Jací jsou kubánští obyvatelé a jak žijí

Kubánci jsou jedním z nejvíce smí­šených národů, který vznikl ze tří hlavních lidských ras: euroidní (bí­lé), negroidní (černé] a mongoloidní (žluté]. Je třeba zdůraznit, že v sou­časné době se většinou žádná z nich nevyskytuje čistá. Každá rasa při­nesla s sebou své společenskoekono­mické zvyklosti a svou kulturu. Ku­bánský národ vzniklý ze všech těchto ras vytvořil svou vlastní novou ku­bánskou kulturu (často se hovoří o afrokubánské kultuře). Podle údajů z roku 2023 žilo na Kubě 11.2 milionů obyvatel, z toho 64 % běloši, 27 % mulati a mesticové, 9 % černoši.

Po revoluci byly odstraněny roz­díly mezi bílými a barevnými. Všich­ni společně pracují, studují, baví se. Barevní obyvatelé zastávají ve státě nejrůznější funkce.

Na Kubě se hovoří španělsky a ho­vorová španělština byla pochopitelně ovlivněna původními obyvateli s af­rickými výrazy. Indiánská taínská slova se užívají v zeměpisných ná­zvech (např. Baracoa, Bacuayagua, Guamá), v botanických a zoo­logických názvech, ale i jinde. Některé anglické a francouzské výrazy byly vneseny do španělštiny různými politickými, ekonomickými a sociálními vlivy v období historického vývoje země. Existuje mnoho slov v kubánské špa­nělštině, kterým se nerozumí v ostat­ních španělsky mluvících zemích. A naopak některá slova, nalezená v česko-španělském slovníku zde mo­hou mít i vulgární význam. Ale toto jsou jen výjimky. Proti španělské vý­slovnosti se zde vynechává koncové „s“, zatímco Španělé je vyslovují pěkně sykavě nebo šišlavě. Mluví se zde hodně rychle. Květnatá španělská španělšti­na plná složitých gramatických vý­razů se zde zjednodušila na nej­prostší, gramaticky jednoduché věty. Každý Kubánec má dar řeči, bez pří­pravy dokáže mít třeba projev před televizí bez jakýchkoliv zábran. Uvedu malou ukázku komolení španělštiny mezi „guajiros“, neboli venkovany.

„Está usted listo para salir?“ Je správně španělsky a znamená, jestli jste připraven vyjít si na procházku. Kubánský „guajiro“ však řekne:

„Etá ute lito pa salir?“

Nebo: „Como está Usted? Jak se máte? Řekne „guajiro“: “ Como etá ute?“

Kubánci jsou velmi družní a veselí. Tradičně se rádi pěkně oblékají. Důkaz tradice dobrého oblékání je možno najít v národní galerii na obrazech Landaluze, Milhae a dal­ších malířů. Ve vlhkém, horkém kli­matu, které vyvolává mimořádné po­cení, udržují velmi úzkostlivě osobní hygienu. Po důkladných koupelích užívají nejrůznější na Kubě dostupné deodoranty a vo­ňavky, a to jak ženy, tak i muži. Ani v přeplněném autobuse městské do­pravy není cítit pot cestujících. Ně­kteří kubánští kolegové si v práci v poledne měnili košili za jinou. Po obědě v závodní jí­delně si všichni čistili zuby. Bez zábran upozornili zahraničního experta, aby postupoval stejným způsobem a hlavně, aby používal deodoranty.

Velmi pozoruhodný je vztah do­spělých dětí k přestárlým rodičům nebo vůbec k rodičům. Při procház­kách překrásným hřbitovem Kryštofa Kolumba v Havaně, který je pova­žován za jeden z nejkrásnějších na světě, jsem byl častokrát svědkem toho, jak dospělé děti vedou maminku ne­bo tatínka na hřbitov. Obdobně je tomu i s finanční podporou dětí ro­dičům. Děti na základě vzájemné do­hody přispívají rodičům, kteří jsou již v penzi. Vůbec vzájemný vztah mezi lidmi mě překvapil. Je-li někdo hospitalizován v nemocnici, někdo z rodiny nebo ze známých tam o něj pečuje ve dne v noci. Při návštěvách v nemocnici, které jsou každý den, navštěvuje každého nemocného 10 až 20 osob. Když někdo přiletí ze za­hraničí nebo odletí do zahraničí, vítá jej nebo jej doprovází alespoň 10 lidí. To je vůbec první, s čím se setká každý, kdo přistane na letišti José Martí v Havaně. Na letišti je v dů­sledku toho doslovný Babylon. Lidé se vzájemně překřičují a vlna vzru­šení čekajícího davu vznikne při kaž­dém otevření dveří celnice. Při kaž­dém setkání se známí políbí (tj. i žena ženu, nebo žena muže, ale líbají se i muži). Když k nám na ministerstvo stavebnictví, kde jsem jako poradce pracoval, přijela nějaká kubánská specia­listka z provincie, se všemi se po­zdravila a každého políbila na tvář. To­též se děje, přijedou-li odněkud děti.

