Armáda, která nikdy nezradí: vojáci zlomení válkou svěřují svůj život milionům včel

Když voják opustí bojiště, válka v něm často pokračuje ještě roky poté. Posttraumatická stresová porucha, úzkosti, deprese, pocit ztráty smyslu a odtržení od civilního světa patří mezi nejčastější stíny, které si vojáci přinášejí domů.

Klasická terapie mnoha z nich pomáhá, jiní ale hledají cestu jinde – a čím dál častěji ji nacházejí v něčem, co by na první pohled s uzdravováním válečného traumatu spojil málokdo: v péči o včelí úly.

Po celém světě dnes vznikají desítky programů, které učí veterány včelařit – nejen jako koníček, ale jako terapeutický nástroj s měřitelnými účinky na duševní zdraví.

A nejde jen o novinku posledních let: první zmínky o včelařství jako vhodném zaměstnání pro válkou zraněné vojáky se objevují už po první světové válce, kdy americké úřady doporučovaly chov včel jako součást pracovní rehabilitace.

Odpověď se skrývá v samotné podstatě práce se včelami. Otevřít včelí úl a prohlížet včelí plástve vyžaduje naprostou přítomnost v okamžiku – jediné rozptýlení myšlenkami jinam se totiž může nepříjemně projevit bolestivým bodnutím. Pro člověka, kterého trápí vtíravé vzpomínky a flashbacky, je to paradoxně úleva: mysl nemá prostor bloudit v minulosti, protože se musí plně soustředit na přítomný okamžik.

Veteráni, kteří programy absolvovali, popisují, že práce s včelami je nutí zpomalit dech, pohybovat se klidně a promyšleně a vnímat drobné detaily – barvu plástu, vůni včelstva, velikosti larviček, zavíčkovaný plod, chování dělnic a v neposlední řadě samotný zvuk úlu.

Jde v podstatě o formu všímavosti (mindfulness), jen zabalenou do praktické, smysluplné činnosti místo meditačního cvičení na karimatce. Americká organizace HIVES (Honeybee Initiative for Veteran's Empowerment and Support), která provozuje terapeutické včelařské programy na klinikách Ministerstva pro záležitosti veteránů (VA) po celých Spojených státech, tuto techniku cíleně kombinuje s prvky jógy a řízené představivosti a doplňuje ji o měření zdravotního stavu účastníků pomocí standardizovaných dotazníků.

Výsledky z jejich pilotního programu ukázaly statisticky významné zlepšení v oblasti úzkosti, deprese i celkově vnímaného zdraví po absolvování terapeutických sezení.

Pro mnoho vojáků je jedním z nejtěžších momentů návratu domů ztráta jasně definovaného poslání a týmu, na který se mohli spolehnout. Voják americké armády Eric Grandon, který strávil v bojových nasazeních přes dvacet let a po odchodu z armády bojoval s izolací a sebevražednými myšlenkami, popisuje, jak v chování včelí kolonie rozpoznal paralelu k vojenské jednotce – souhru jedinců pracujících pro společný cíl, kde je každý ochoten obětovat se pro přežití celku.

Právě tento pocit sounáležitosti a smyslu, který voják v civilu často postrádá, mu podle jeho slov včelařství vrátilo, a dnes zve k péči o úly další veterány, kterým se snaží předat totéž.

Podobný příběh popisuje i americký armádní veterán Greg Wortman, který sloužil tři turnusy v Iráku a po návratu domů čelil hlubokému pocitu ztráty a beznaděje.

Náhodné rozhodnutí zkusit včelařství se pro něj stalo cestou k novému smyslu života – dnes je zkušeným včelařem a farmářem, který svůj příběh sdílí s dalšími veterány.

Organizace jako Hives for Heroes v New Hampshire nebo Bees4Vets v Nevadě staví právě na tomto principu: nabízejí veteránům bezpečné prostředí, kde mohou znovu zažít pocit odpovědnosti, rutiny a týmové práce – tentokrát bez rizika ohrožení života, ale se stejnou potřebou disciplíny a pozornosti.

Bees4Vets navíc spolupracuje s výzkumníky z University of Nevada v Reno, kteří se snaží vědecky ověřit, zda a jak přesně včelaření pomáhá veteránům s posttraumatickou stresovou poruchou a poraněním mozku.

