sbírat je ze silnice, aby nebyli zabiti projíždějícím náklaďáky s dělníky nebo s potřebným materiálem či místními autobusy. Někteří z nich ale nebyli nadšeni pozitivně reagovat na moji výzvu, neboť měli před nimi panický respekt a  strach, tak čím jich bude méně, tím lépe.

V průběhu čtyř let průzkumných prací pro projekt přečerpávací vodní elektrárny Centro Cuba jsme narazili na mnoho těchto hadů, dokonce i v dlouhých průzkumných štolách, kde je stín a chlad. Ale již nikdy nebyl zaznamenán úlovek tak pozoruhodný. Had byl bez hlavy 4,5 m dlouhý a ve střední části 40 cm široký. Jeho kůži jsem dal vypreparovat doporučeným „odborníkům“ do muzea v Sancti Spiritus. Jednoduše kůži natáhli na kůly na nádvoří muzea a nechali ji vysušit v prudkém žáru tropického slunce. Myslel jsem, že mě raní mrtvice. Těšil jsem se, že po návratu domů ji daruji nějakému prestižnímu muzeu v Praze či Brně.

O napadení člověka kubánským hadem Boa Cubana existuje oficiáně potvrzený dokument z Pediatrické kliniky v Holguinu (rok neuveden). Je o případu 12- letého teenagera, pokousaného kubánským boa (Epicrates Angulifer) na levé straně krku. O několik hodin později byl přijat s Torticollis, stočením hlavy k jedné straně krku, provázené bolestivým spasmem krčních svalů a zanícením. Byla mu podávána antibiotika. Přesto došlo v následujících 48 hodinách k rozšíření zánětlivých příznaků až do hrudní oblasti. Po zvýšení dávky antibiotik byl za několik dnů zcela v pořádku. Dokument dále uvádí, že něco podobného zaznamenali na této klinice před více než 30-ti lety.

Hroznýšovec kubánský patří k nejhouževnatějším lovcům. Nepohrdne ani netopýry, na které si dokáže záludně počíhat. Loví především ve dne, hlavně hlodavce, ptáky a malá domácí zvířata. S oblibou pojídá myši a krysy. Raději má pod sebou pevnou zem, ale za potravou se rozhodně neváhá plazit a šplhat do koruny stromů čí do jeskyní. V noci a při odpočinku vyhledává temný vlhký ukrýt. Proto jsme ho častokrát zastihli hluboko v našich průzkumných štolách. Na horní čelisti má tepločivné jamky, kterými zaznamená i minimální rozdíl v teplotě, což mu umožňuje orientaci ve tmě a lov teplokrevných obratlovců i v noci. Protože s postupující devastací přírodního prostředí je velmi ohroženým druhem, probíhají v některých zoologických zahradách jeho chovné programy. Pražská zoo patří celosvětově mezi jeho velmi úspěšné chovatele. Byla proto pověřena koordinací Evropského záchovného programu (EEP) a vedením plemenné knihy pro tento druh.