Každého cizince upoutají ty projevy kubánských obyvatel, které se neprojevují v naší rod­né zemi. Na Kubě bylo pro nás Čecho­slováky takových zvláštností hodně. V první řadě je to oslovení. Zde se neužívá naše: „Haló!“. „Pane Novák!“. Zde se volá zasyčením: „Pst . . . Pst“. Totéž se užívá v restauracích při volání na číšníka. Je třeba také vy­světlit, jak je to se jmény a příjmeními kubánských občanů. Kromě typických španělských jmen jako José, Rudolfo, Orlando, María, Josefina, existují jmé­na z hlavních světových jazyků jako Gladys, Jacquelina, Gladstone, ale i Alma = duše, Nieves = sněhy, Lidi­ce a jiné. Příjmení se užívají dvě. První podle příjmení otce a druhé podle příjmení matky. Takže jestliže náš generální ředitel na ministerstvu se jmenoval Nes­tor Cabrera Santana, znamená to, že jeho otec měl příjmení Cabrera a maminka Santana. Když se mladí lidé ožení, jejich příjmení se nemění. Ku­bánci si většinou tykají i při prvním setkání a většinou se oslovují křest­ním jménem. Pokud se vyká, je to většinou cizincům, a přitom se užívá příjmení. Např.: „Horský, mohl byste mi říci…“ Vedle křestních jmen se zde užívají s oblibou přezdívky. Ně­které dotyčný akceptuje dobře, jiné ne. Sem patří např.: Flaca - hube­ná, Gorda - tlustá, Chino - Číňan, Cabron – hlaváč, atd. Oslovení Negro nebo Negrito (černoušku) přijímají většinou s úsměvem, neuráží je to, berou to přátelsky. Z dalších oslovení v obchodě, někde na úřadě, není neobvyklé oslovení:

„Di me, mi amor“ (volně přeloženo: „Co si pře­ješ, moje lásko?“

Nebo:

„Di me, mi cielo“ (co si přeješ, moje nebe). Cielito, moje nebíčko.

Pěkné ženy a dívky, které jdou po ulici, jsou oslovovány neznámými muži oslovením:

„Pst . . . Que linda“ (jaká jsi krásná).

Ženy a dívky na to většinou nereagují. Řekne-li se ale známé ženě či dívce, že je hezká, vždy poděkuje a velmi mile se usmě­je. Kubánci, kteří navštívili naši ze­mi se pozastavili nad tím, že na poklonu kráse dívky dostali spíše nepříjemnou odpověď, jinde se setkali s rozpačitým začervenáním, dnes se to dokonce může označovat za sexuální harašení.

Mezi další zvláštnosti v projevech Kubánců patří gestikulace, jsou to téměř nenapodobitelné pohyby ru­kou. Z počátku jsem dost dobře ne­chápal, co znamená mrknutí okem při setkání s někým, koho jsme dob­ře znal. V případě dívek by se toto mrknutí mohlo dokonce vysvětlit ne­správně. Ve skutečnosti mrknutí oka znamená pozdrav. Velice obdivuhod­ný je kubánský klid v případě, že se na něco čeká. Jednou jsem byl v divadle a místo ve 20.30 hod. představení začalo až v 21.45 hod. a končilo po půlnoci. Čekání přijali všichni zcela klidně bez jakýchkoliv výhrad či projevů. Ob­dobně čekají klidně ve frontě seřazení na autobus, kte­rý nejede, na taxík, nebo i několik hodin na telefonní hovor do zahraničí, nebo na cokoliv jiného.

