Přízrak kruté smrti v bažinách řeky Ebro

Přízrak kruté smrti v bažinách řeky Ebro

Někdy na začátku roku 1967, jsa otřískán zahraničními zkušenostmi z měsíčního pobytu v Egyptě, začal jsem si korespondovat s univerzitami z různých zemí Latinské Ameriky a hlavně ze Španělska o významu nového oboru, inženýrské geologie, který je u nás pod záštitou jeho zakladatele, akademika profesora Quido Záruby intenzívně a velmi úspěšně rozvíjen. Netrvalo dlouho a dostal jsem z řady zemí velmi zajímavé odpovědi, a dokonce i nabídky ke spolupráci. Nejvíce jsem však ocenil milý dopis od pana profesora San Migueula Arribase, vedoucího katedry geologie a petrografie na Barcelonské universitě. V něm mi sdělil, že mu předali můj dopis a má zájem o spolupráci, přestože jeho oborem je klasická geologie a petrografie a ne inženýrská geologie. Ale chtěl by na své katedře tento obor zavést a rád by využil našich, a zejména mých zkušeností. San Miguelovi jsem poděkoval a oznámil, že nabídku pro spolupráci přijímám a přijedu i se svou manželkou Olgou co nejdříve do Barcelony.

Tak se také stalo. Vlakem z Ostravy s dvoudenní zastávkou v Rakousku v Insbruku, spojenou s návštěvou příbuzných mé manželky a jeden den v  Bernu ve Švýcarsku se posléze dostáváme do hraničního města mezi Francií a Španělskem, do Port Bou. Je sedm hodin ráno a nějací dva mladí úředníci nás vytahují ven z vlaku a se vší důstojností žádají, abychom svá „rudá“ jména zapsali do jakési knihy. Potom se na vše vyptávají, je to hotový křížový výslech. Proč a kam jedeme, za jakým cílem, kdo nás poslal, jak tam budeme dlouho, kdo nám cestu financuje. Vždyť je to podivné, dva „rudí“ a tak mladí, to přece nemůže být normální. Kvůli nám se poněkud opozdil odjezd vlaku, ale to přece nebyla naše vina. Nakonec nás pustili a dva podezřelí mohli pokračovat v cestě do konečného cíle cesty, do Barcelony, kam jsme ve večerních hodinách dorazili.

Následující den jsem se vypravil na univerzitu za panem profesorem San Miguelem. Po velmi přátelském uvítání jsme spolu probrali a upravili měsíční pracovní plán, sestávající hlavně z vysvětlení obsahu oboru inženýrské geologie, dosud ve Španělsku zahrnovaného pod geologii všeobecnou. Dohodli jsme se na několika mých přednáškách pro studenty a učitele, na nichž pohovořím o významu inženýrské geologie pro projektování a výstavbu vodohospodářských a civilních staveb, zejména se zaměřením na přehrady a vodní nádrže s tím spojené. Pan profesor mě zato jako poděkování připravil návštěvy několika významných přehradních staveb v okolí Barcelony a v Pyrenejích. Moje manželka Olga, učitelka angličtiny a ruštiny, mezitím navštěvovala intensivní kurs španělského jazyka pro cizince a zbývající čas věnovala poznávání kulturních a historických památek v Barceloně. Hlavně ji zaujala stavba chrámu Santa Grada Familia a další stavby Gaudího.

Po asi měsíčním stážování na univerzitě jsme se vydali se zbylými třiceti dolary v  kapse s manželkou Olgou autostopem za poznáním Španělska. Olga s dámskou kabelkou, já s kabelou od vysavače a v ní nejdůležitější potřeby. Po třídě Generalissima Franka vyrážíme na Diagonálu, kde se nám podaří stopnout jednoho mladíka. Vyklubal se z něj potomek španělského komunisty, který po občanské válce emigroval do Francie. Mladík byl rád, že si s námi mohl popovídat, když jsme z východního bloku. Jel pouze kousek za město, ale hned potom jsme měli opět štěstí. Zastavil nám „bourák“ holandského obchodníka se sovětskými fotoaparáty značky Zenit. On i jeho krásná žena uměli dobře rusky, což bylo pro nás šokující. Vysvětlil nám, že jezdí za obchodem každý rok na dva měsíce do Moskvy, ale okolí ve Španělsku mu to vyčítá. Všichni ho považují za komunistu a trpí prý do jisté míry diskriminací. A rodiče jeho ženy s ním nemluví a jí vyčítají, že si ho vzala. Stejně bylo pro nás nepředstavitelné, že si někdo jezdí ve frankistickém Španělsku do Moskvy za obchodem. Bylo to asi stejně divné, jako že my jsme se dostali z komunistické země do Španělska. Ale u nás již foukal čerstvý vítr a blýskalo se na časy. V Tarragoně se s námi manželé rozloučili. Za malou chvíli nám zastavil traktor, jedoucí kousek za město do chlebovníkového háje.

