Sexuální praktiky peruánských indiánů

Staré andské kultury vytvořily svět lidských vztahů zcela odlišný od toho, který chtěli implantovat španělští dobyvatelé po ovládnutí Peru. Sexualita patřila mezi základní a zcela přirozené aktivity ve starých indiánských královstvích a panstvích a byla provozována beze studu a s neskrývaným potěšením. Na základě ústního podání a archeologických nálezů si můžeme učinit představu o sexuálním životě indiánů v dobách předcházejících španělské kolonizaci. Ještě dlouho po příchodu Španělů se původní zvyky a praktiky sexuálního života nejen tradovaly v ústním podání, ale i nadále udržovaly.

Zcela bez nadsázky lze konstatovat, že v některých oblastech Peru se udržují dodnes. Archeologické nálezy z předkolumbovské éry, zejména ceremoniální a obětní dary božstvům a keramika se sexuálními motivy (huacos eróticos) jasně zdůrazňují biologickou funkci lidských bytostí a nijak nejsou v rozporu s duchovním cítěním primitivní domorodé společnosti. Sexuální život a jeho praktiky byly tak bohaté, že je lze bez nadsázky považovat za Kámasútru peruánských Indiánů.

Významnou roli v domorodé předkolumbovské společnosti hrál tzv. „amauta“, což byl na tehdejší dobu vzdělaný člověk buď v oblasti vědy, filosofie nebo magie. Jeho úkolem bylo udržovat, zdokonalovat a rozšiřovat zvyky a tradice indiánských obcí či společenství (tzv. ayllus) při vykonávání zemědělských či pastýřských prací. Tyto zvyky byly většinou nedílnou součástí rituálních a se sexuálními praktikami spojených obřadů. Nevztahovaly se pouze na dospělé, ale i na děti a jejich součástí byla i živá zvířata.

„Amauti“ byli největší vzdělanci své doby. Řídili a usměrňovali i práce uměleckého charakteru v oblasti keramiky, dřevorytectví, kovotepectví a textilu. Vymýšleli sochy a ovlivňovali sochařské a malířské umění ke větší slávě bohů a na oslavu zemřelých. Systém humanitní výchovy byl tak působivý, že se jim podařilo vytvořit u domorodého lidu náboženské cítění plné respektu a úcty k božstvům a ke svým předkům. Tento duchovní život však probíhal v plném souladu s přírodou a se zákony biologické podstaty lidského rodu, závislé na plození a rozmnožování.

Jako krásný příklad těchto sociálních fenoménů starobylého Peru je uváděna pověst o matce lidstva, o smyslné „Chaupi Ňamce“. Na začátku existence vesmíru měli Slunce a Měsíc dvě děti. Chlapec dostal jméno Yana Ňamka a symbolizoval den. Dívka dostala jméno Tuta Ňamka a symbolizovala noc. Když děti vyrostly a dospěly, uzavřely manželství a z tohoto svazku se narodily opět dvě děti. Chlapec dostal jméno Pariakaka a stal se symbolem andských Kordiller. Dívka jménem Chaupi Ňamka se stala symbolem tropických amazonských oblastí. Až děti vyrostly, uzavřely opět manželství a narodilo se jim sedm chlapců a sedm dívek: Churupapa, Punchao, Pariakarlo, Sullka llapa, Koniraya, Tutaykiria a Saisinmari. Dále pak Kashallaksha, Wicimaklla, Urpay-wachak, llaksha-wato, Mirawato, Llunchuwachak a Kawillaka. Děti Pariakaky a Chaupi Ňamky vyrostly a uzavřely mezi sebou manželské svazky a postupně obydlovaly pohoří a nížiny a celé mořské pobřeží. Někteří z nich se stali pastevci lam a alpak, jiní zemědělci či rybáři, ti další pak lovci. Nakonec všichni měli různá povolání, podle toho, ve které klimatické zóně se zabydlili a co jim štědrá příroda nabízela k využití. Pariakaka zemřel a přeměnil se ve velký žulový blok ve středním pohoří Kordiller. Chaupi Ňamka netruchlila a po celé zemi hledala jiného muže, který by dokázal uspokojit její neukojitelnou smyslnost. Vystřídala mnoho mužů, ale žádný z nich nebyl schopen uspokojit její žhavou a sžíravou tělesnou touhu. Nakonec však dorazila na své pouti k soutoku dvou řek v blízkosti dnešní Limy a zde konečně našla silného a super-potentního muže jménem Rukana Koto. I on našel v Chaupi Ňamce zalíbení a vzal si ji za ženu.

Od těch dob je Rukana Koto považován za symbol opravdové mužnosti a Chaupi Ňamka za symbol plodnosti a na jejich památku se pořádají každoročně v období sklizně, stříhání lam či alpak nebo v období páření domácího zvířectva či při jiných příležitostech ceremoniální obřady, spojené se sexuálními aktivitami.

Ceremoniální obřady a oslavy na podporu plodnosti či zajištění větší úrody, spojené se sexuálními praktikami, se uplatňovaly v plné míře až do konce XVII století. Katolická církev však vždycky usilovala o vyplenění těchto pohanských zvyklostí, i když ne vždy s velkým úspěchem. Většinou to dopadlo tak, že se buď konaly potajmu s větší obezřetností, nebo byly nenápadně zakomponovány do křesťanských obřadů. Mezi nejznámější obřady tohoto druhu patří „Akatay-mita“ a „Llama-mirachiy“.