Kubánci mají rádi divoký rytmus, zpěv a tanec, pěkně zpívá skoro kaž­dý. Zpívají složité melodie Bohů, kte­ré akceptovali pro tanec bílí i černí, i když s výhradami. Pro bílé byl song na počátku příliš vulgární, pro černé znamenal určitý ústupek ze svých tradic. Velmi brzy zdomácněl. Já jsem této hudbě s bubny, flétnou a houslemi nikdy nepřišel na chuť. Zpívá se všu­de, dokonce i v práci, šofér v autě, prodavačka v obchodě. Je zajímavé, že na koncertu nějakého zpěváka po­pulární hudby jej doprovází u zná­mých písní celý sál. Všichni znají slova i těch vedlejších a nejsložitěj­ších písní. A byli jsme i svědky toho, jak zde velmi oblíbený španělský zpěvák Luis Gardey, zazpíval v Havaně premiéru písně, jejíž dlouhý refrén se všichni ihned rychle naučili a zpívali jej s ním. Každý Kubánec bez rozdílu věku velmi dobře tancuje. Proti našim tancům je to trochu od­lišné, ale jsou to tance líbivé. Tanec je součástí každé oslavy.

A zde bych se chtěl trochu zasta­vit. V průběhu roku se zde slaví ná­sledující svátky, i když není vhodný den: Mezinárodní den žen, Den matek (druhá neděle v květnu), Den otců (druhá neděle v červnu, potom 26. červenec - výročí útoku na kasárna Moncada, Den stavba­řů (my zde patříme pod ministerstvo stavebnictví), nebo jiný den podle oborů, např. Den ekonomů a konec roku. Na pracovišti pořádají oslavu odbory. Nejdříve jsou projevy a potom je část zábavná. Ta začíná jídlem. Nejžádanější je na oslavách pečené sele a congri (rýže s černou fazolí) nebo pečené kuře. Potom se podává zákusek, škvarky, ovoce a hlavně pivo. Pivo je zde lahvové. Při takových oslavách se dá do obrov­ských nádob s ledem na vychlazení, a tak dostane tu nejlepší teplotu vhodnou pro zdejší klima. A potom se tančí. Na MDŽ dostávají ženy od odborů drobné dárky, na Den matek a Den otců se také předávají drobné dárky od odborů. Zajímavá je oslava konce roku na pracovištích. Asi mě­síc před oslavou chodí některá ze sekretářek po celém pracovišti s kra­bičkou, v níž jsou lístečky se jmény každého pracovníka. Každý si vytáh­ne jeden lísteček se jménem komu má při oslavě konce roku předat dárek. Byla stanovena přibližná cena dárku ve výši asi 10 peso (což bylo asi 80 korun) Cena dárku se většinou překračuje. Zaba­lené dárky se v uvedenou hodinu dají nu stůl a potom je někdo určen, kdo předá první svůj dárek. Osoba, která dostala dárek, zase předá svůj dárek, a tak to jde dál.

Z rodinných oslav se těší velké pozornosti zejména 15. narozeniny dívek a svatby. Na takových oslavách bývá i přes 100 lidí. Z celé oslavy je nejdůležitější fotografování. Foto­grafuje se několik hodin. V případě svatby na radnici, při vlastním obřa­du, u auta, v autě, v domě rodičů, u svatebního dortu, při cestě do ložnice, v ložnici, no prostě všude. Svatební dort má rozmary 1 × 0,5 m. Při ostat­ních rodinných oslavách se peče sele. Den před oslavou se naloží do „mojo“ (česnek, cibule, zvláštní víno, šťáva z kyselého pomeranče, oregano a olej) a potom se celé sele peče venku na roštu na dřevěném uhlí.

Nakonec ještě o bydlení. Byty jsou přizpůsobeny tropickému klimatu. Hlavní vchod vede přímo do obytné haly. Je to velká místnost, kde je velký stůl, židle, nějaký sekretář, knihovna, ale hlavně nesmí chybět houpací křeslo a televize, která hraje po celý den. V hale jsou přijímány všechny návštěvy. Dveře od hlavního vchodu bývají většinou otevřeny. Po­dlaha je dlaždicová, bez koberce. Je to kvůli velké vlhkostí vzduchu. Okna většinou nemívají skla, jen žaluzie a jsou umístěna tak, aby byl neustále průvan. Bez průvanu by se v bytě nedalo dýchat. Často bývají přes ža­luzie na oknech sítě proti komárům. Na noc se zatahují těžkými tmavými závěsy. Dále jsou v bytě ložnice a ostatní běžné vybavení jako kuchyně, koupelny s WC, komora atd. Podlaha je i v ostatních místnostech dláždě­ná. Všechny byty jsou udržovány ve vzorné čistotě. V domech žijí Kubánci družně, bezprostředně a hodně se vzájemně navštěvují. Také je zcela normální, že skoro vždy otevřenými dveřmi v přízemních domech vejde dovnitř zcela neznámá osoba, posadí se k televizi, vypije nabídnutou kávu a za chvíli zase odejde, aniž se představila.