Včelařské programy pro veterány přitom často nekončí u zvládání symptomů – mnoha účastníkům otevírají i cestu k novému profesnímu uplatnění. V rámci programu ve Veteran Affairs nemocnici v Manchesteru v New Hampshire dostává každý veterán k péči dva úly a naučí se nejen základní údržbu, ale i sklizeň medu a zpracování vosku. Účastníci pak tyto dovednosti zúročují různě – někteří zůstávají u včelaření jako u koníčku, jiní se pouštějí do drobného podnikání, ať už jde o výrobu včelích produktů nebo produkce mateří kašičky pro kosmetický průmysl.

Zvláštní kapitolou je zpřístupnění včelaření veteránům s tělesným postižením – tedy lidem, kteří kvůli zranění z boje přišli o mobilitu, sílu v rukou nebo možnost stát a zvedat těžké břemeno. Klasický úl totiž s sebou nese fyzické nároky: dřevěné nástavky s plástvemi mohou při plném obsazení vážit i třicet kilogramů a jejich kontrola obvykle vyžaduje stání a předklánění.

Řešením se stalo takzvané adaptivní včelaření. Inspirace přišla ze Slovinska, kde slovinská asociace paraplegiků v roce 2018 zřídila první bezbariérovou včelnici v zemi – se sníženými úly, širšími přístupovými cestami a ergonomickými nástroji umožňujícími samostatnou péči o včelstva lidem s omezenou pohyblivostí.

Americká organizace zabývající se péčí o veterány přitom připomíná, že spojení včelařství s tělesným postižením není žádnou novinkou – již v roce 1919 vznikla oficiální metodika doporučující včelařství jako vhodnou pracovní rehabilitaci pro vojáky vracející se z první světové války se zdravotním postižením. Dnešní technologie jen dovolují udělat tento obor dostupným i lidem s mnohem těžšími omezeními, než s jakými se počítalo tehdy.

Ačkoliv většina poznatků o účincích včelaření na duševní zdraví veteránů zatím vychází spíše z osobních svědectví než z rozsáhlých klinických studií, situace se mění. Odborný časopis Therapeutic Recreation Journal v roce 2024 publikoval výsledky výzkumu programu HIVES, který prokázal statisticky významné zlepšení skóre úzkosti a deprese i celkově vnímaného zdraví po absolvování terapeutických sezení s včelami. Podobný výzkum běží i v Nevadě ve spolupráci s tamní univerzitou.

Odborníci současně zdůrazňují, že včelaření není samospásné a nemá nahrazovat odbornou psychologickou či psychiatrickou péči – funguje spíše jako doplňková aktivita, která pomáhá zvládat symptomy, budovat smysl a navazovat vztahy s dalšími lidmi se stejnou zkušeností.

Pro mnoho veteránů, ať už zdravých, nebo těch, kteří musí bojovat i s trvalými následky zranění, tak úl představuje mnohem víc než jen zdroj medu. Je to místo, kde znovu objevují pocit odpovědnosti, disciplíny a sounáležitosti, který jim válka vzala spolu se zdravím nebo pocitem bezpečí. A stejně jako v případě mladých lidí trpících psychickými problémy, i zde platí, že cesta zpět k radosti ze života často nevede přes ordinaci, ale přes praktickou, smysluplnou činnost, která člověku vrací pocit, že na něčem záleží – a že v tom není sám.

Abychom pomohli s obnovou válkou poničené Ukrajiny, spustili jsme na portálu DONIO sbírku pro válečné veterány a veteránky, kteří se právě nacházejí v nemocnicích, kde podstupují rehabilitační program s posttraumatickou stresovou poruchou, nebo jsou po amputaci rukou či nohou.

Někdy máme pocit, že abychom ve světě něco změnili, musíme udělat obří, hrdinské gesto. Přitom stačí úplný detail. Zítra ráno si možná cestou do práce koupíte kávu. Bude skvělá, ale za deset minut po ní zbyde jen prázdný kelímek.

Když přesně tuhle jednu kávu, kterou si nedáte, pošlete na Donio, stane se z ní něco trvalého.

Stačí jedno kliknutí a ta zítřejší káva bude mít mnohem lepší chuť. Klik

�� Podpořte Honey by Veterans na Donio

Zdroje:

1. https://research.reading.ac.uk/research-blog/2025/05/13/from-bees-to-belonging-how-purpose-and-community-can-heal-young-minds/

2. https://marketplace.va.gov/innovations/hives

3. https://planetwitness.eu/projekty/honey-by-veterans/