Článek
Přezdívka Babáči, mě již nikdy neopustila a je dodnes s oblibou používána mými souvrstevníky a příznivci zejména z geologické branže. Moje dětská přezdívka ze skautské organizace po druhé světové válce, Drobeček, je již dávno zapomenuta. Zůstala jen radostnou vzpomínkou na skauting v letech 1946 až 1948, tedy do data, kdy byl zrušen a nekompromisně včleněn do Svazu československé mládeže. K získání mého přízviska došlo až při studiu na Vysoké škole báňské v Ostravě, do níž jsem byl přijat v roce 1956. Již v prvním roce studia jsem se stal velmi oblíbeným bavičem a vypravěčem. Po kom jsem tyto sklony zdědil, mi není jasné, ale již od raného dětství jsem nejen prováděl různá alotria, jako ostatně většina dětí mého věku, ale velmi brzy jsem si sám četl pohádky, vymýšlel různá dobrodružství plná dětských lumpáren, z nichž jsem byl vždy při jejich úspěchu sám nad sebou unesen a staly se posléze podkladem pro různá vyprávění, která se dodnes v rodině při různých příležitostech s oblibou tradují. Tato moje vlastnost se dále rozvíjela na obecné a střední škole, jak se tehdy nazývaly, i na gymnáziu a přinesl jsem si ji i do školy vysoké, kterou jsem studoval v letech 1956 až 1961.
Po nástupu do školy v roce 1956 jsem byl dočasně ubytován na vysokoškolské koleji na Reální ulici v Ostravě, kde byla zároveň i mensa a vydávaly se zde obědy, na něž občas docházela i mladičká začínající zpěvačka Hanička Zagorová, studující tehdy na střední škole v Ostravě. Po krátké době jsem byl přemístěn do nové koleje na Hladnově ve Slezské Ostravě. Byla to velmi prostorná budova, která studentům umožňovala i realizaci různých společenských aktivit. Můj o rok starší kamarád Václav, zakladatel a šéfdirigent studentského šramlu a organizátor tanečních čajů o páté, obdivovatel mých vypravěčských a bavičských schopností, se jednou na mne bezelstně obrátil se slovy: „Otto, připravuji výroční „Čaj o páté“, přislíbila mi účast i začínající mladá zpěvačka Hanička Zagorová. Nemohl bys v programu vystoupit jako bavič a zazpívat nějakou písničku?“ Na to jsem mu odpověděl: „Jako bavič ano, ale písničku, která mě stále tkví v paměti a rád si ji prozpěvuji, mám jen jednu. Má název „Babáči, spielt auf clarinet“. Ale zpívat moc neumím a vůbec již ne na veřejnosti.“ Vašek však prohlásil, že tím to bude ještě zábavnější a sklidí to bezesporu úspěch. V programu tedy budeš uveden jako Babáči. Od té doby mě již nikdo neoslovoval rodným jménem Otto, ale přízviskem Babáči. A to mi zůstalo u mých dosud žijících soukmenovců a přátel dodnes.
Poslední rok mého studia v letech 1960-1961 jsem po školské reformě realizoval dálkově s pracovním umístěním na detašovaném pracovišti Geologického průzkumu Brno, v oddělení inženýrské geologie v Ostravě. Na tomto místě je třeba uvést, že k rozhodnutí stát se inženýrským geologem mě, kromě jiných důležitých okolností, přivedl i můj vysokoškolský učitel, docent Vladimír Homola. Svými dokonalými znalostmi hydrogeologie a inženýrské geologie a příklady jejich vzájemného propojení a aplikace v praxi při výstavbě hydroenergetických a civilních staveb mě uchvátil a „kápnul do noty“. Bylo to stejně něco, o čem jsem dávno přemýšlel, neboť dva moji starší bratři studovali na VUT v Brně vodohospodářské stavby a můj strýček, profesor Vilibald Bezdíček, rektor VUT v Brně, byl uznávaným vodohospodářem.
