Kuba v roce 1984: Kde ještě včera byli bandité aneb Legenda horal Peňate

Rok 1984: Kde ještě včera byli bandité. Legenda Peňate.

Jedno z míst, navždy poznamenaných bojovými skutky Che Guevary a mnoha dalších revo­lucionářů, bojujících proti batistovskému režimu. Je to „Sierra del Escambray“, šedesát miliónů roků staré pohoří, které zejména v posledních desetile­tích minulého století prožívalo znovu svou významnou historii. Právě zde se uskutečňovaly gigantické změny, které sice zname­naly významný zásah do životního prostředí, do přírody, ale na druhé straně měly přinést významný impuls pro průmyslový a zemědělský rozvoj Kuby.

V těchto horách, v naprosto nepřístupném terénu, jsme byli postaveni před úkol realizovat inženýrskogeologický průzkum pro projekt přečerpávací vodní elektrárny. Boj za gigantické přeměny přírody, který v daných horských pod­mínkách, v těžce přístupném terénu a mnohdy s nepředvídatelnými rozmary počasí, bude vyžadovat velké úsilí a vysoké pracovní nasazení. Uvědomil jsem si, ba věděl jsem to dávno, že to žádná legrace nebude. Nejen proto, že nás čeká těžká a vyčerpávající práce v tropické džungli, dosud bez přístupových cest, kde jediným dopravním prostředkem bude zpočátku jen kůň či vlastní nohy, prosekávání se mačetou hustou tropickou vegetací plnou nástrah, keřů a travin způsobujících těžkou alergii, na níž současná medicína nezná účinný lék, plnou hroznýšků kubánských, jinak známých škrtičů, a jiné nepříjemné havěti, včetně jedovatých černých vdov. Ale s tím vším jsem musel počítat. To všechno jsem si vysnil již jako malý chlapec, když jsem se poprvé dozvěděl o Kubě a její nádherné, nedotčené přírodě. Byl jsem pln očekávání těch budoucích nebezpečných dobrodružství, která vždy byla kořením mého života. (Více uvedeno v příspěvcích „Akumulátor elektrické energie v džungli“, Médium 2024-04-22 a „Čtyři roky v ráji hroznýška kubánského“, Médium 2024-09-08)

V této části Escambray, kde probíhaly naše průzkumné práce, neskončily boje porážkou diktátora Batisty v roce 1959, ale probíhaly ještě několik roků potom. Ke konečné likvidaci odpůrců nového režimu došlo teprve v roce 1965. O této bitvě existuje u nás málo informací. Dozvěděl jsem se o ní teprve v roce 1984, když jsem začal pracovat jako koordinátor a řešitel projektu přečerpávací vodní elektrárny v pohoří Escambray, v Gavilanes, poblíž obce Pedrero a nedaleko od města Fomento.

Ale nechme promluvit compaňera Peňateho, horala žijícího za revoluce na rozhraní území, ovládaného jednou revolučními silami vedenými Che Guevarou, a po druhé armádou diktátora Batisty. Mezi oběma armádami docházelo k častým střetům a i Peňatův domek ovládaly buď ti jedni, nebo ti druzí. Jako člověk nikdy neváhal a ošetřil nebo poskytl pomoc raněným. Poznal jsem ho již z mé první zdvořilostní návštěvy, když jsem projížděl kolem jeho domu při nástupu do Gavilanes ujmout se řízení a koordinace prací.

Brzy nato mě Antonio, syn Peňateho, řidič nám přiděleného gazíku, vyřídil pozvání od svého otce, že by mě rád více osobně poznal a promluvil si se mnou o rozvoji našich průzkumných prací, což jsem s radostí přijal. Jeho dům v souvislosti s rozvojem stavby bude v těchto místech zřejmě překážet a je třeba si o tom dopředu promluvit. Po klikaté prašné cestě z pracovního tábora v Gavilanes jsme ujeli asi dva kilometry a za zatáčkou se objevila horská chalupa, se střechou z banánového listí. Na zápraží seděli manželé Peňatovi a se zájmem si mě prohlíželi. Peňate pokynul levou rukou, že máme jít dál.

„To je můj otec, má 65 roků a vedle něj sedí jeho manželka. Máme jít k nim na kávu. Je to tady od nepaměti takový dobrý zvyk. Každý, kdo jede kolem, se tu zastaví na kus řeči.“

„A nebude vám vadit, že zde brzy nastane velký cirkus?“ Ptám se Peňateho hned po vzájemném srdečném přivítání. Přijede asi 30 expertů z Československa a více než 200 kubánských dělníků a techniků. Vždyť ti všichni budou projíždět kolem vašeho domu a budete mít po klidu“.

„Ale kdepak, mám rád lidi, líbí se mi, když se něco děje. Jen budu muset pěstovat více kávy,“ prohodil ještě s šibalským úsměvem.