Ve stínu rozeklaného stromu jsme pojedli zbylé zásoby z kolejní menzy, sýr s vekami, hrozny, banány. Okusili jsme přímo se stromu ještě nezralý a trpký svatojánský chléb a po krátkém odpočinku se vydali na další cestu. Slunce již pražilo a chůze po asfaltu byla pravým peklem. A jako naschvál, všechna auta nás míjela a nezastavila. Zastavili jsme se u velké nádrže na závlahy a napili se z ní vody. A zase šli a šli, již více než hodinu, než nám zastavil náklaďák, plný nějakých motorů a jízdních kol. A teprve teď, z vyhlídkové věže kabiny náklaďáku, jsme mohli pozorovat plni dojetí nádhery španělské země. Bohatá pole pomerančovníků, oliv, vinice, obdělaná pole a v dáli jemné obrysy hor. Před námi je dosud nepoznaná země, kterou chceme zdolat, pokud nám bude přát štěstí. A protože náklaďák jede až do Valencie a řidič je veselá kopa, je nám dobře a cesta se nám začíná líbit. Zlaté hory, bílé skály, modré moře a bohatá pole a tím vším se vine naše silnice s odlesky „fata morgany“. A pak přichází delta bohaté řeky Ebro, vlévající se do moře mnoha širokými jazyky, vzdálenými od sebe desítky ilometrů. Zatímco většina řek je v létě suchá, tato má vždy hojnost vody. Proto tedy tak bohatý a úrodný kraj.

Řidič se s námi během cesty spřátelil, a proto vůbec nemohl pochopit, proč se necháváme vysadit asi tři kilometry před Valencií. Těžko bychom mu vysvětlovali, že bez peněz nemůžeme přespat v hotelu a ve Valencii na náměstí bychom asi těžko na zemi hledali lože. Dali jsme mu na rozloučenou malý dárek a vystoupili. Jenže k moři to bylo přes pole pokryté rákosinami a částečně zalité jedním z ramen řeky Ebro ještě více než jeden kilometr. Chůze byla obtížná, místy jsme se do vody propadali a skoro se brodili. Vyčerpáni jsme se dostali k moři v místě, kde ještě končily chatrče chudinské okrajové čtvrti Valencie. Všude pobíhaly děti a psi, začínal typický noční život, plný křiku a pohybu a bujného veselí. Zde přece nemůžeme složit hlavy. A tak jdeme po břehu zase zpátky směrem k Barceloně v naději, že domy skončí a tam někde na pláži se v moři vykoupeme a vyspíme. A skutečně, domy skončily a před námi se objevilo jedno z ramen řeky, lemované po okrajích vysokými rákosinami. Přeplavat řeku byl holý nesmysl, nocovat mezi domky ještě větší, a tak nám nezbývalo než ustlat si ve vysokém rákosu. Země byla mokrá, ale vystlali jsme ji rákosovými stvoly a na ně položili svá skromná prostěradla. Chvíli nad námi putovaly hvězdy, ale brzy nás zmohla únava a přemohl nás spánek. Náhle se však na nás vrhlo hejno komárů a štípali, a štípali a my se museli bránit, neboť jinak by nás asi sežrali. Museli jsme se zabalit do jednoho z prostěradel, ale i přes ně se prokousali. A tak se nám podařilo usnout po marném boji až někdy k ránu a v tom naprostém vyčerpání jsem náhle jakoby ve snu pocítil, jak se pod námi země chvěje a propadáme se do hlubin. Bylo to děsivé, ale touha po spánku byla větší, nechtělo se mi otevřít oči. Probudil mě až řev motoru a jakoby nás někdo sekal na kusy, které létaly na všechny strany. Vyskočil jsem do vzduchu a zařval, jako smyslů zbavený. A těsně před námi se zastavil traktor s obří rotační sekačkou, málem nám usekl hlavy. Nevím, kdo se vyděsil více, jestli my dva, nebo chudák traktorista. Raději jsme se honem sebrali a utíkali z místa, kde jsme málem skočili svou životní pouť.

Poznámka:

Ebro je nejvodnatější řeka Španělska, její průměrný průtok dosahuje 600 m3 /s a co se týče celého Iberského poloostrova, překonává ji pouze řeka Duero s průtokem 675 m3. Ta však ústí do moře v Oportu, v Portugalsku. Ve Španělsku je druhou nejdelší řekou, delší je pouze řeka El Tajo, ta však ústí do moře v Portugalsku. Ebro pramení a protéká jen Španělskem a zaujímá tak první místo jak co se týče průtoků, tak co se týče jeho délky 930 km na španělském území. Povodí řeky je svojí rozlohou 86 100 km2největší ve Španělsku a zasahuje až do Andory a Francie. Ve Španělsku prochází regiony: Cantabria, Castilla de León, La Rioja, Navarra, Aragón a Katalánsko, kde ústí do Středozemního moře. Delta řeky je největší mokřinou v Katalánii a patří mezi nejvýznamnější vodní areály v celém západním Středomoří. Asi 7 700 ha delty bylo vyhlášeno chráněným národním parkem. Povodí Ebra však také drénuje vody z oblastí Valencie (řeka Bergantes) a Baskicka (Álava). Omývá města Zaragoza a Logroňo. Na řece bylo vybudováno několik přehrad, z nichž největší jsou vodní nádrže Embalse de Mequinenza s objemem vody 1530 hm3  a Embalse de Ebro – 541 hm3.

Literatura:

Horský, O. : Buenos días Espaňa. ©Nová Forma, 2012, ISBN 978-80-7453-283-2

Horský, O. : Laškování se smrtí. ©Nová Forma, 2023