Od roku 1957 jsem během studií pracoval na katedře geologie a paleontologie v Ostravě - Přívoze jako Pomvěd, pomocná vědecká síla. Převážnou část této pracovní náplně, za niž jsem byl ekonomicky hodnocen 200 Kčs měsíčně, což značně přispívalo ke zvýšení životní úrovně chudého studenta. Díky tomu jsem přicházel do styku i s mým učitelem, docentem Homolou, což mi umožňovalo lépe ho poznat i z lidského hlediska, nejen jako učitele. Ještě lépe jsem ho poznal, když mi byl na podzim v roce 1959 konzultantem při geologickém mapování vymezené oblasti v Jasově na Východním Slovensku. Upozornil mě na inženýrsko -geologické aspekty, které bylo třeba v mapě respektovat, aby byla mapa použitelná jako základní výchozí podklad pro projekt a výstavbu staveb. Vštípil mi první praktické základy k tomu, abych se mohl stát úspěšným inženýrským geologem. Věnoval se mi plně, dokonale až láskyplně, že jsem to považoval za boží zázrak a osudové setkání.
Po ukončení studia a nastoupení do praxe se naše cesty již jen málokdy spolu setkávaly. Jen sporadicky v letech 1974 až 1976 při inženýrsko-geologickém průzkumu pro vodní dílo Dalešice, jehož jsem byl zodpovědným řešitelem, kam docent Homola doprovázel jako učitel své studenty, aby získali praktický pohled na svoji budoucí zodpovědnou práci. K dalšímu našemu setkání a vlastně i praktickému spojení při vysokoškolské učitelské práci mohlo dojít v roce 1976, když jsme byli oba navrženi jako profesoři na Havanskou univerzitu, on na obor hydrogeologie a já na obor geotechnika. Odlet se ale nekonal, neboť studenti univerzity prohlásili, že na přírodní a inženýrské vědy jsou již dostatečně vyškoleni a mohou je přednášet sami. Jejich vysokoškolský výbor, který toto rozhodnutí přijal, měl tehdy silnou pozici a bylo to respektováno.
Tak ubíhal čas, až teprve v roce 2013 se přihodilo něco, co nám umožnilo opětné navázání kontaktů. V té době jsme se jako bývalý studijní ročník geologie na VŠB scházeli každý rok k přátelskému setkání po leteh, vždy na jiném místě. Tenkrát to bylo v oblasti Rýmařova, v hotelu Argenta ve Stříbrných Horách. Jednou při večeři se zmínila moje spolužačka Slávka Adamcová, bydlištěm v Dobrušce, že občas navštěvuje v Ústí nad Labem profesora Homolu. Měl jsem připraveno na toto setkání se spolužáky několik výtisků mé knihy Inženýrsko- geologický průzkum pro přehrady, jak v češtině, tak v angličtině, kterou jsem napsal se spoluautorem docentem Pavlem Bláhou. Poprosil jsem ji, jestli by nemohla obě tiskové verze předat jako pozornost a vzpomínku na mě panu profesorovi. Souhlasila s tím a odpověď na sebe nedala dlouho čekat: Dne 11. 12. 2013 mi napsal následující dopis:
Vážený pane inženýre,
děkuji za Váš dárek, který mi doručila paní Ing. Slávka Černá (rozená Adamcová), kompendium o komplexním průzkumu míst, se kterými se uvažuje o výstavbě přehrad a vodních nádrží. Jde o dílo, které nemá svým pojetím, komplexností a rozsahem obdoby ani v naší, ani cizí literatuře. Je zřejmé, že při zpracování jednotlivých zpráv o průzkumech i celého kompendia se sešly dvě výjimečné osoby, jak pokud jde o intelekt, tak paměť a i tělesnou a psychickou zdatnost a odolnost proti stresu. Lituji, že moje vzdělání z minulého století mě neumožňuje plně pochopit některé postupy a závěry, vzájemné souvislosti a pod. Rád bych navštívil i okolí Dalešic a Mohelna, kdy tehdy, ještě s docentem Müllerem, jsme na kurzech VŠB - geologického mapování pro posluchače 4. ročníku, řešili otázku moldanubického nasunutí a Vy jste tam v té době prováděl vrtné práce. Bohužel, nejsem již tělesně schopný takovou cestu zvládnout.
