Článek
Všichni jsme se narodili do jednoho světa. Každý z nás, pozemšťanů, však ten svět vidí po svém. V tomto smyslu se dá moudře pravit: kolik pozemšťanů, tolik světů. Přidejme k tomu i objektivní jev, že svět není zkamenělinou, nýbrž pulzujícím a věčně se vyvíjejícím organizmem.
Člověk jako živočišný druh si přitom dělá ambice, že svět změní k svému obrazu a k svému prospěchu. To se do jisté míry daří, ale nelze při tom zapomenout na fakt, že vyvíjející se svět pak působí zpětně na nás. Když se pak jako mladí uplatníme a svoje zkušenosti a poznatky budeme dál rozvíjet, tak při troše štěstí se dožijeme stáří.
O podobných filosofických úvahách jsem se bavil ve svých dvaceti letech se dvěma nejbližšími spolužáky z Geologické fakulty Vysoké školy báňské v Ostravě, Gangrem a Tučkem. Tuček měl záviděníhodnou sbírku nerostů a Ganger byl vyhlášený poustevník a vynálezce, který chtěl svými vynálezy dobýt celý svět. Miloval cesty do přírody, hlavně tam, kde byla voda,
Rádi jsme se spolu setkávali. Při filozofování neříkali žádné hlouposti, oba byli velmi věcní a přímočaří. Navíc nás spojoval společný zájem o geologii. Měl jsem je opravdu rád.
Po dvouletém studiu nastal čas prázdnin a s Gangrem a Tučkem jsem se rozloučil. Zejména Gangrovi z toho bylo smutno, protože právě dokončoval konstrukci potápěčského přístroje, který prý umožní potápění do hloubky několika metrů. Chtěl mě pozvat na jeho zkušební předvádění.
V roce 1958 jsme jako obvykle trávili rodinné letní prázdniny na naší chatě ve Ptenském Dvorku poblíž obce Stražisko, asi 20 km od Prostějova. Nečekaně po dvou týdnech od rozloučení v Ostravě, za mnou oba přijeli.
Slíbili mě přece, že mě naučí potápět se do hloubky. Ganger již svůj úžasný potápěčský přístroj dokončil. Přijeli za mnou, aby mě o tom podrobně informovali a dohodli se se mnou o prvním zkušebním ponoru v bývalé štěrkovně, nyní jezeru v Antošovicích na Hlučínsku. Já jsem zrovna se svojí skupinou „Indiánů“, jejímž jsem byl náčelníkem, měl velké plány. Chtěli jsme si někde v lese na mýtině postavit indiánskou chatrč, Vigvam, z ohnutých prutů lesních stromů, svázaných dohromady pláty kůry a rohožemi. Místní lesníci právě prováděli těžbu lesních stromů, kůru na sebe naskládali a připravili k odvozu. Nebylo tedy nic složitého si nějaké „vypůjčit“. Oba mé kamarády jsem na místo naší budoucí stavby Vigvamu, umístěného na mýtině mezi několika vysokými lesními stromy, zavedl. Ganger a Tuček byli mým záměrem přímo nadšeni.
Měl jsem pocit, že jsem se stal nedílnou součástí přírody a celého vesmíru. S velkou a nepředstíranou radostí jsem je se vším seznámil. Ukázal řeku Hloučelu, lovení pstruhů a hledání raků, jichž tehdy v řece bylo plno, a seznámil jsem je s nekrásnějšími místy mého lesního a přírodního království. Byli tím vším přímo nadšeni. Velmi byli zaujati mým vyprávěním o prožitých dobrodružstvích a prožívali je spolu se mnou. Ale nadšení pro odklad zkušebního ponoru na druhou část prázdnin se mnou nesdíleli. Při „bratrském“ rozloučení mě Ganger objal a řekl: „Tak Otto, když se s námi nechceš v Antošovicích pokusně potápět, tak na shledanou u řeky Niagary“. Takové rozloučení mi připadalo trochu podivné a opravdu mi zatrnulo.
Bohužel, má zlá předtucha se stala skutečností. Oba kamarádi se rozhodli na mě nečekat a provést zkušební potápění bez mé účasti. Byli nedočkaví a plni nadšeného očekávání. Doufali, že mě úspěšným ponorem ve vlastnoručně vyrobených potápěčských skafandrech mile překvapí a budu litovat.
Překvapení přišlo z Ostravy asi za deset dnů. Oba spolužáci se při prvním zkušebním ponoru utopili. Svědkové, kteří tomu přihlíželi, tvrdili, že první se ve skafandru potopil Tuček. Když dlouho nevyplaval, potopil se Ganger, aby svého nerozlučitelného kamaráda zachránil. Ani on již nevyplaval a nikdo prý nenašel odvahu jim pomoci. Na škole z toho byl velký poprask. Nás studentů geologie bylo velmi málo. Ze dvě stě uchazečů mohli vzít jen dvacet. Děkan geologické fakulty z toho byl velmi nešťastný. Nejen proto, že se mu zmenšil počet studentů, ale oni patřili mezi ty nejlepší. Mohli z nich být vynikající geologové, kteří by své povolání vykonávali dobře, s nadšením a velkou láskou.
Jezero v Antošovicích bylo ještě nedávno obří těžební jámou, z níž se těžil písek a štěrkopísek pro stavební účely. Rozvíjející se průmysl a bytová výstavba v ostravské aglomeraci ho potřebovaly. Po jeho vytěžení hlubokou a plošně rozsáhlou jámu zatopili, a tak vzniklo Antošovické jezero, ideální pro letní rekreaci, koupání a sportovní aktivity a později i rybaření. Když tak zpětně na tuto neblahou událost vzpomínám, uvědomuji si jako profesionální inženýrský geolog, že v místech, kde zkušební ponor prováděli, mohla být v bocích nevytěžená vrstva písku, která se pohybem vodní hladiny a vodní abrazí postupně přeměnila v pohybující se podvodní splaz, který Tučka a Gangra spláchl do větší hloubky a částečně je i zavalil. Vyhrabat se z tekoucího písku je prakticky nemožné. Zejména v této oblasti se vyskytují tekoucí písky i tam, kde již voda dávno není. Před mnoha léty jsem byl pověřen najít nedaleko od Antošovic vhodné místo pro výstavbu průmyslového objektu. V hloubce dvou metrů jsme však narazili na tekoucí písky a toto místo muselo být pro uvedený záměr prohlášeno za nevhodné.
Ale také to mohlo být jinak – možná amatérsky vyrobený potápěčský skafandr se ukázal jako nefunkční a oba se udusili.
Z uvedeného příkladu plyne doporučení: Nepotápějte se v zatopených pískovnách či štěrkovnách. Život je křehký a je třeba ho žít, neboť každý den může být dnem posledním.