Akatay-mita je ceremoniální obřad zděděný po dávných předcích. Koná se buď jednou do roka, nebo i vícekrát na oslavu úrody či plodnosti. Jak zaznamenal v roce 1649 limský arcibiskup don Pedro de Villagomez: „V měsíci prosinci, kdy začíná zrát avokádo, indiáni se scházejí na slavnosti acatay-mita, která trvá šest dní a šest nocí „para que madure la fruta“ (aby zrálo ovoce). Celých šest dní a nocí se muži a ženy scházejí na paloučcích pod avokádovými stromy a ve vzájemné kopulaci i oni prokazují svoji plodnost.

Svátek „acatay-mita“ na oslavu úrody však nebyl ojedinělý. Stejně významným byl svátek na oslavu hnojiva, jako například bylo ptačí „guano“. Než se indiáni pustili do těžby tohoto vzácného produktu, zejména rybáři z  Huacha, nebo i z jiných míst, vykonali určité ceremoniální obřady, jejichž součástí bylo vzájemné sexuální spojení. A aby to stálo za to, mnoho dní předtím zachovávali přísnou sexuální zdrženlivost. Jak je dochováno na různých textiliích nebo malbách na pálené keramice, sexuální akt vykonávali obvykle ve větší skupině pod korunami stromů a obklopeni různými zvířaty, jako třeba opicemi, hady a jaguáry, což pravděpodobně zvyšovalo jejich sexuální požitek.

Při těchto ceremoniálních oslavách s oblibou používali různé fetiše či talismany, které byly většinou z pálené hlíny a někdy byly ozdobeny různými barevnými textiliemi. Obvykle znázorňovaly Rukana Koto a Chaupi Ňamku jako symboly mužnosti a plodnosti. Tyto fetiše byly přidělovány sexuálně nejschopnějším mužům a nejplodnějším ženám a doprovázely je až do hrobu. Byly pohřbeny spolu se svými nositeli.

Podobný charakter měl obřad k poctě plodnosti lamího dobytka, zejména v horské oblasti peruánského altiplana. Těchto oslav bylo během roku několik a byla využita jakákoliv vhodná příležitost – stříhání lam a alpak, značení lamího dobytka, akt povinného oplodnění. Oslava při aktu povinného oplodnění se však vztahovala i na jiná domácí zvířata jako třeba na dobytek hovězí a později po příchodu Španělů i na koně. V některých oblastech Peru dodržují indiánští pastýři tyto zvyky dodnes, jako třeba v Apurimacu, Ayacuchu, Cusku či Punu. Během těchto oslav se dají do ohrady zvlášť samci a zvlášť samice. Indiáni potom vyberou nejlépe vypadajícího a sexuálně chtivého jedince a vpustí ho do ohrady mezi samice. Pokud se ubrání jejich útokům a obtěžování a vybere si rychle vhodnou samici, pak byl vybrán správný samec a dojde rychle ke kopulaci. Ostatní samci a samice přihlížejí. Pokud vybraná samice dělá těžkosti nebo sexuální akt se nedaří, pak vtrhnou na scénu indiáni a samici přidrží. Tak postupně povinně oplodní všechny samice, při čemž na některé samce se ani nedostane. Když akt oplodnění úspěšně skončí, podarují indiáni ceremoniálními dary své symboly, a to Pariakaku a Rukana Koto. Potom nastane i pro ně čas hýření a prostopášností. Nastane všeobecné souložení.

Celkem se dá říci, že se sexuálním životem si peruánští indiáni nedělali žádné starosti a podřizovali se zcela přirozeně přírodním zákonům. Dávali svobodný průchod všem svým sexuálním potřebám. Sexualita byla pozvednuta až do božských výšin. Dokonce i uctívaný Bůh byl pohlavní bytostí a jeho manželka „Pachamama“ – Matka země, velmi hojně dávala plody poté, co byla oplodněna. Mezi Indiány se povídá, že i Bohové se sexuálně stýkají a považují to za zcela přirozené a normální.

Španělští dobyvatelé však odsuzovali jejich sexuální praktiky a indiány považovali za zhýralce a neznabohy. Vadily jim rituály k oslavě plodnosti a hojnosti, k vyburcování přírody, aby byla indiánům příznivě nakloněna. Je třeba si uvědomit, že Peru vždy patřilo a dodnes patří k nejvíce postihovaným oblastem. Zemětřesení, neblahý přírodní fenomén „El Niňo“ – viník velkých záplav či sucha, sesuvy půdy, drsná příroda s velkými výkyvy teploty. Španělé však odsuzovali i dosud někde praktikované manželství na zkoušku. Přes nádech exotična indiáni však byli v některých oblastech sexuálních vztahů nekompromisní. Pronásledovali manželskou nevěru, krvesmilství a homosexualitu.

Literatura: Otto Horský, 2010, Incawasi sídlo bohů, Vydavatel Repronis 2010, ISBN 978-80-7329-238-6