Velikonoční ostrov. Příklad sebezničení vedoucí ke kanibalismu

Velikonoční ostrov ve východní části Polynésie na jihu Tichého oceánu je spravován Chile. Lety na něj jsou z ekologických důvodů a z důvodů ochrany přírody velmi limitovány, snad jen dvě letadla týdně. Proto jsem si zajistil letenku ze Santiaga de Chile do Easter Island rok dopředu. Celkem navštíví každoročně tento ostrov jen asi 80 000 turistů. Cena letenky tam a zpět v roce mé návštěvy, 2014, byla 783 EUR. Vzdálenost ostrova od jihoamerického kontinentu je kolem 3700 km, letadlo společnosti LAN AIRLINES ji uletí asi za 5 hodin. Je to jeden z nejizolovanějších kousků pevniny na světě. Další nejbližší obydlený ostrov Pitcairn je ve vzdálenosti 2075 kilometrů. S málokterým místem na světě je spjato tolik mýtů a záhad, jako právě s Velikonočním ostrovem. Na cestu jsem se vypravil se třemi pracovními kolegyněmi. Protože jsme byli očekávanými hosty, dostali jsme ihned po příletu na letiště kolem krku květinové věnce tahitské rostliny Tiaré (druh Gardénie) a byli přepraveni do hotelu Cabaňas Rapa Nui Orito nedaleko od letiště. Ubytování v přízemní dřevěné budově typu bungalovu bylo velmi příjemné a osvěžující. Pohled na noční oblohu zcela posetou hvězdami pro nás, Evropany, byl přímo neskutečný. Můj jednolůžkový pokoj včetně snídaně stál na jednu noc 86 USD, třílůžkový pokoj pro zbytek delegace 160 USD. Protože jsme na prohlídku ostrova neměli více času než odpoledne po příletu a druhý den dopoledne do odletu, pronajali jsme si za 80 USD poloterénní automobil a projeli celý ostrov. Navštívili a zdokumentovali jsme všechny významné archeologické a přírodní skvosty. Celou cestu kolem ostrova jsem vše dával do souvislosti s hlavním předmětem mého zájmu, tedy proč málem došlo k totálnímu zániku Rapanujské ostrovní civilizace.

Velikonoční ostrov je místními domorodci nazýván Te Pito o te Henua, což znamená Pupek Světa, nebo také Rapa Nui – Velká Země. Tedy, v žádném případě se o velkou zemi nejedná, neboť celý ostrov má rozlohu jen 163 km2 a obývá jej asi 8 000 obyvatel (Wikipedie, 2022), Z tohoto počtu je 60 % původních Rapanuiců, kteří jsou polynéského původu. Zbylých 40 % tvoří hlavně přistěhovalci z Chile. Obyvatelé jsou křesťanského vyznání a hlásí se ke katolické církvi. Na Velikonočním ostrově je skoro 100% gramotnost a dá se říci, i slušná úroveň znalostí o světě a dobrý stupeň kulturní vyspělosti. Mají i vlastní rozhlasovou stanici. Na ostrově všichni mluví úředním jazykem, jímž je španělština, domorodé obyvatelstvo však mluví i původním jazykem rapanui, který se snaží udržovat jako kulturní dědictví.

V hlavním městě v Hanga Roa se nám přihodila následující zajímavost: Dali jsme se do řeči s majitelkou restaurace a zeptala se nás zdvořile, odkud pocházíme. Když jsem jí odpověděl, že jsme z České republiky, s údivem zakroutila hlavou a sdělila nám, že její syn právě přiletěl z Prahy, kde několik měsíců studoval na filmové akademii. „Nevěříte?“ Odběhla a sundala ze stěny papírovou stokorunu, kterou jí syn přivezl jako dárek. Skutečně, svět je dnes opravdu malý. Velikonoční ostrov je vulkanického původu, několik vyhaslých vulkánů vystupuje nad zvlněný terén ostrova, většinou pokrytý travnatou plání, sem tam i jiným keřovitým porostem nebo občasnými palmami. S vulkanickým původem ostrova jsme se seznámili pohledem do 300 metrů hlubokého kráteru Rano Kau. Pro mě jako geologa to byl opravdu neobvyklý zážitek.

