Má cesta za hranice socialistického Československa. Návštěva Asuánské přehrady i pokus o znásilnění

Pokus o mé znásilnění v Egyptě

V roce 1966 došlo ke značnému uvolnění vztahů mezi západem a východem. U nás byl u moci první tajemník strany a prezident republiky Antonín Novotný. Nebyl to vzdělaný člověk, ale začal vzdělané lidi v některých otázkách respektovat a blýskalo se na časy. Pootevřel hranice a znamenalo to dosud netušené možnosti pro naplnění mých cestovatelských snů a vášní. Hodlal jsem proto využít nabídky zúčastnit se mládežnického Mezinárodního pracovního tábora z 21 zemí Evropy, Asie a Afriky. Předpoklady k tomu jsem měl, tedy věk mezi 18 až 30 ti roky (měl jsem 28), jazykové znalosti a dobrý zdravotní stav. Cílem těchto pracovních táborů bylo utužení přátelství mezi všemi národy, různými ideologiemi, rasami a náboženstvími. Nešlo o propagační nebo politický akt. Předmět pracovní činnosti byl předem stanoven a opravdu se pracovalo.

Pro moji manželku Olgu se mi podařilo zajistit měsíční účast na mládežnickém budovatelském táboře v Anglii, v Birminghamu. Jednalo o provádění úklidových prací v nemocnici v Hollymuru. Olga tam zaznamenala nejen velký pokrok ve znalosti anglického jazyka, ale i společenský úspěch. Její fotografie v rozhovoru s vedoucími pracovníky nemocnice byla otištěna v novinách. Od vedení nemocnice dostala mimořádnou pochvalu za pracovitost a dobrou reprezentaci Československa. Ostatní účastníci tábora věděli, že je vdaná a má manžela na podobné akci v Egyptě. Říkali jí proto Egyptian princess, Egyptská princezna.

Vzhledem k mému zájmu o Turecko, byl jsem zařazen mezi účastníky budovatelského tábora v Izmíru. V Turecku však došlo k politickým otřesům a organizace tohoto tábora byla někdy v květnu z bezpečnostních důvodů zrušena. Nezbývalo mi nic jiného, než se osobně vypravit do Prahy na Organizační výbor, pokusit se je přemluvit, aby mě poslali jinam. Nebyl jsem politicky aktivní, abych mohl vsadit na tuto kartu. Pevně jsem však věřil, že když vsadím na odbornost a získané praktické zkušenosti z inženýrsko-geologického průzkumu pro několik u nás významných staveb, mohu uspět. Můj zájem se ostře profiloval na Egypt, kde byla právě ve výstavbě Asuánská přehrada. Tam ale bylo počítáno pouze se šesti účastníky a byla vyžadována dobrá znalost angličtiny, případně arabštiny. Dobře jsem ovládal v té době španělštinu, němčinu a ruštinu, angličtinu jen středně. Přesto se mi podařilo je v Praze přemluvit, aby mě zařadili jako sedmého účastníka vedle již schválených šesti. Umluvil jsem je zejména proto, jak jsem správně předpokládal, že jsem uvedl dosavadní profesní kariéru inženýrského geologa při výstavbě přehrad a dálnice z Prahy do Brna, mé cestovatelské zkušenosti z návštěvy již několika zemí a hlavně potřebu navštívit největší hydro-energetickou stavbu té doby, Asuánskou přehradu na Nilu. Moje nadšení a zápal pro věc je přesvědčily a dali souhlas, přestože jsem přiznal jen základní znalosti angličtiny. Ostatních šest účastníků bylo vybráno opravdu velmi pečlivě. Dva z nich byli studenty diplomacie s perfektní znalostí arabštiny, angličtiny a ruštiny. I další čtyři účastníci byli vysokoškoláky s perfektní znalostí angličtiny, o čemž jsem se později osobně přesvědčil. Jeden z nich, student filosofie, znal dokonce sedm jazyků. Jak uvedu později, z jednadvaceti delegací na budovatelském táboře v Káhiře, ta naše byla bezesporu nejlepší a dělala čest naší republice.

