Den odpůrců vojenské služby: Svědomí jako poslední věc, kterou nelze zabavit

Slovo „svědomí“ v sobě nese latinské con-scientia – vědění, které je vždy vědění s někým, v krajním případě se sebou samým jako tichým, ale neúprosným svědkem vlastních činů. Je to hlas, který nelze umlčet vyhláškou, rozkazem ani řádkem v tabulce ztrát a doplňků. Dnes, 15. června, si připomínáme Den odpůrců vojenské služby – svátek, který v moderní západní společnosti vyvolává spíše nostalgické vzpomínky na éru hippies, ale na východě Evropy dnes dostává mrazivý a fatální rozměr. Ukazuje totiž, že pokud vás odvodová mašinérie promění v pouhé číslo, vlastnímu svědomí neutečete – byť byste se před ním schovávali v nejtemnějším sklepě.

Když se v běžném diskurzu řekne „odpůrce války“ nebo „pacifista“, většina z nás se v mysli přenese do Ameriky 60. let. Vybaví se nám černobílé televizní záběry dlouhovlasých mladíků pálících povolávací rozkazy, dívky vkládající sedmikrásky do hlavní pušek národní gardy a statisícové demonstrace proti válce ve Vietnamu. Hnutí hippies udělalo z odmítnutí vojenské služby symbol osobní svobody a morální revolty. Stálo přitom – aniž by to jeho aktéři možná tušili – na myšlence, kterou o století dříve formuloval americký myslitel Henry David Thoreau: že existuje vyšší zákon než zákon státu, totiž zákon vlastního svědomí, a že je legitimní – ba povinné – tomuto vyššímu zákonu dát přednost, i za cenu vězení.

Pro tisíce mladých Američanů tehdy toto rozhodnutí znamenalo těžké zkoušky – společenské odsouzení, soudní procesy nebo vynucený útěk do Kanady. Byla to však volba, která měla svůj hlas. Volba, která byla vidět, která formovala kulturu a která nakonec pomohla změnit politický kurz jedné z největších světových mocností. Francouzský filosof Albert Camus by možná řekl, že tihle mladí lidé svým „ne“ zároveň vyslovili velké „ano“ – ano lidské důstojnosti, ano hranici, za kterou už člověk nesmí být tlačen. Vzpoura podle Camuse není jen negace; je to akt, kterým se člověk hlásí ke společenství hodnot, jež přesahují jeho samotného.

O šedesát let později a o několik tisíc kilometrů dál na východ však totožná lidská touha – nechtít zabíjet a neumírat v nesmyslné válce – přinesla těmto lidem hořký konec jejich životů rukou svých kolegů spolubojovníků.

Zatímco západní svět vnímá odpůrce vojenské služby skrze prizma lidských práv a svobody projevu, v okupovaných částech ukrajinské Chersonské oblasti se z tohoto postoje stal tichý rozsudek smrti. Zprávy ukrajinského generálního štábu i nezávislých investigativních novinářů dlouhodobě mapují fenomén vyhnutí se službě útěkem.

Mladí ruští kluci, často čerstvě mobilizovaní a vržení do mlýnku na maso v první linii, v určitém momentu odmítli být jen spotřebním materiálem. Jejich protest neměl podobu transparentů ani projevů. Prostě utekli. Schovali se do opuštěných domů, chatových oblastí a sklepů v obcích jako Chaplynka nebo Hornostajivka.

Jenže každý válečný systém je prostě jen systém, který se neptá -neodpouští, když mu chybí kusy do první linie. Ruská vojenská policie a speciální komandantury začaly na okupovaných územích provádět to, co místní popisují jako „hony na vlastní lidi“. Scénář byl podle svědectví mrazivě monotónní: domovní prohlídky, rozkopnuté dveře do sklepů, vyvlečení na světlo. A pak rychlá exekuce. Žádný soud, žádní obhájci, žádná práva.

Kontrast mezi americkými hippies a ruskými dezertéry v Chersonu odkrývá hlubokou pravdu o povaze moci. V obou případech jde o jedince, kteří se vzepřeli systému. Zatímco však jeden systém – i přes veškeré své chyby – nakonec musel uznat lidskou individualitu a právo na protest, druhý systém funguje na principu absolutního popření lidské bytosti.

Filosofka Hannah Arendt, která celý život zkoumala tyto mechanismy, popsala, jak se zlo v takových systémech stává „banálním“ – nepáchají ho už jen fanatici, ale úředníci, velitelé a písaři, kteří přestali myslet a stali se pouhými výkonnými články. Když se člověk stane řádkem v tabulce generálního štábu, jeho hodnota klesá na nulu právě v tom okamžiku, kdy přestane být vnímán jako jedinečná bytost a začne být vnímán jako zaměnitelná jednotka. Immanuel Kant by řekl, že taková tabulka porušuje nejzákladnější princip morálky: člověk se v ní stává pouhým prostředkem k cíli, nikdy cílem sám o sobě. Pokud toto „číslo“ odmítne plnit svou funkci, je smazáno – nikoli potrestáno jako osoba, ale opraveno jako chyba v systému.

