Článek
Ať tito náčelníci, Indiáni a Indiánky a jejich děti, tančí a zpívají písně před Největší Svátostí, Pannou Marií, na všech festivalech církve katolické. Ne pro modly falešných bohů a démonů. Je třeba slavit na počest opravdového Boha zakladatele a podle pokynů Svaté Matky Marie.
Guamán Poma, 1615
Puno je považováno za hlavní město folkloru v Peru. Každý rok se v něm slaví od ledna až do prosince svátky různých patronů provincie, organizují se taneční a hudební festivaly, pořádají se velkolepé oslavy na zahájení obdělávání půdy, setby, na rozloučení se starým rokem a s příchodem nového roku. Festivaly, lidová hudba a tance jsou spojeny s mýty a rituály na oslavu Pachamamy, Matky Země, které musí být vzdány díky, ale i sděleny prosby, aby každý rok byl úrodný a zajistil obživu obyvatelům Altiplana. Mezi nejslavnější a nejnavštěvovanější patří svátek Virgen de la Candelaria, svatá panna, která je patronkou města Puno (Hromnice). Oslava probíhá den za dnem celé první dva týdny měsíce února. Při této příležitosti navštíví město tisíce návštěvníků nejen z Peru, ale i ze zahraničí. Vždyť tato slavnost je považována za jednu ze tří největších v Jižní Americe, vedle karnevalu v Rio de Janeiro a karnevalu v Oruro v Bolivii. Tohoto festivalu se zúčastní až 40 000 tanečníků a 9000 hudebníků ze všech peruánských provincií. Tanečníci, oděni do nádherných krojů, typických pro každou oblast a pro typ i způsob tance, tančí v kruhu podle taktu hudby rituální tance sicuris, pujllay (oslava setby), wiphales (oslavy sklizně brambor), morenadas, diabladas (rituální magický tanec) a další tance, které pro svou barevnost a nádhernou choreografii jsou při slavnostním průvodu městem ozdobou všech ulic. Během mnoha let se tato oslava přeměnila v manifestaci kulturní identity celého národa. Není proto náhodou, že byla prohlášena za národní kulturní dědictví a jako taková je dále udržována a rozvíjena. Když navštívil tento velkolepý festival slavný spisovatel José María Arquedas, napsal: “ Nevěřím, že v Americe existuje srovnatelný festival hudby a tance, jako je oslava Virgen de la Candelaria v Punu. Jsou zde tisíce Indiánů, ozdobených do nádherných kostýmů, plných drahokamů, s pernatými klobouky, upravenými do tvaru hlavy kondorů, tančících za doprovodu hudby, provozované na starobylých i moderních nástrojích“.
Hudebníci Los Sicuris z oblasti jezera Titicaca, dle Quispe S. Gervacio.
Neměl jsem zatím možnost zúčastnit se velkolepé oslavy na počest Virgen de la Candelaria. U jezera Titicaca jsem pobýval v červenci a srpnu roku 2004, což mi umožnilo zúčastnit se festivalu stejně velkolepého, i když více nebo méně regionálního, na oslavu Apoštola San Santiaga (Svatého Jakuba). Tento festival hudby a tance se slaví každoročně od 25. července do 5. srpna a zúčastňuji se ho hlavně taneční a hudební skupiny z oblasti jezera Titicaca, z pevniny i z ostrovů. Všechny tradiční lidové tance jsou katalogizovány a klasifikovány. V současné dbě se uvádí, že existuje asi 240 různých tanců a jejich variací. Podobného množství dosahuje i počet různých oblečení, úzce spjatých s příslušným vystoupením. Hlavním rysem slavnosti na počest Svatého Jakuba je, že si zachoval tradici již po celá staletí a znázorňuje svými tanečními vystoupeními, doprovázenými lidovou hudbou, staré zvyky původních obyvatel. Tance, písně a masky, představují pohádkové legendy. Tanečníci jimi vyjadřují své vnitřní pocity, svůj niterní vztah k dávným předkům a tradicím . Festival je již tradičně doprovázen jarmarkem umělecké tvořivosti. V posledních desetiletích se proměnil i v jakousi soutěž tanečních a hudebních skupin, provozovanou na monumentálním stadionu nad městem v Alto Puno (4100 metrů n.m.). Této nezapomenutelné podívané jsem se zúčastnil díky taxikáři, mladému Indiánovi Juanovi Salcedo. Znal jsem ho již z předchozích dnů. Slíbil mi, že přijede pro mě kolem třinácté hodiny až do hotelu a zaveze mě na stadion na vrcholící soutěž tanečních a hudebních skupin. Svůj slib splnil. Za pouhých pět dolarů mě nejen zavezl na stadion, ale věnoval se mi celé odpoledne. Pomáhal mi s fotografováním a filmováním, hlídal mi moje osobní věci a podrobně mě zasvětil do pravidel soutěže. Díky jemu jsem poznal taneční rej diablady i morenadu a působivé zvuky tradičních píšťal a bubnů několika soutěžících hudebních skupin.
Los Sicuris, hráči na tradiční píšťaly, doprovázející vystoupení tanečních skupin. Foto Otto Horský, 2004.
Vítězem se již po několikáté stala taneční skupina Wiphalas folkloristického sdružení Wifala Muňani San Francisco Javier, z venkovské usedlosti Huacasona. První cenu získali nejen za svůj působivý taneční projev, ale i za choreografii a působivou barevnost představení.
Kečujky ve víru lidového tance na stadionu v Alto Puno nad jezerem Titicaca. Foto Otto Horský, 2004.
Kečujka ve víru soutěžního tance morenada. Foto Otto Horský, 2004.
Zdroje:
https://books.google.cz/books/about/Suriqui_isla_del_lago_Titicana.html?id=fDYbvwEACAAJ&re
https://books.google.cz/books/about/Suriqui_isla_del_lago_Titicana.html?id=fDYbvwEACAAJ&redir_esc=ydir_esc=y
Horský, O. (2010): Záhadné jezero Titicaca a Altiplano. Repronis Ostrava, 2010, str. 106-109, ISBN 978-80-7329-246-1.