Vzpomínám si, jak intenzivně jsem prožíval období příprav. V době, kdy existovala „Železná opona“, jsme mohli my mladí jen snít o cestách přesahujících hranice socialistických zemí. Byly to asi stejné pocity, jako snění o dalekých objevitelských cestách, přesahujících hranice fantazie. Ale nezůstával jsem jen u snění. Studoval jsem poctivě zeměpis, historii a společenské zvyky Egypta. Než jsem tam odletěl, měl jsem v tomto směru slušné znalosti.

Naše delegace přiletěla o tři dny dříve, než všechny ostatní. Ubytovali nás v dřevěných ubikacích na anglickém stadionu „Gezira Sporting Club“ na ostrově „Al Gazirah“ uprostřed Nilu. Byla to oblast rezidencí, zastupitelských úřadů a významných institucí. Určitě nejkrásnější místo uprostřed mnohamilionové Káhiry. Ubytování však bylo z našeho pohledu dost špatné. Nebyli jsme dosud zvyklí na všudypřítomné štěnice. Prozatím jsme byli v poměrně velké ubikaci s mnoha postelemi sami, později k nám přidali Japonce, což nám udělalo velkou radost, protože se jednalo o velmi vzdělané a sympatické lidi, na vysoké společenské úrovni.

Ihned první večer jsme se vypravili s egyptským průvodcem na prohlídku města. Bylo na nás na první pohled vidět, že jsme noví, neboť jsme byli úplně bílí, dosud nepoznamenaní spalujícím sluncem. Jedna arabská dívka se informovala našeho průvodce, co jsme zač. Když na ni spustil Jirka Cingroš perfektní arabštinou, že jí to vysvětlí sám, a že je rád, že ji poznává, neboť se mu líbí, nastalo zděšení. Okolo stojící Arabové ji s velkými výhrůžkami zahnali. Pochopili jsme, že cizinci asi na ulici arabské dívky oslovovat nesmí, nebo to je nežádoucí či neslušné.

Arabové se chovají jako malé děti. Pořád na nás mávají, stále se něčemu smějí a křičí: „Ou kej, Ou kej!“ Bílí zde požívají obrovskou autoritu. Až jsou sluncem sežehnuti dohněda, polovinu autority ztratí.

Všichni se ovšem samozřejmě domnívají, že jsme bohatí. Kdyby věděli, že „nesmrdíme“ penězi, asi by se chovali jinak. Všude kolem bylo vidět, že zde panuje napětí. Na ulicích vojáci v plné zbroji s připravenými automaty, za každým výkladem a ve všech novinách na první stránce nebojácný egyptský prezident Násir. Nebo také Izrael coby sedmihlavý drak, který požírá Egypt a další arabské země. Ptali jsme se našeho arabského průvodce, co to znamená. Odpověděl:

„Máme tu svobodu a milujeme prezidenta Násira. Přejmenovali jsme všechny ulice. Budujeme novou společnost. Naši svobodu si nenecháme nikým ukrást!“