Osudu v podobě válečné mašinérie se v takovém prostředí nelze vyhnout, protože pro režim nejste lidská bytost se svědomím, ale porouchaná součástka. A přesto – a v tom je možná ten nejtemnější paradox – právě tihle „vyřazené kusy“ jsou ve skutečnosti jediní, kdo si svou lidskost zachovali až do konce.

Hippies měli publikum. Měli kamery, novináře, písně, které se zpívaly na náměstích, a historiky, kteří jejich gesta zapsali do učebnic. Jejich vzdor se odehrával na tom, co Arendt nazývala „prostorem zjevnosti“ – veřejným místem, kde se lidské jednání teprve stává skutečně politickým činem, protože ho někdo vidí, slyší a pamatuje.

Ruský dezertér v lese u Chaplynky takový prostor nemá. Jeho vzpoura se odehrává v naprosté tmě, beze svědků, bez kamer, často i bez jména, které by si kdokoli zapamatoval. Z hlediska dějin je to čin, který nezanechá stopu – žádný pomník, žádnou píseň, žádné výročí. A přesto je to čin stejné kvality, možná čin ještě čistší: neudělal ho proto, aby ho někdo viděl nebo ocenil, ale jen proto, že nemohl jinak. Je to vzpoura, která nepotřebuje obecenstvo, aby byla pravdivá.

Psycholog a přeživší koncentračního tábora Viktor Frankl napsal, že i v prostředí, které člověku vezme naprosto všechno – jméno, majetek, rodinu, budoucnost – mu zůstává jedna jediná věc, kterou mu nikdo nemůže odebrat: svoboda zvolit si vlastní postoj k tomu, co se s ním děje. Mladý ruský voják schovaný ve sklepě, který ví, že ho každým dnem může najít vlastní velitel, a přesto se odmítá vrátit do zákopů, aby zabíjel, uplatňuje přesně tuto poslední, nejvnitřnější svobodu. Systém mu může vzít život. Nemůže mu ale vzít to jediné rozhodnutí, které mu ještě patří.

V tomto smyslu je dezerce z Chersonu paradoxně tím nejsvobodnějším činem, jaký si lze v totalitním prostředí představit – právě proto, že je naprosto zbytečný ve smyslu praktickém, vojenském i propagandistickém. Nikomu nic nedokazuje, nikoho nezachrání, nezmění výsledek války. Je to čin, který má smysl jedině a pouze sám v sobě.

Většina z nás dnes nestojí před volbou mezi zabitím a vlastní smrtí. Ale tatáž logika – proměna člověka v číslo, kterému se snadněji řekne „ne“ než aby se s ním jednalo jako s bytostí se svědomím – funguje i v mnohem menším měřítku kolem nás: v byrokraciích, firmách, algoritmech, které nás hodnotí podle skóre, a v davu, který je vždy ochoten odpustit jednotlivci, pokud „jen dělal svou práci“. Den odpůrců vojenské služby tak nemusí být jen vzpomínkou na hippies nebo na válku daleko na východě. Může být i tichou otázkou, kterou si každý položí sám: Kde je ta hranice, za kterou bych už neudělal to, co se od „čísla“ čeká – i kdyby to nikdo neviděl a nikdy se o tom nedozvěděl?

Vzpomeňme dnes na ty, kteří v temných sklepech Chersonu a kdekoli jinde na světě raději riskovali a ztratili vlastní život, než aby vzali život někomu jinému. Cena za zachování vlastního svědomí je totiž v některých režimech stále ta nejvyšší možná – a možná právě proto je svědomí to jediné, co nikdy nelze proměnit v pouhé číslo.

Abychom pomohli s obnovou válkou poničené krajiny, spustili jsme na portálu DONIO sbírku pro válečné veterány a veteránky, kteří se právě nacházejí v nemocnicích, kde podstupují rehabilitační program s posttraumatickou stresovou poruchou, nebo jsou po amputaci rukou či nohou. Podpořit projekt můžete i Vy.

Někdy máme pocit, že abychom ve světě něco změnili, musíme udělat obří, hrdinské gesto. Přitom stačí úplný detail. Zítra ráno si možná cestou do práce koupíte kávu. Bude skvělá, ale za deset minut po ní zbyde jen prázdný kelímek.

Když přesně tuhle jednu kávu, kterou si nedáte, pošlete na Donio, stane se z ní něco trvalého. Stačí jedno kliknutí a ta zítřejší káva bude mít mnohem lepší chuť. Klik

Autorka článku: MUDr. Ing. Petra Fejtová, MBA

Zdroje:

https://www.pravda.com.ua/eng/news/2023/02/21/7390353/

https://iditelesom.org/en

https://plato.stanford.edu/entries/arendt/

https://www.britannica.com/biography/Viktor-Frankl