Po incké stezce k legendárnímu Machu Picchu

Mnoho turistů přijíždějících do Peru z celého světa za poznáním skvostu Latinské Ameriky – Machu Picchu, se buď cílevědomě a promyšleně, nebo až při návštěvě královského města Inků Cuzca, rozhodnou navštívit ruiny pěšky absolvováním části trasy „Camino Inca“ vedoucí na Machu Picchu. Záměrně říkám části trasy, neboť celá dnes známá síť cest z konce doby incké říše měří více než dvacet tisíc kilometrů a na mnoha částech jsou dodnes tyto cesty viditelné a přístupné.

El Camino Inca se stala v období XV. století cestou „pouti“ nejen pro prosté indiány, ale i pro samotného krále Inků. Tato pouť neměla obchodní cíle, neboť již v té době existovaly i jiné a snadnější přístupové cesty pro dopravu produktů, lam či osob. Dá se proto říci, že putování po této indiánské kamenité a velmi obtížné stezce mělo náboženský a ceremoniální význam. Během pouti byly vykonávány různé náboženské rituály k uctění božstev hor a zasněžených vrcholků, jako jsou třeba Verónica nebo Wakaywilka.

El Camino Inca začíná v Picaucucho na 82 kilometru od města Cuzca a celá trasa putování měří 42 kilometrů. Cesta je náročná nejen proto, že je třeba překonávat značné výškové rozdíly, od 2 720 mt do 4200 mt, ale náročné jsou i klimatické podmínky, které se mění nejen při střídání dne a noci, ale i během putování. První úsek cesty bývá obvykle suchý a slunečný, zatímco poslední úsek cesty vlhký a deštivý. Noci na prvním úseky bývají chladné, zatímco v konečném úseku cesty mírné.

Období dešťů v této oblasti začíná od listopadu a trvá až do března. Je sice pravdou, že náhlé a prudké deště mohou znepříjemňovat průběh cesty, na straně druhé je v tomto období příroda obohacena zelení a květy, které jsou pastvou pro oči a vynahradí vám svízele cesty.

Stejně jako počasí je během cesty proměnlivá i scenérie a ráz krajiny. První úsek cesty je typickou andskou krajinou s horami, lesy, strmými skalními stěnami, zasněženými vrcholky hor, zurčícími horskými potoky. Poslední část cesty má již ráz tropické krajiny. Během cesty možno vidět nejen poutníky a místní indiány, ale i lamy, kolibříky, sokoly, ještěrky, a když máte štěstí, dokonce i vysokou zvěř. A hlavně stráně poseté nádhernými květy a vždy plné poletujících krásně zbarvených motýlů.

Pokud se chcete stát poutníkem a absolvovat cestu na Machu Picchu po „Camino del Inca“, máte v podstatě tři možnosti. Z nich první je ta nejdelší, trvá 7 až 8 dní a je velmi náročná, neboť je třeba překonat výšky přesahující 4.500 m. Druhá alternativa je ta nejužívanější, trvá 3 až 4 dny a je dlouhá 42 kilometrů. Nakonec, ta poslední varianta je nejkratší, trvá jen dva dny s jedním noclehem, je poměrně nenáročná a jednoduchá.

Za nejvýhodnější považuji variantu č.2 (3 až 4 dny). Na výchozí bod na 82 kilometru jezdí z Cuzca autobus, dá se tedy předpokládat, že byste se až sem mohli bez problémů dostat vlastním dopravním prostředkem. Na místě samém je třeba projít kontrolním stanovištěm a registrací, spojenou se zaplacením poplatku. A potom vás již čeká 42 kilometrů hor, nádherných andských údolí s čistými potoky a řekami a tropické lesy.

První úsek cesty až do tábořiště Miskay trvá asi 1 hodinu. Je to poměrně nenáročný rovinný úsek, jen s mírným stoupáním. Cesta potom pokračuje sestupem do kaňonu a potom opět mírným stoupáním. Po výstupu na vrcholek svahu možno spatřit ruiny tvrze Llactapata.

Cesta potom pokračuje klesáním do údolí řeky Kusichaca. Následuje opět mírné stoupání a asi po 2 až 3 hodinách cesty od Miskay se konečně dostaneme do tábořiště (Campamenta) s názvem Wayllabamba. Toto „campamento“ se nachází ve výšce 3.000 metrů a je třeba se připravit na chladnou noc. Před ulehnutím se doporučuje pozorovat nádhernou noční oblohu, na níž je možno spatřit souhvězdí Orionu, mléčnou dráhu, někdy zbloudilou kometu a když máte štěstí, i padající meteorit.

Protože nás čeká náročný den, je třeba posnídat a vyrazit na cestu brzy z rána. Čeká nás stoupání o 1.200 metrů výše až do nadmořské výšky 4.200 metrů, což je nejvyšší bod této trasy. Nazývá se „El paso de Warmiwaňusca“, nebo také „Paso de la mujer muerta“ (průsmyk mrtvé ženy). Výstup až do tohoto místa trvá něco mezi 4 až 5 hodinami.