Později večer, asi kolem desáté hodiny, jsem se vypravil do ulic sám. Byl jsem nadržen touhou po dobrodružství a po poznání. Budu poprvé v „západní“ zemi mimo hranice socialistického Československa. Podle mapy města jsem chodil všemi ulicemi až do vyčerpání. Abych nebyl nápadný, skrýval jsem dosud bílou, sluncem neopálenou tvář. Asi kolem půlnoci, vyčerpaný žízní, jsem se posadil do jedné restaurace na nábřeží Nilu a objednal si pivo. Na celý pobyt jsme dostali před odjezdem jen pět egyptských liber, ale na občerstvení to stačilo. Ne však na to, abych mohl platit za někoho jiného. Dalo mi hodně práce zahnat jednoho košilatého, nemytého a páchnoucího feláha, který si ke mně ihned přisednul a na můj účet si také bez zeptání objednal. Když jsem ho zaháněl, začal mi vyhrožovat, že mě hodí do řeky. Nakonec se mi ale podařilo se ho zbavit, zaplatit a rychle odejít. Potom jsem dál bloudil ulicemi. Někdy kolem druhé hodiny ranní jsem se dostal na okraj města až do čtvrti mameluků. Chtěl jsem vidět, jak bydlí, jak žijí, neboť z předchozího studia materiálů o Egyptě jsem věděl, že byli kdysi dovlečeni jako otroci, pravděpodobně z Turecka. Jako velmi dobří, disciplinovaní a stateční bojovníci se později z otroctví postupně vykoupili a dokonce založili vládnoucí dynastii. Jejich moc se podařilo zlomit až v roce 1812, kdy paša Muhammad Alí je dal v káhirské citadele zmasakrovat. Když jsem se blížil k jejich čtvrti, začali vylézat z  děr v zemi a házeli po mě kamením. Dal jsem se na bezhlavý úprk, ale přesto jsem byl zasažen několika drobnými kameny. Co zbylo z bývalé politické a vojenské elity, bylo pro mě totálním zklamáním. Na první večer, nebo vlastně noc, toho bylo dost. Až někdy kolem čtvrté hodiny za ranního kuropění jsem se dostal do tábora a tvrdě usnul.

Druhý den po obědě jsme se všichni vypravili do města. Tentokrát nám náš určený arabský průvodce nabídl návštěvu bazaru. Bazar je nepředstavitelná spleť uliček a polorozbořených domů, v nichž někde dole v ruinách a odpadu žijí a pracují lidé. Díky našemu arabskému průvodci jsme poznali i věci, které jsou normálnímu turistovi nedostupné a ani nemůžou o nich tušit. Tam dole, v těch polorozbořených domech, jsou malé manufaktury, kde převážně pracují děti, ženy jako přadleny, kovotepci zlata a stříbra a různí řemeslníci. Teprve později jsem se dozvěděl, že se tam vypravila jedna Evropanka bez doprovodu a již se nevrátila. Ale ani po venkovním bazaru na ulici není radno chodit bez doprovodu. Je to velmi nebezpečné. Jednomu kamarádovi z našeho tábora ukradli ihned to odpoledne fotoaparát a druhému zase peníze z kapes, i když měli arabského průvodce. Jedno z mých prvních doporučení pro české turisty zní: „Proboha, nevycházejte sami do bazarů. I když uběhlo od mé návštěvy bezmála 60 roků, nic podstatného se v tomto směru nezměnilo“.

Třetí den jsem se samostatně vypravil autostopem do 200 km vzdálené Alexandrie, perly středomoří. Ihned na výpadovce z města mě zastavil nějaký Němec ve velkém sportovním automobilu. Když jsem mu sdělil svůj záměr, varoval mě, abych to nedělal. Mohla by to prý být moje cesta poslední. Tak se podle jeho slov ztratil navždy již bezpočet cizinců. Když jsem mu řekl, že moje finanční prostředky mi nedovolují použít jiný dopravní prostředek, odvezl mě na vlakové nádraží s tím, jak mě informoval, že jízdenky nejsou drahé. Moje druhé doporučení: „Nikdy necestujte v Egyptě sami autostopem. Mohla by to být vaše cesta poslední“.

Pobřežní promenáda, lemovaná plážemi a luxusními vilami, je asi dvacet kilometrů dlouhá. Nebýt houfu patnácti arabských dětí, co se na mě ihned nalepily a šly v průvodu za mnou, mohla být procházka po promenádě opravdovým zážitkem. Jakmile mě spatřily po vystoupení z vlaku, kde zřejmě záměrně čekaly na někoho zajímavého, obklopily mě a již jsem se jich nezbavil, ať jsem se sebevíce snažil. Všude, kam jsem šel, šly za mnou a stále pokřikovaly:

„Bakšiš, many, cigarets. Bakšiš, many, cigarets.“

Ty starší zase stále opakovaly:

„Give me pictures.“ Dej mi obrázek.