Většina původních lesů a stromů byla již dávno vykácena původními obyvateli. Nejvyšší horou je Maunga Terevaka s výškou 507 metrů. Pobřeží je lemováno strmými útesy. Na ostrově je během celého roku mírné klima s teplotami mezi 20 až 25 °C. Existenci dávné vyspělé kultury dokládají obří kamenné sochy moai a obrázkové písmo dochované na dřevěných destičkách. Ostrov osídlilo polynéské obyvatelstvo již někdy v prvním tisíciletí. Pro Evropany byl ostrov objeven až v roce 1722 na velikonoční neděli nizozemským mořeplavcem Jacobem Roggeveenem. Postupně jej začali prozkoumávat také Francouzi, Rusové a Američané. V roce 1862 bylo původní obyvatelstvo vyvražděno nebo odvlečeno do otroctví peruánskými nájezdníky. V roce 1888 připadl ostrov pod správu Chile. Od 19. století probíhá na ostrově archeologický průzkum a ve 20. století se začalo také s rekonstrukcí soch moai. Při té příležitosti se musím zmínit o mém hovoru a rapanuikou Lili u tajemných soch Moai u Henga Roa. Kritizovala, že všichni turisté se dívají pouze na vystavené sochy na podstavcích a projdou bez povšimnutí kolem obrovské hromady zpřeházených hlav a trupů. Toto je původní a dosud neobjevené bohatství Rapanuiců a ne ty sochy restaurované až v minulém století. Lili byla celá obsypaná bodlinami, jak procházela mezi keři a umně si je vytahovala z nohou, protože chodí bosa.

Při východu ze střeženého areálu Henga Roa mě zatarasila cestu malá Rapanuika s pejskem. Dala mu příkaz, aby mě ven nepustil, dokud jí něco nedám. Když pejsek neposlechl, ona sama spustila opravdový štěkot a cenila na mě své zoubky. Když jsem ji obdaroval sladkostmi, otevřela mi milostivě cestu k odchodu.

Dnes téměř celé území ostrova pokrývá národní park Rapa Nui, patřící na seznam kulturního dědictví UNESCO. Existuje několik teorií a domněnek, odkud pocházejí původní obyvatelé, co je inspirovalo ke vzniku soch a jak je navzdory jejich velikosti, výšky až 10 m a váze desítky tun, přemísťovali z kamenolomu Rano Raraku až na místo určení. Měly představovat zemřelé předky nebo bohy, ke kterým se domorodý lid modlil, a nebo byly „jen“ kamennými strážci ostrova? Jak se podařilo tak obrovské kusy kamene vážící desítky tun vztyčit na kamenné podstavce? Pomáhaly jim při tom mimozemské civilizace? O Velikonočním ostrově dnes existuje hodně literatury nejen v cizích jazycích. A nejen to, český experimentální archeolog Pavel Pavel se tak dlouho zamýšlel nad sochami moai, až je naučil chodit a napsal o tom nádhernou knihu přeloženou do angličtiny.

Můj článek se nezabývá odborným shrnutím dosavadních výsledků šetření a studií o záhadách ostrova, ale prezentuji v něm některé postřehy z pohledu geologa či ekologa. Velikonoční ostrov je do jisté míry vzhledem k své naprosté izolovanosti modelovou situací celé naší planety Země. Tedy jen obrazně. Ale můžeme zde nalézt určité varovné paralely, co by se mohlo s naší zemí a s naší civilizací stát v blízké budoucnosti. Představme si, že někdy mezi X. až XIII. stoletím se nějakým způsobem dostali na ostrov první usedlíci. Dle pověstí pocházeli z kontinentu, nebo řekněme z nějakého velkého ostrova, kterému hrozil postupný zánik, neboť se ponořoval stále hlouběji do moře. Tento proces postihuje některé ostrovy i dnes, tedy na tom není nic zvláštního. Ponechme stranou stálý spor, jestli první osadníci přišli z francouzské Polynésie, někde z oblasti Markézských ostrovů, nebo z oblasti Jižní Ameriky. Tomu prvnímu napovídá genetická podobnost Rapanuiců s Polynésany a udržující se vzájemně podobné legendy. Druhou teorii prosazoval norský archeolog Thor Heyerdahl a tuto svoji myšlenku demonstroval slavnou plavbou na balsovém voru Kon-Tiky z Peru do souostroví Tuamotu, čímž prokázal možnost takové plavby a tím i osídlení Polynésie z oblasti Jižní Ameriky. Potvrdit Heyerdahlovu teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie se rozhodl i český cestovatel a mořeplavec Eduard Ingriš. Po prvním neúspěšném pokusu na balsovém voru Kantuta I. musela být posádka po asi čtyřiceti dnech plavby zachráněna americkou lodí. V roce 1959 plavbu úspěšně zopakoval na voru Kantuta II., postaveným s pomocí peruánských Indiánů z jezera Titicaca. Tímto hrdinským činem prokázal, že úspěšná plavba jeho přítele Thora Heyerdahla nebyla jen otázkou náhody. Rapanuiský archeolog Sergio Rapu ve snaze prokázat původ Rapanuiců z Jižní Ameriky dává do relace podobné techniky zpracování obsidiánu a některé zemědělské praktiky, jaké používali v Peru v téže době Mochikové. Nicméně, prováděné analýzy DNA ostrovanů jasně prokazují jejich původ ze střední a východní Polynésie a tím vnášejí nový pohled do stále trvajícího sporu o původu Rapanuiců. Ale to jsme jen trochu odbočili od tématu mého zájmu.