„Vždyť se tak stanu přímo v horách svědkem druhé, tentokrát technické revoluce. A jsem přece revolucionář, s mačetou za pasem i spím.“

Peňate, sluncem vysušený horal s do­bráckou tváří a jiskřivýma očima, požívá v dalekém okolí nesmír­nou vážnost a úctu, neboť v době, kdy nedaleko odtud Che Guevara vybudoval partyzán­ský tábor, aby otevřel novou frontovou linii blíže hlavnímu městu, Havaně, byl loajální s revolucí a zásoboval partyzány po­travinami a zprávami z druhé strany. Používal k tomu karavanu sedmi mul, které vždy horskými stezkami dopravovaly pod jeho vedením potraviny a vše, co vojáci potřebovali. Abychom se lépe seznámili, pozval mě poté dovnitř do jeho domku.

Já jako vzácný host jsem musel sedět v čele stolu na židli, na níž seděl Fidel. Peňate mě rád povykládal podrobněji o spolupráci s revolučními silami vedenými Che Guevarou.

Jeho vojenský tábor, nazvaný Caballete de Casa, byl asi 8 km daleko od jeho domku. Nejdříve asi 5 km nahoru proti toku řeky Caracusey po prašné silničce, poté asi 2 km směrem nahoru po úzkých zvodněných stezkách výše do hor. Toto místo bylo vybráno záměrně, neboť poskytovalo garance úspěšného boje v centrální části Kuby blíže hlavnímu městu a připomínalo podobné místo v pohoří Sierra Maestra, odkud byla zahájena revoluce. Zde instalovali stanici Radio Rebelde, s jejíž pomocí Che a Fidel organizovali seskupení vojenské skupiny, které posléze osvobodilo hlavní město, a zvítězila revoluce.

Na moje přání mi také povykládal i o následné kontrarevoluci v Escambray, i když se osobně boje proti banditům nezúčastnil. Byli to převážně povstalci z provincie Sancti Spiritus, ale i z jiných oblastí Kuby, a také někteří zemědělci, kteří nesouhlasili se zemědělskou reformou a s nastupujícím komunismem. Zvolili si za svůj poslední úkryt tyto hory, těžko prostupné, zarostlé bujnou tropickou vegetací, s velmi příkrými svahy, mnoha kaňony, majícím i v některých místech až strmé stěny, v naději, že získají podporu mezi horaly. Této se jim však nedostalo, neboť horalé byli zvyklí na tvrdý život a od nového režimu očekávali větší dávku sociální spravedlnosti. Vysvětlil mi, že nebylo snadné je porazit, protože byli v málo přístupných horách rozptýleni do různých nezávislých skupin a byli těžko dosažitelní. Ale vojenský tábor v Caballete de Casa fungoval dál, i když Che Guevara zůstával již v Havaně a byl pověřen různými státními funkcemi. Byli v něm připravováni a školeni ochránci nového revolučního režimu. „Pokračoval jsem i nadále v zásobování vojenského tábora, pokud to bylo zapotřebí,“ povídal Peňate.

Káva chutnala skutečně výtečně. Sám si ji nejen pěstuje a sklízí, ale i praží a mele. Řekl mi, že takto spotřebuje pro pocestné každoročně asi 300 kg kávy vlastní produkce. Každý, kdo přichází v dobrém, je u něho hostem. A dokud zde žila i jeho první žena, dávali všem projíždějícím i najíst. Che Guevara byl u něho častým hostem a spal u něj jednou i Fidel. Ale ne každého přijme za svého přítele, to je již o něčem jiném.

Moje osobní setkání s Peňatem na mě udělalo hluboký dojem. Slíbil jsem mu, že kdykoliv pojedu kolem, ať již autem, nebo na koni, tak se u něho stavím na kus řeči. A to jsem častokráte udělal. Někdy sám na koni, častokrát ale také s ohlášenými delegacemi z Československa nebo nově přijíždějícími experty, s rozhlasovými zpravodajci či s filmaři. Peňate se stal neodmyslitelnou součástí naší komunity. Vždy se opakoval stejný rituál:

Paní Peňate vypraží usušenou a oloupanou kávu, namele ji na starém mlýnku a přelije po kubánsky vřelou vodou přes colador, což je velký plátěný pytlík. Příjemná vůně kávy se okamžitě line po celém dom­ku a po celém okolí. S kávou se nešetří. Její vůně je silná a omamná a její hustota dovoluje i velké dávky cukru, které jsou pro kubánskou kávu typické. Pa­ní Peňate u hostů čeká, až dopijí. Zde je zvykem kávu vypit na ex. Po této kávě i my, zvyklí na značná množství kávy, cítíme okamžitě její účinek. Blahý pocit uvolnění, jako by z člověka okamžitě spadla celodenní únava a člověk byl jako znovuzrozený.