Jenže, čím více jsem jich obdarovával sladkostmi či různými drobnostmi, tím to bylo horší. Řídily se zásadou, že když někdo jim podá prst, mohou získat celou ruku. Ostatně, byly velmi roztomilé. Jenže, do Alexandrie jsem přijel, abych ji trochu poznal, ne abych studoval mentalitu arabských dětí. Moje třetí doporučení zní: „Nikdy nic nedávejte jednomu z hloučku dětí. Budou chtít všechny a již se jich nezbavíte“.

Zpáteční cesta vlakem z Alexandrie do Káhiry byla velmi náročná. Vagon plný namačkaných páchnoucích „košiláčů“, koza, slepice, já stojící mezi nimi. Vystrkoval jsem hlavu za jízdy z vlaku, abych se pachem nezadusil. Když přišla nějaká stanice, vystrčili mě ven a potom zase vtlačili dovnitř a opět jsem musel bojovat o nové umístění. Nějaký žebrák mě žádal o piastr. Nedej „sáhibe“ žebrákovi piastr, když mu ho dá domorodec. Tak mu musíš dát alespoň dva. Když mu dáš dva, tak chce čtyři. Když Arab žádá, abys mu něco půjčil, nedělej to. On ti za to poděkuje a strčí to do kapsy. Takto jsem přišel ve vlaku o své jediné sluneční brýle. Pokud možno, nedávej Arabovi najevo přízeň. Ihned toho využije a již se ho nezbavíš. Jeden mě obtěžoval celou zpáteční cestu a nutil mě, abych s ním vystoupil o stanici dříve, a že u něho budu bydlet, protože se mu líbím. Kdybych to byl udělal, nebyl bych již mezi živými. Druhý zase vymáhal po mě piastr, a když jsem řekl „no“, kroutil hlavou a celou cestu na mě pokřikoval: „No, no, no!“ Měl jsem opravdovou chuť ho nakopnout. Poučení čtvrté: „Nikdy nic Arabovi nepůjčuj, již ti to nevrátí.“

Čtvrtý den po našem příjezdu byl slavnostně zahájen budovatelský tábor „International Youth Work Camp Gezira Youth Centre Cairo. Zůčastnilo se ho 21 delegací, a to z Polska, Maďarska, Západního Německa, Ghany, Kypru, Nigerie, Východního Německa, Japonska, Ugandy, Liberie, Keni, Súdánu, Severní Koreje, Československa, Malajsie, Indonésie, Jugoslávie, SSSR, Bulharska a Jihoafrické republiky.

Po nástupu všech delegací na plochu stadionu s nádherně vypěstovaným anglickým trávníkem, prostě radost pohledět a po egyptské hymně, jsme byli rozděleni do skupin a byla nám zadána práce. Nás dali opět dohromady se západními Němci a s Japonci a přidali několik Arabů. Práce sestávala z toho, že na ploše nádherného stadionu vytýčili organizátoři budovatelského tábora velké čtverce a naším úkolem bylo motykami, lopatami a rýči vyhloubit asi dva metry hluboké jámy. Každá skupina čítala přibližně dvacet pracovníků. Celkem vytýčili deset čtverců o rozměru 10 × 15 metrů. Jednalo se spíše o práci symbolickou, neboť jeden bagr by to všechno zvládl bez problémů za jeden den. Nás na to bylo něco více než 200 mladých lidí a měli jsme nato tři týdny. Proč jsme měli zlikvidovat tento nádherný anglický stadion, to jsme ovšem nepochopili nikdy. Snad se připravovali na válku s Izraelem, která za rok nato opravdu vypukla.