Zde je třeba si chvíli odpočinout. Je ovšem třeba mít na zřeteli, že je zde poměrně chladno a je třeba mít dlouhé kalhoty a teplou bundu (mít v batohu a zde se převléknout).

Po krátkém odpočinku pokračujeme sestupem do tábořiště Pagaymayo, což trvá asi 2 hodiny. Doporučuje se připravit si jídlo až v tomto tábořišti, neboť zbývá více času na relaxaci.

Třetí den je nejzajímavější, i když, v pravdě, nejdelší. Z tábořiště Pagaymayo pokračujeme sestupem asi jednu a půl hodiny až do průsmyku Runkarakay, který se nachází v nadmořské výšce 3.950 metrů. Během cesty lze navštíví jedno z kontrolních stanovišť Inků a zajímavé jezero, kde je možno někdy spatřit vysokou zvěř pijící vodu. Když překonáme průsmyk, zbytek cesty je většinou s kopce dolů. Postupně navštívíme čtyři ruiny, a to Sayacmarca, což rovněž bylo v období vlády Inků kontrolní stanoviště na cestě na Machu Picchu, potom ruiny Phuyupatamarca (před jejich návštěvou se většinou poobědvá), dále pokračujeme po strmé stezce a mnohdy po únavných schodech shora dolů, až dorazíme na ruiny Intipata, což je komplex teras a plošin postavených na svahu a pokrytý hustou vegetací. V podvečer dorazíme do tábořiště Wiňaywana, kde jsou ruiny stejného jména, podobné Intipatě, avšak působivější. Tábořiště je poměrně dobře zařízeno, možno se zde i osprchovat, koupit si dobré studené pivo a samozřejmě přenocovat.

Protože budoucí návštěvníci Machu Picchu jsou nedočkaví, bývá zvykem opustit Wiňaywanu časně ráno‚ někdy kolem 5.30 a za svitu baterek zahájit poslední úsek velmi úzké a proto bez osvětlení nebezpečné stezky. Asi za hodinu a půl dorazíme do Inti Punku

(nebo se také říká tomuto místu „Puerta del sol“ - Brána slunce). Odtud je možno poprvé spatřit majestátní ruiny Machu Picchu. A potom již nechybí více než půl hodiny a jsme konečně na Machu Picchu.

Žádoucí vybavení a varovná poznámka před cestou Camino Inca

Je žádoucí tuto cestu realizovat buď s cestovní kanceláří, nebo s najatým profesionálním průvodcem. Pokud je to „cestovka“, cena zahrnuje i stany, matrace nebo žíněnky a jídlo na cestu. V batohu je třeba mít jen osobní potřeby, spací pytel, prádlo na převlečení, teplou bundu, plášť do deště (případně i deštník), v měsících od listopadu do března, kdy zde panuje období dešťů, ale protože v Peru je právě léto od října do konce dubna, klima během cesty i v noci ji příjemné. Také je vhodné mít baterku.

Zásoby pitné vody většinou vystačí na první dva dny, více neuneseme. Proto se doporučuje mít nějaký prostředek na desinfekci či čištění vody, které je po cestě dost (existují specielní pastilky).

Co se týče oblečení, je jasné, že je třeba mít dobrou obuv do horských podmínek, dlouhé kalhoty, bundu proti nočnímu chladu a teplou čepici na spaní, případně teplé rukavice. Dalším doporučením jsou krémy proti spálení pokožky, repelent proti hmyzu (v lednu a únoru je to velmi nutné).

Tábořiště jsou na volném vzduchu, tedy nocleh je ve stanech, ne v ubytovnách. Hygienické služby však všude poskytují, teplá sprcha je však jen v tábořišti Wiňaywana. Ve všech tábořištích se počítá s lékařskou službou, poskytnutím první pomoci v případě úrazů a je k disposici bezpečnostní služba.

Pokud jde o dobře připravenou skupinu, která již má určité zkušenosti z pohybu v horách, je možné absolvovat tuto cestu i bez průvodce. Za mého pobytu na hydrocentrále Machu Picchu v roce 1976 se jedna skupina mladých zahraničních turistů vydala na cestu sama. Neohlásili se ani na žádném kontrolním stanovišti. Protože si chtěli zkrátit cestu na Machu Picchu, opustili inckou stezku a vydali se přes skalní stěny k cíli, který se jim zdál na dosah ruky. Jedna Němka nestačila tempu skupiny, a aniž si toho všimli ostatní, zřítila se ze skály. Začínalo se stmívat, a tak ji ani nemohli hledat. Uviděli dole v údolí světla vesnice, a tak se vydali dolů. Pozdě ve večerních hodinách a již za tmy dorazili na hydrocentrálu, kde v té době pracovala skupinka našich geologů, pracujících na projektu rozšíření hydro-energetického potenciálu vodní elektrárny a kde jsem byl na kontrole průběhu prací. Přes velké nebezpečí, které hrozí při slézání stěn i za bílého dne, vydala se skupinka našich geologů s baterkami hledat pohřešovanou turistku. Našli ji až v ranních hodinách na skalním převisu. Byla již mrtvá.