Na tomto místě se musím zmínit, že docent Homola si zpočátku nebyl schopen uvědomit, o kterého jeho žáka z let padesátých vlastně šlo. Jmenoval jsem se tehdy Zatloukal a o změně mého jména na Horský, jímž byla kniha titulována, nebyl informován. Slávka mu to musela vysvětli a když mu sdělila, že to je přece Babáči, zajásal a byl spokojen. To je důkaz, že pokud někdo v „dávnověku“ byl označován přízviskem, měl by se lidem, kteří ho pod tím přízviskem znali, takto i nadále ohlašovat.
V následujících měsících jsme si vyměnili několik dopisů a stali se tak po mnoha uplynulých letech znova dobrými přáteli. V zápětí mě požádal o laskavost, abych mu poslal ještě nějaké moje další knihy, o nichž mu vyprávěla Slávka a některé mu dokonce ukazovala. Zejména si přál moji knihu „Titicaca na peruánském altiplanu“, v níž se hovoří o klimatických změnách, ohrožujících existenci jezera. Knihu jsem mu ihned poslal. Jak mi obratem napsal, pustil se ihned do jejího čtení. Nejdříve ji četl ve stoje, musel prý při tom přešlapovat a dostával křeče, postupně ztrácel zrak, až viděl jen velká písmena ze vzdálenosti 20 cm, skoro nosem na stránkách knihy. Situace se však zhoršovala den za dnem. Nakonec mu knihu četla jeho neteř a diktoval jí k tomu některé hydrogeologické připomínky, které zapisovala a potom mi je poslala. Tato neobvyklá a jistě ojedinělá recenze je to pro mě jedinečným a neocenitelným dokumentem, kterého si nesmírně vážím.
Vladimír Homola zemřel v Ústí nad Labem dne 17. 08. 2014. Týden předtím, jistě již v předtuše, že mu nezbývá mnoho času, mi zavolal telefonem. Asi ne ze svého mobilu, byl již v nemocnici a na to zřejmě neměl dostatek sil. Když jsem telefon zvedl, byl jsem nejdříve šokován. V tomto telefonickém hovoru mi s nebývalým smutkem v hlase sdělil, že se blíží jeho konec, a že byl rád, že jsme se po tolika letech alespoň takto znovu potkali a děkuje za moje přátelství v posledních měsících života, které mu dávalo sílu k přečtení některých mých knih a do jisté míry mu život naplňovalo, neboť se cítil užitečným. Moc jsem mu poděkoval za jeho krásná a vřelá slova a vyslovil přání, aby se ještě vzchopil, neboť potřebuji znát jeho názor na některé moje další knihy. Bohužel, těžká nemoc ho nakonec udolala a odešel na věčnost. Odešel jeden z mých nejbližších přátel. Člověk, který mi nevědomky nalajnoval můj budoucí osud inženýrského geologa a byl mi vzorem a příkladem vznešeného a laskavého člověka. Až do své smrti ctil mé přízvisko Babáči. Na jméno Zatloukal dávno zapomněl a na moje nové jméno si nehodlal zvykat. Byl jsem pro něj vždy až do konce života Babáčim.
Dnes si stále více uvědomuji, jak je důležité vážit si svého přízviska, daného vám podle charakteru vašeho projevu, vašeho jednání a chování, podle nějakého významného činu, ať již kladného či záporného, neboť v sobě nese pečeť nového energetického pole, nové aury, která v něm zůstává po celý život. To věděli i naši předkové v dávných civilizacích, když přízvisko členům kmene udělovali při slavnostních kmenových rituálech za rytmu bubnů a v extázi.
Energetické pole přízviska Babáči se tak stalo vesmírným a nesmrtelným, neboť si je vzal s sebou do hrobu můj učitel Vladimír Homola. Nyní přesahuje zemské hranice a je nezničitelná.
Nakonec ještě malá rada: Važte si svého přízviska, pokud vám bylo dáno v dobrém, neboť usnadňuje pozitivní cestu k naplnění osudu. Pokud vám bylo přízvisko uděleno ve zlém, zamyslete se sami nad sebou a změňte způsob projevu a chování, aby k vám byl osud příznivý, a aby vaše šedá aura znovu zazářila všemi barvami.