Co bylo dál, je již mimo téma tohoto příspěvku. Pro tento okamžik stačí snad jen konstatovat, že k velkému sbratření národů nedošlo a prošli jsme údobím velkých politických, náboženských a rasových třenic a nemilých roztržek. Pro mě to byla velká škola diplomacie, které nelituji.

Naše delegace byla po třech týdnech práce vyhlášena za nejlepší a já jsem dostal jako poděkování diplom a výlet na Asuánskou přehradu ve výstavbě a mohl jsem si vzít jako doprovod dva kolegy dle vlastního výběru.

Koncem srpna, večer v 8 hodin, odjíždí tedy náš rychlík do Luxoru. Od ministerstva mládeže jsme dostali jízdenky do první vlakové třídy. Dokonce to byly luxusní lůžkové vozy. Nemusíme prý mít obavy, že by cesta byla úmorná, bude to se vším komfortem a pohodlím. Přesto jsme raději přišli na nádraží dříve o dvě hodiny, jak nám bylo doporučeno. Lůžkové vozy, tedy i naše zaplacená místa, již byly plně obsazeny a nedalo se s tím nic dělat. To bychom museli poslat stížnost na ministerstvo mládeže a čekat, až se to vyřeší. Tedy nikam nejet. Když byla situace kritická, přistavili další tři vagóny první třídy, ale již ne lůžkové. Nastala strašná vřava. V nastalé bitvě o místa jsme byli málo znalí situace a tak na nás zbyla jen místa v kupé hned vedle záchodku a i tam již byli nasáčkováni bohatí Egypťané. Stěnou záchodku prosakovaly všelijaké pachy, po zemi tekla močůvka a v ní se proháněli švábi. Jeden bohatý Arab s nádherně vyšívanou košilí měl na polstrovaném sedadle první vlakové třídy dvě nůše se slepicemi, které kdákaly plny strachu. Potom v bagančatech, prosáklých močůvkou, vylezl na hedvábím polstrované sedadlo a něco cpal nahoru do sítí na zavazadla. Navíc, okno nešlo otevřít, bylo pokažené a museli jsme se smířit s tím, že po celou cestu budeme uzavřeni v tomto prostoru s tímto páchnoucím stvořením, se slepicemi a s pachy ze záchodku. Oba mě doprovázející hoši byli zcela zdrceni. Já ne. Po zkušenostech ze třetí vlakové třídy při mé cestě z Alexandrie do Káhiry to ale byl přepych. I když byla noc, prožívali jsme od nastalého vedra příšerná muka. Přesto se nám nakonec podařilo na chvíli usnout.

Ráno vlak zastavil v nějaké menší stanici. Rychle jsem utíkal ke dveřím, abych se alespoň na chvíli nadýchal čerstvého vzduchu. V prachu nádraží se k nám po nástupišti přibližovalo nějaké zvíře. Skákalo po dvou a odráželo se o dlouhý dračí ocas, porostlý šupinami. Když bylo u našich dveří, poznal jsem v něm lidskou bytost, která vyskakovala na schody vedoucí do vagónu a žádala piastr či jinou almužnu. Arabští cestující ji však kopanci odháněli, a tak raději odskákala do bezpečí. Když tuto historku někomu vykládám, nikdo mi nevěří a myslí si, že jsem zabloudil do říše pohádek. Teprve po mnoha letech jsem se dozvěděl, že existuje těžká forma lupénky, kdy buď část těla, nebo někdy celé tělo je pokryto šupinami a kostrč je protažena do formy ocasu. Dnes se tato forma nemoci s nevelkým úspěchem léčí, ale v minulosti byly ukazovány tyto lidské kreatury v cirkusech jako atrakce.

