Článek
Jistě, žena většinou pokorně, někdy i ráda nebo nadšeně, přijme jméno svého nastávajícího. Ale u muže? Co je dnes zcela běžným jevem, nebylo před více než padesáti léty považováno za normální. Snad jedině v případě uměleckého světa si dávali jak ženy, tak muži, jiná, umělecká jména, na která si lidé zvykli a dnes je ani pod jejich původním jménem neznají. Nebo významní státníci, diktátoři. Málokdo ví, že Stalin se dříve jmenoval Džugašvili a mohl bych jmenovat řadu dalších příkladů. Nebo někteří spisovatelé, např. Petr Bezruč měl rodné jméno a příjmení Vladimír Vašek, zpěvačka Lucie Bílá se narodila jako Hana Zaňáková. Ale normální obyčejný člověk? Změna mého jména z původního Zatloukal na Horský byla příčinou rozporuplného střetu, který ne vždy byl pozitivní. Trvalo více než rok, než si na to lidé zvykli a dnes mě ani nikdo pod mým původním jménem nezná.
Vzhledem k mému pokročilému věku cítím povinnost objasnit, proč a jak ke změně mého příjmení na Horský došlo. Jistě, když se někdo jmenuje Nevím, tak se tomu nedivím. Jak se jmenujete? Odpověď – Nevím. Byla mu povolena zdůvodnitelná změna jména. Nebo Vozihnůj či Skočdopole? Jména zejména na Hané normální a většinou u nich lidé i zůstali. A jméno Zatloukal? Jméno dokonce vážené a měla ho a má celá řada významných osobností. Můj dědeček František stál ke konci devatenáctého století u zrodu oděvního průmyslu v Prostějově. Spolu s krejčím a podnikatelem Rolným dali dohromady krejčovskou dílnu a dali jí základy konfekční výroby. Zapsal se tímto do historie oděvnictví. Když Rolný začal prosperovat, koupil v Prostějově na Třebizského ulici větší dům a přestavěl ho na velkovýrobnu průmyslového charakteru. Domeček na Mlýnské prodal mému dědečkovi a v něm jsem se v roce 1938 narodil. Tedy v prostředí přímo prosyceném duchem podnikatelských aktivit. Tím jsem byl osudem přímo předurčen k pokračování v rodinné tradici.
Tak tedy proč jsem změnil jméno? No prostě z lásky. Když vyslovila moje snoubenka Olga přání, že si vysnila od dětských let jméno Horská, v údivu jsem se zarazil a vyslovil otázku: „A jak to chceš udělat, vždyť se jmenuješ Valentová a já Zatloukal. Na to mi zcela bezelstně odpověděla: „No, zcela jednoduše. Mám to již promyšlené“. A za 100 Kč, což tenkrát byly nemalé peníze, se nechala přejmenovat na Horská. Prostě mě postavila před hotovou věc. Protože si žen již od dětských let velice vážím, s předstíranou radostí jsem k tomu dal souhlas. Jak to přijme moje rodina mě nedělalo starosti. Ale jak na to budou reagovat moji kolegové z geologické branže? Vždyť moje závěrečné zprávy z oblasti projektů přehrad a civilních staveb a odborné publikace nesly jméno Zatloukal. V odborném světě tím přece způsobím zmatek. Ale dětské sny se mají plnit a byl jsem nakonec pln obdivu k tomu, že si je dokázala obhájit.
Jak to tedy všechno nakonec dopadlo? Moje rodina to přijala velmi dobře, bez výhrad. Moje dcera mi nedávno poděkovala, že mi děkuje za jméno Viola a za příjmení Horská, které ji vždy otevřelo a stále otevírá cestu. Kritice mých kolegů jsem se však nevyhnul. První rok po sňatku jsem používal v odborném světě jméno Horský - Zatloukal, diplomy z vysoké školy a některé jiné dokumenty byly doplněny o nové jméno a život šel dál. Ale kritice některých mužských přátel jsem se ještě léta nevyhnul. Prý jsem dal do rukou jejich manželek zbraň proti nim. Trápí je otázkou. „To bys ty pro mě určitě neudělal, že bys přijal moje jméno. Viď? Došlo by k ponížení tvé mužské hrdosti“.
