Záhada pohřbených soch Moai vyřešena

Některé sochy jsou skutečně do půl pasu i hlouběji pohřbeny, tedy několik metrů jich spočívá pod zemí. Pod kamenolomem Rano Raraku je jich možno vidět v tomto stavu hned několik. Archeoložka Jo Anne van Tilburg z kalifornské univerzity s týmem místních archeologů jich zde vykopala několik a zjistila, že se jich zde nachází asi 150, pohřbených do hloubky několika metrů tak, že jim vyčnívají jen hlavy nebo torza těl. Jejich výška dosahuje až deseti metrů a váhy až 80 tun. Zjistila, že sochy byly zvednuty na stejných místech, kde byly uloženy a postaveny na kamenných podstavcích. Pro jejich zvednutí byly na sochách vyvrtány otvory a vodící lišty pro lana. Také bylo nalezeno množství zbytků barviv, jimiž sochy zdobili podobně jako svá těla. Kromě toho nalezli na místě kamenná nářadí k tesání soch a jemná nářadí z obsidiánu a bazaltu k jemnému vypracování detailů.

Závěr jejího studia zněl, že nebyly pohřbeny člověkem záměrně, z nějakého neznámého, záhadného důvodu, ale k jejich zavalení zapracoval čas. Výše uvedená a šířená šokující zpráva je tedy vysvětlitelná. Co snad chybí, je pohled inženýrského geologa znalého průběhu stále probíhajících geodynamických přírodních procesů. Mezi ně patří působení teplotních změn, vody, větru a dalších vlivů, způsobujících zvětrávání a rozpad skalních hornin, vystupujících výše nad svahem, na písčité – jílovitohlinité kamenité sutě, které se v důsledku gravitačních sil pohybují po svazích. Jako inženýrský geolog zabývající se studiem přehradních míst v hlubokých horských údolích, někdy i na velmi nepřístupných místech, jsem se setkal s mnoha podobnými případy. Povrchové vrstvy těchto sutí a zvětralin se pohybují po svahu účinkem pomalého plastického přetváření, které má charakter ploužení. Při těchto pohybech se zpravidla nevytvářejí zřetelné smykové plochy, ale širší zóna, v níž dochází k dílčím posunům. Pohyby jsou omezeny víceméně na povrchovou vrstvu, jejíž mocnost zřejmě nepřesahuje hloubku, do níž zasahují změny teploty a vlhkosti způsobené klimatickými vlivy během roku. Plouživé pohyby suťového splazu jsou také ovlivňovány chováním průběhu, úrovně a zahlubováním údolního dna pod svahem v důsledku trvale probíhající eroze či při povodních, čímž dochází k odlehčování paty svahu.

Je zde však ještě jeden problém. Když začali Rapanuici před staletími v kamenolomu sochy vytesávat, bylo již pod ním suťové pole? Je to více než pravděpodobné, stejně jako že odpad nikam neodváželi a shazovali ho dolů na svah a při jeho větších objemech ho dostávali rychleji do plouživého pohybu. Protože v tomto kamenolomu vytesali stovky soch, materiálu jistě bylo značné množství.

Dá se předpokládat, že první sochy nebyly gigantických rozměrů a naučili se je rozmísťovat na různých částech ostrova. Soutěživost mezi různými klany však vedla k tomu, že byly stále větší a těžší. Vždyť ta největší, která spočívá v kamenolomu Rano Raraku jako vytesaný, ale nevyzvednutý monument, má výšku 21,8  metrů a váhu 270 tun. Gigantické sochy přesahující výšku deseti metrů, to již byl opravdu velmi náročný problém, rozmístit je po celém ostrově. Proto většina z nich byla zahloubena a umístěna pod kamenolomem v suťovém poli a musely být založeny s ohledem na zajištění jejich stability do větší hloubky. Mocnost sutí je zřejmě značná. U žádné z vykopaných soch nebylo zjištěno, že by byly založeny až do podložního pevného skalního podkladu pod sutěmi, ale byly v dané hloubce na sutě postaveny na kamenné podstavce. U nich nedošlo k viditelnému vychýlení z vertikální polohy, i když jejich pomalý pohyb po svahu vzhledem k jeho plastickému plouživému pohybu nevylučuje, že byly po svahu poněkud posunuty.

http://www.nationalgeographic.com.es/historia/actualidad/los-moais-enterrados-de-la-isla-de-pascua-salen-a-la-luz_6298

Závěrem mohu jen poznamenat, že naprosto souhlasím s konstatováním Holanďanů, že sochy nebyly pohřbeny člověkem záměrně, z nějakého neznámého, záhadného důvodu, ale k jejich zavalení zapracoval čas. Vysvětlení je příliš zobecňující, v němž chybí pohled inženýrského geologa. Rapanuici jistě měli dostatek praktických zkušeností, do jaké hloubky sochy vzhledem k jejich výšce a váze založit. Pokud by ale měla být zajištěna absolutní stabilita soch „po dlouhé věky“, musely by být podstavce soch založeny až do skalního podloží pod sutěmi, nebo do něj zakotveny.

Pokud se týče dalšího monitorování suťového pole a pohybu soch, bylo by třeba zabudovat do něj a na výše ležící skálu pevné body a provádět jejich systematická topografická, fotogrammetrická, letecká měřickým snímkováním dotyčné oblasti či jiná měření. Granulometrická analýza odkrytých vrstev a studium směsi organického materiálu, složeného převážně z rostlinných, mikrobiálních a živočišných zbytků v odkrytých vrstvách by přispěla k objasnění probíhajících geodynamických procesů a stáří umístění soch.

Na jiných místech ostrova, kde se sochy nevyskytují ve svahu v suťovém poli a byly postaveny na povrchu na kamenné podstavce, mohlo dojít k jejich částečnému pohřbení vátými písky. Zcela náhodou jsem se o tom přesvědčil na pobřeží pláže Anakena, kde byly sochy částečně pohřbeny vátými písky. Jak mi vysvětlila zde přítomná místní strážkyně, při velkých bouřích se dostávají do pohybu jemné písky z pláží a z jiných oblastí mořského pobřeží a rovněž přispívají k jejich pohřbívání. Zde se tak stalo při velké bouři ke konci roku 2012. Navštívil jsem Velikonoční ostrov začátkem roku 2013, kdy sochy právě znovu odkrývali.

Na závěr ještě pohled geologa: Velikonoční ostrov je vulkanického původu a je budován převážně pyroklastickým materiálem a je tam zachováno několik vulkanických center. V zásadě je tvořen třemi sopkami: Maunga Terevaka, která tvoří největší část tělesa ostrova, Poike, tvořící východní poloostrov a Rano Kau, formující jihozápadní výběžek ostrova. Tyto tři sopky se v průběhu geologických procesů spojily lávovými proudy a daly celému ostrovu zhruba trojúhelníkový tvar. Na ostrově je dále množství menších, pobočných sopečných kuželů; jen sopka Teravaka jich má více než 100. Dva z nich, Rano Raraku a Puna Pau se v době osídlení polynéským obyvatelstvem staly významnými lomy a jejich tufy výborným materiálem pro sochy Moai. Lávové toky vytvořily na ostrově množství jeskyní, které zdevastovaným obyvatelům sloužily jako úkryt před kanibaly. Dnes jsou sopky na ostrově neaktivní. Odhaduje se, že poslední aktivita byla ukončena asi před 100 000 lety.