Jízda rychlíkem se protahovala. Nastal den a opravdové vedro. Do cíle naší cesty zbývalo více než 400 kilometrů. Měl jsem nesmírnou žízeň, ale roznašeči Coca Coly a jiných chlazených nápojů žádali pro nás absolutně nedostupné ceny. Když jsem to již nemohl žízní vydržet, napil jsem se z otevřené nádrže na střeše vozu. Tato voda byla určena ke splachování, ale byla chutná a dodnes nemohu pochopit, jak je to možné, že jsem si nedovezl domů parazity a nedostal bilhariózu. Konečně jsme dorazili do Luxoru a našli hotel, kde jsme měli zaplaceno ubytování. Nastěhovali jsme se do něj a já se vypravil do ulic za poznáním. Nikoho jsem s sebou nechtěl vzít, neprožil bych si podle své chuti historické památky, jichž bylo mnoho, a hoši by nestačili mému tempu. Lákalo mě Údolí králů a zejména návštěva hrobky mladého faraona Tutanchamona. Údolí králů, Araby nazývané Biban El-Muluk (Brána králů), leží poblíž Théb na západním břehu Nilu. Musel jsem lodí přejet na druhou stranu řeky a potom pokračovat autobusem s dalšími turisty. Věděl jsem z literatury, že hrobku objevil v roce 1922 po mnohaletém úsilí britský egyptolog Howard Carter. Byla téměř nedotčená (vykradači ji porušili jen málo) a obsahovala tisíce artefaktů nevyčíslitelné historické hodnoty. Včetně sarkofágu s faraonovou mumií a  Tutanchamonovou zlatou posmrtnou maskou, která se postupně stala jedním ze symbolů starověkého Egypta a jeho velkoleposti. Tutanchamon představuje asi největší egyptologický paradox. Jako panovník patří z historického hlediska k těm nejméně významným. Vládl jen asi deset let (1333 až 1323 před naším letopočtem), na trůn nastoupil jako devítiletý, zemřel v devatenácti letech, pravděpodobně na sněť ze zlomeniny nohy v kombinaci s malárií. Podle pověstí, kdo navštíví jeho hrobku, do roka a do dne zemře. Mám privilegium, že dosud stále žiji. Objevitel hrobky Howard Carter to štěstí neměl.

V myšlenkách na faraona Tutanchamona jsem ještě navštívil zádušní chrám královny Hatšepsut. Jako geolog jsem ocenil jeho zasazení přímo do skály a dokonalý soulad stavby s okolní přírodou. Poté jsem se vrátil zpět na východní břeh Nilu a věnoval se prohlídce chrámového komplexu v Luxoru a Karnaku.

Bylo již velmi pozdě odpoledne, spíše podvečer, když jsem se unaven vracel zpět do svého hotelu. Proti mně si to šinuli po nábřeží tři mladíci. Když spatřili osamělého cizince, ihned se k němu přifařili. Jeden z nich mě přátelsky oslovil:

„How do you do?“ Jak se máte?

„Where are you from?“ Odkud jste?

Když jsem jim vysvětlil, že z Československa, a že jsem geolog, jeden z nich zareagoval:

„I am also geologist.“ Já jsem také geolog.

A druzí tvrdili:

„A my také studujeme geologii. No to je náhodička. To bychom si mohli o tom popovídat. Tady kousek je taková parádní restaurace, tak jdeme tam!“

S tím jsem nemohl souhlasit. Kdo by to zaplatil? Vždyť jsem byl bez peněz. Ještě bych se dostal do problémů. Odmítl jsem. Ale oni se nevzdali a pokračovali v dotazech:

„A jak to, že jste sám? Vy nemáte ženu?“

„No to tedy mám, ale ona je právě v Anglii, není tu se mnou.“

V ten okamžik jsem měl nějaký neznámý vnitřní pocit, že moje sdělení je potěšilo. Ale nevěnoval jsem tomu zvláštní pozornost, moje vnitřní avízo zřejmě nemělo opodstatnění. A tu jeden z nich povídá:

„No tak dobře, ale my si stejně chceme povídat o té geologii, alespoň chviličku. Také máme zájem o Československo, chtěli bychom je navštívit. Tady kousek odtud je široká kamenná lavice, můžeme se posadit a popovídat si.“