Dál jsem tedy tímto světem putoval se jménem Horský a nemohu říci, že by to nemělo pozitivní vliv na můj osud. Bylo to pro mě i symbolické, neboť jako geolog jsem miloval hory, v cizině se dobře a snadno překládalo mé jméno do španělštiny na „Montaňoso“, ale vzhledem k mým vynikajícím odborným znalostem a zkušenostem z geologických znalostí horských masivů mě také s oblibou uváděli jako „Otto del macizo rocoso“, Otto z horkého masivu. Ve Španělsku a na Kubě nabili přesvědčení, že při rychlém expertním posouzení vhodnosti přehradních míst a jiných staveb mám dobrý a vysoce kvalifikovaný odhad i bez průzkumných vrtných či jiných prací, a proto se jmenuji Horský. Moje jméno Horský i nadále předznamenává moji geologickou kariéru a světová uznání.
Někdy ke konci devadesátých let existoval v Brně klub, v němž se pravidelně setkávali začínající spisovatelé, na němž si předávali svoje zkušenosti a vytyčovali další perspektivy a způsoby, jak se prosadit ve spisovatelském umění, neříkejme řemeslu, i když někteří to tak chápali. Protože jsem již od studentských let stále něco sepisoval, psal básničky pro rodinu a pro zasmání a pohádky pro děti a později na gymnáziu řídil a publikoval ve studentském zpravodaji a na vysoké škole sepisoval geologické elegie a parodie, dosud jsem nic pořádného nenapsal. Tedy kromě mnoha odborných publikací, ale toužil jsem po psaní knih o cestování, o geologii, o mých zkušenostech a pracích získaných doma a v zahraničí literární formou, přístupnou veřejnosti. Cítil jsem potřebu o tom psát, abych touto nevědeckou formou dal najevo důležitost této práce, i když jsem byl od toho některými kolegy kritizován a odrazován, že tím budu ztrácet čas a ponižovat svoji odbornou úroveň. Viděl jsem to ale tak, že je třeba touto formou informovat veřejnost, aby byla získána státní finanční podpora těchto velkých projektů, pocházející z kapes daňových poplatníků. I proto jsem se vypravil do klubu začínajících spisovatelů, abych se něco o literárním psaní dozvěděl.
Během klubového setkání mě lokutorka vyzvala, abych i já všem ostatním sdělil své zkušenosti s psaním. Neměl jsem co říct, proto jsem se zdvořile omluvil. Na to sdělila: „Vaše jméno Horský je přímo literárního charakteru, skoro jako jméno nějaké historické postavy z románu, nádherné a samo o sobě vypovídající a zaručující úspěch. Dejte se ihned do psaní a příště nás budete informovat“. Rád jsem to pozvání přijal. Začínat s psaním populárních knih po padesátce je sice neobvyklé, ale to mě opravdu, jak se lidově říká, nakoplo. No nebyl to snad impuls osudového spřažení mého jména s psaním?
A jak to je s rodným jménem? Mé jméno je Otto a líbilo se mi již od okamžiku, kdy jsem nabyl rozumu. Nesetkal jsem se dosud s nikým, komu by se nelíbilo. Bylo nás pět bratrů a měl jsem to štěstí, že si rodiče vybrali právě mě, aby mi ho přisoudili. Měnit jméno rodné je snad ještě bolestivější, než měnit příjmení. Proto je žádoucí, aby si rodiče s tím dali práci a správně vybrali. Pokud se jedná o děti adoptované, ty již nějaké jméno nesou, ale i v tom případě se dá změnit.