První ostrované našli na ostrově opravdový ráj. Zemi porostlou subtropickým listnatým lesem, až 18 m vysokými palmami, rozmanitými keři, rákosím (totorou) a kapradinami, zemi s nejbohatším hnízdištěm mořských ptáků v celém Pacifiku. Půda byla sopečného původu, tedy velmi úrodná. Palmy poskytovaly ideální kmeny na stavbu kánoí a na transport soch a oplývaly jedlými ořechy a sladkým sirupem. Moře poskytovalo ryby a zejména oblíbené delfíny, které lovili s pomocí kanoí na otevřeném moři. Tedy ideální podmínky k tomu, aby nastal nebývalý demografický rozvoj, rozvrstvení obyvatelstva na třídy, na válečníky, kněze, sochaře, řemeslníky, rybáře, zemědělce a stavitele. Postupně došlo k rozdělení půdy ve vnitrozemí. V přímořské oblasti byli zejména správní a církevní orgány. Jednotlivé klany, uctívající své předky, se předstihovaly ve výstavbě soch Moai. K tomu potřebovali hodně dřeva, které bylo nezbytné i na zakládání ohně, stavbu chatrčí a na výstavbu rybářských lodí. Rovněž byla potřebná nová půda pro zemědělskou produkci, tak tedy lesy i vypalovali. Kolem let 1200 až 1500 dosáhla kultura Rapanui svého vrcholu a největšího rozkvětu. Koncem XV. století žilo na ostrově asi 10 000 lidí, jsou však i větší odhady, až na 30 000 lidí. To byl počátek kolapsu společnosti. Ostrov byl zcela vyčerpán z hlediska možnosti poskytování přijatelných životních podmínek pro tolik obyvatel, byly vykáceny lesy, palmy, jejichž poslední spadlá semena sežraly krysy, které sem byly prvními osadníky zavlečeny. Ovce neměly co spásat, ptáci a drobná zvířata byla snědena, nastala pravděpodobně i velká sucha. Z ostrova nebylo úniku. Na výstavbu lodí nebylo dřevo, a i kdyby bylo, nikdo nevěděl, kde se vlastně ostrov nachází a neměli ani ponětí o námořním umění. Když nebylo co jíst, nastalo z nedostatku potravy období kanibalismu a obyvatelé se pojídali navzájem. Tato absolutní destrukce ekosystému pokračovala i v XVI. a XVII. století, takže když 5. dubna na den velikonoční v roce 1722 znovu objevil ostrov Holanďan Jakob Roggeveen a nazval jej Pascua de Resurrección – Velikonoční ostrov, našel na něm již jen asi 2 až 3 tisíce zdecimovaných ostrovanů, údajně převážně mužské populace, žijících ze strachu většinou v jeskyních. Naše Země, pokud ovšem včas nerealizujeme opatření proti neřízenému demografickému růstu, nepřijatelné nelegální migraci obyvatel z Afriky, Indie, Pakistánu a dalších zemí, pokud se budeme chovat macešsky ke kácení lesů v Amazonii a jinde, nezabráníme vykořisťování a znečišťování moří a oceánů, také bude jednou zdevastována a vypleněna. Není zde snad paralela s Velikonočním ostrovem? Ostrované se odstěhovat na jiné ostrovy či na pevninu nemohli. Tuto možnost bohužel promarnili a vedlo to nakonec k jejich sebezničení.

My však snad zvládneme včasné přestěhování části lidstva na jiné planety, nebo najdeme jiná vhodná řešení. Musíme se však vydat s ještě větší intensitou tímto směrem a neplýtvat tolik finančních prostředků na marný boj s přírodními zákonitostmi. Naše Země nám připadá velmi stálá. To je však dáno měřítkem pohledu člověka. Pevniny jsou v neustálém pohybu a ani jejich plocha není neměnná. Labilní je i tepelná rovnováha Slunce a Země a s tím související klimatické změny. Nevíme dosud zcela přesně, jaké příčiny by mohly vyvolat rychlejší nástup nové doby ledové, nebo naopak, rychlejší a trvalé globální oteplování a jak těmto změnám čelit.