Peňatův dům je živým památníkem nejen jeho přímé spolupráce s revolučními silami Che Guevary, ale i v postrevolučním období od roku 1959 do roku 1965, z období boje proti kontrarevoluci, i když se boje přímo nezúčastnil. Dům jako takový prý zůstane zachován a udržován i v období výstavby hydrocentrály a po jejím dokončení. Stavební ruch však bude brzy enormní. Stát mu pro­to vystavil a zařídil dům v městě ve Fomentu. Brzy se bude stěhovat, ale všem nám slíbil, že se bude stále vracet mezi nás, aby jako živý památník byl stálou připomínkou vítěz­ného revolučního procesu a pro mla­dou kubánskou generaci motivací nového těžkého boje, boje za vybudo­vání přečerpávací vodní elektrárny ve velmi složitých geologických a přírodních podmínkách.

A Peňate?

Za svoje zásluhy v boji proti diktátorskému režimu Batisty obdržel od Fidela Castra titul Comandante, Velitel, který spolu s autoritou a mocí tvoří nenahraditelný prvek při výkonu velení. Peňate sice nikdy nikomu nevelel, ale titul mu přinášel určité výhody, které mají všichni Comandanté, jichž je jen velmi omezený počet. V jeho případě to znamenalo mimo jiné, že mu byl zachován veškerý movitý i nemovitý majetek jako soukromý, veškeré polnosti, kávovníková plantáž. Jídlo zdarma v každé restauraci, do které se dostaví, pohonné hmoty a jiné výhody. A hlavně mu zvýšil osobní prestiž a vážnost, které si opravdu zasloužil.

Můj článek do média budiž malým příspěvkem k tomu, aby nikdy jméno tohoto pozoruhodného člověka, který se stal legendou, nebylo zapomenuto.

Poznámka na závěr:

Escambrayje pohoří v jižní části centrální Kuby. Je známé také pod indiánským názvem Guamahaya. Pohoří je 80 km dlouhé a 80 km široké, nejvyšší horou je Pico San Juans nadmořskou výškou 960 m. Zasahuje na území provincií Sancti Spíritus, Cienfuegosa Villa Clara. Zde došlo v letech 1959 až 1965 k ozbrojenému konfliktu, během kterého několik povstaleckých skupin bojovalo proti Kubánské vládě v čele s Fidelem Castrem. Vojenská operace proti tomuto povstání byla nazvaná Boj Proti Banditům (španělsky: Lucha Contra Bandidos, nebo LCB). Rebelové byli mix bývalé vlády z Batistova režimu, někteří místní zemědělci, a ex-partizáni, kteří dříve bojovali po boku Fidela Castra proti Batistovu režimu během Kubánské revoluce. Povstání začalo téměř okamžitě po úspěchu Kubánské Revoluce. Boj s bandity trval déle a bylo do něj zapojeno více vojáků, než v předchozím boji proti batistovským silám. Počet mrtvých rebelů a ostatních osob podílejících se na povstání se odhaduje od 1000 do 7000.

Zdroj: Escambray Rebellion (jan 3, 1959 – jan 1, 1965) Wikipedie, otevřená encyklopedie.

Zatímco většina publikovaných pramenů uvádí, že povstání kontrarevolučních sil v Escambray začalo prakticky ihned po vítězství revolučních sil vedených Fidelem Castrem v roce 1959, jiné prameny považují za začátek až první řízené střetnutí mezi bandity a revolučními silami v roce 1960.

La guerra del Escambray en memoria colectiva

Redakce Cubadebate, 9 září 2020

Boj proti banditům trval od 8. září 1960, když oddíl řízený přímo Fidelem Castrem obklopil jednu bandu vzbouřenců v oblasti pohoří Escambray a zajal více než než tucet banditů a jejich vůdce Leandra Alberta Walshe, až do 5. července 1965, kdy byla neutralizována poslední aktivní zóna odporu Ramos (poblíž Jatibonica a v Las Villas), které velel Juan Alberto Martínez Anrade. Boje proti skupinám banditů, kteří více než ideály či politické ambice praktikovali terorismus, od obléhání a vydírání až po vraždy obyvatel, se zúčastnily tisíce bojovníků armádních sil, národní revoluční milice, Ministerstvo vnitra a horalé věrní revoluci. Více než 200 civilistů bylo bandity zavražděno, mezi nimi více než 60 venkovanů a zemědělských dělníků, 13 dětí a 9 dobrovolných učitelů a spolupracovníků kampaně gramotnosti. Obětí revolučních sil bojujících proti banditům bylo 590, kromě stovek zraněných a asi 590 totálních invalidů.

Je třeba uvést, že pohoří Escambray bylo vybráno, doporučováno a podporováno jako centrum pokračování odporu proti novému režimu pod vedením Fidela Castra Spojenými státy a CIA.

Závěrem jen uvádím, že Caballete de Casa jsem v roce 1987 spolu s novináři a filmaři osobně navštívil. Od našeho pracovního tábora v Gavilanes je ve vzdálenosti asi 5 km. I nadále je udržováno jako státní památník boje proti Batistovskému diktátorskému režimu.