S tím jsem nemohl než souhlasit. No proč ne. Moje zvědavost zvítězila. Alespoň se něco nového dozvím o studiu geologie v Egyptě, může se mi to někdy hodit. Netušil jsem žádné nebezpečí. Ukrást mi neměli co a snad ani nechtěli. Vypadali tak přátelsky, působili sympatickým dojmem, prostě se mi zdáli normální. A tak jsme prošli jakousi mezerou v neprostupném souvislém plotu z kaktusů a keřů, který odděloval řeku Nil od živé ulice. Po úzké cestičce mě vedli kamsi dozadu, pod námi pod strmým svahem se vinula kalná řeka Nil, v té době ještě plná krokodýlů. Po asi sto metrech se opravdu objevila starobylá kamenná lavice. Na tu mě zdvořile usadili a oni se posadili těsně vedle mne. A ihned tvrdě zaútočili:

„We want to make love with you!“ My se chceme s tebou milovat!

To mně vzalo dech, ale nezbývalo, než zachovat klid. Jen žádná panika. Dělal jsem, že jim nerozumím. A tak se zeptali, jestli již znám nějaká arabská slova. A zkoušeli, jestli vím, jak se řekne nos, oči, ústa, prsa a nakonec skončili u pohlavních orgánů a začali mě osahávat. To by již pochopil i blázen. Nemohl jsem dále obstát s tvrzením, že nerozumím, co chtějí. Tak jsem opět zachoval klid a řekl lámanou angličtinou:

„Ale hoši, neblbněte, přece se můžete milovat s dívkou. A vůbec, setkávám se s tím poprvé, u nás se hoši s hochy nemilují, vždyť to musí být odporné.“

„No to se tedy mýlíš! Naopak. Nic krásnějšího neexistuje. To je teprve ten pravý požitek. Nás dívky nezajímají.“

A hoši se ke mně přitlačili a šlo do tuhého. Nepomohly další řeči. Silným trhnutím jsem se vymanil se sevření, vyskočil z kamenné lavice a utíkal kolem hustého keřového plotu, co mi síly stačily. Než se vzpamatovali z mé prudké a nečekané reakce, byl jsem v čertech a naštěstí mě nedohonili. Díky tomu krokodýlové neměli hody a já mohl pokračovat v cestě na můj vysněný cíl, na Asuánskou přehradu.

Když jsem se ve večerních hodinách vrátil na hotel, hochům jsem se s mým nahodilým dobrodružstvím raději ani nepochlubil. Byla by to voda na jejich mlýn, neboť oni plni strachu raději nikam nevycházeli. Ostatně, zejména Honza Žižka byl perfektně vyškolen a věděl, jaké modely chování může a nemůže praktikovat. A chodit sám po ulici, to tam rozhodně nepatřilo. Když jsem ho před třemi týdny lákal, aby jel se mnou autostopem do Alexandrie, také odmítl a řekl, že to má ze školy zakázané. Doktor Pavel ještě nespal. Měl v ruce prázdnou sklenici a v ní jakési brouky. Právě lezl po stropě nad jeho postelí velký černý pavouk a Pavel ho před mými udivenými zraky ulovil. Říkal, že za každého dostane doma 500 korun, a to byly tenkrát velké peníze.

A vyplývá z něho moje páté poučení: „V Egyptě je staletou tradicí láska mezi stejnopohlavními páry.“ Takže zejména muži, dávejte na sebe pozor!“

A doporučení poslední: Pokud jste ubytování v lázeňském resortu, sami na cestě za poznáním ho nikdy neopouštějte. Přinejmenším se vyvarujete nesnází.

Literatura:

Horský, O.: Budovatelé Egypta. ©Vlastním nákladem, 2006.

Horský, O.: Nosičem vody v Egyptě, ©Nová Forma, 2010, ISBN978-80-7453-050-0