Uvedu zkrácený mnou volně upravený příklad z knihy Čarodějka z Portobella, světového autora, brazilského spisovatele Paula Coelho: „Dva velmi významní manželé, žijící tehdy v jednom z nejkrásnějších měst Blízkého východu, Bejrútu, s diplomatickými styky na vysoké úrovni, dokonce u nich jednou vykonal návštěvu nejmocnější muž planety, prezident Spojených států. Byli velmi bohatí, měli všechno, ale jak sami říkali, vlastně nic, protože nemohli počít dítě. Na doporučení jednoho přítele, odletěli do Rumunska, kde v transylvánském Sibiu adoptovali tříměsíční děvčátko se jménem Sherine, dceru Cikánky. Dcera rostla do moudrosti a krásy. Když měla Sherine pět let, bratr adoptivní matce řekl, že, až dcera vyroste a bude chtít pracovat v cizině, její jméno Sherine vždy prozradí její původ. Doporučil, aby ji přejmenovali na nějaké neutrální jméno, třeba Athéna. Tak se také stalo, a i malému děvčátku se zvuk jména líbil. Již si nikdy neříkala Sherine. Může snad jméno ovlivnit život člověka? Tahle strategie se ukázala jako velmi úspěšná. Když Athéna, začala dospívat, nastalo v Bejrůtu peklo, všude se střílelo, celá situace se vymkla kontrole. Dva roky občanské války, při níž bylo podle neověřených statistik zabito 44 000 osob, 180 000 bylo zraněno a tisíce lidí přišlo o střechu. Peklo nepřestalo dodnes. Nikdo nepoznal, že Athéna je jiného genetického původu, ani v Londýně, kam se následně přestěhovali. Sherine, díky přejmenování na Athéna, neměla nikdy v životě problémy kvůli rasovému původu. To je názorný příklad, jak může křestní jméno změnit osud člověka.
Moje odpověď na otázku, zda změna rodného jména či příjmení může ovlivnit nebo změnit osud člověka, je: „Ano, může“. Věděli o tom již dávno i indiáni v Peru, se kterými jsem se častokrát setkával. Aby se nespletli a nemuseli jméno měnit, dávali ho a stále dávají členům kmene ne při narození, ale až po vykonání nějakého záslužného činu, který bude odrazem jejich charakteru a předznamenáním chování v budoucnu. Má to svoji logiku.
Ale co je vlastně osud, to již je jiná otázka. Život je velká hra, v níž dochází k modifikaci osudu podle místních a globálních okolností, nezávislých na vůli či nevůli jednotlivce. Proto je třeba mít vždy připraveny minimálně dvě varianty směřování. Tu první mi od narození připravoval můj otec, tedy mé budoucí uplatnění v rodinné tradici oděvnictví, třeba jako ředitel zahraniční filiálky firmy Rolný. Po jejím znárodnění a její přeměnu v OP Prostějov se to stalo bezpředmětným. Přišla na řadu druhá varianta řešení osudu. Zvítězila moje láska k přírodě a mé neutuchají sepětí s životním prostředím, jehož jsem se cítil od raného dětství nedílnou součástí. Ve třinácti letech jsem se rozhodl, že půjdu vlastní cestou k naplnění osudu a stanu se geologem. Bylo to velmi šťastné rozhodnutí. Ale je třeba konstatovat, že ten, kdo jen sedí, jak se říká lidově, za pecí a nic nedělá, nechť s pomocí osudu nepočítá. Osudu je třeba dláždit cestu.
Literatura
Horský, O. (2012): Paměti, © Nová Forma 2012, ISBN 978-80-7453-238-2
Horský, O: (2016): Curriculum vitae, © Nová Forma 2016, ISBN 978-80-7453-672-4
Horská, V: (2009): Koučování ve školní praxi, © Grada 2009, ISBN 978-80-247-2450-8
Coelho, P: (2007): Čarodějka z Portobella, © Argo 2007, ISBN 978-80-7203-874–9
