Soumrak a úsvit rodového gruntu: Od Hadlasuc statku k zákonu o rodinných farmách

Český venkov prožívá v roce 2026 historický milník. Od 1. ledna vstupuje v účinnost novela zákona o zemědělství, která poprvé v moderních dějinách definuje a právně ukotvuje rodinné zemědělské hospodářství. Pro někoho jde o administrativní novinku, pro jiného o výrazný posun. Ve skutečnosti však tento krok představuje symbolické uzavření kruhu, který byl násilně roztržen před více než sedmi desetiletími. To, co dnes moderně nazýváme „farmou“, není v českém kontextu ničím jiným než návratem k tradičnímu selskému statku – k onomu posvátnému „gruntu“, který byl po staletí tmelem české krajiny i společnosti.

Historická kontinuita byla brutálně přerušena po roce 1948 nucenou kolektivizací. Komunistický režim tehdy neútočil pouze na majetek, ale na samotnou podstatu selského stavu. Sedláci, hanlivě označovaní za „vesnické boháče“ či „kulaky“, byli nositeli tradic, víry a hluboké zodpovědnosti k půdě, což bylo neslučitelné s vizí kolektivního hospodaření. Zatímco v sousedním Polsku zůstala většina zemědělství v soukromých rukou, české země postihla jedna z nejbrutálnějších transformací, která zpřetrhala rodové vazby budované generacemi.

Tento dramatický svět, kde se osud člověka neoddělitelně pojil s osudem statku, mistrovsky zachytil spisovatel Jan Vrba ve své chodské románové trilogii Soumrak Hadlasuc rodu. Na příběhu mocného selského rodu z Klenčí autor dopodrobna vykresluje mikrokosmos života na statku koncem 19. a začátkem 20. století. Vrba nepopisuje venkov idylicky; jeho dílo je syrovou studií lidských charakterů zmítaných vášněmi, které grunt generuje.

V románu sledujeme vzestup i pád rodu Hadlasů, kde postava starého sedláka Jiřího Harlase ztělesňuje absolutní autoritu i bezmeznou lásku k půdě, která však dokáže ničit životy jeho vlastních dětí. Vidíme zde peripetie dědictví, tragické úrazy, nepřátelství na život a na smrt, ale i spalující závist sousedů a vnitřní rozvrat rodiny, když se ambice jednotlivců střetnou s neúprosným zákonem zachování celistvosti statku. Vrbův popis „soumraku“ rodu předznamenal pozdější skutečný soumrak celého selského stavu. Hadlasův rod čelil vnitřnímu rozkladu a ranám osudu, zatímco sedláci o padesát let později čelili totalitní mašinérii.

Dnešní legislativní úprava z roku 2026, která definuje rodinnou farmu jako podnik ovládaný členy jedné rodiny s místní vazbou a limitem do 1000 hektarů, je pokusem o rehabilitaci tohoto životního stylu. Název „farma“ sice zní moderně a světově, ale jeho obsah je hluboce konzervativní. Jde o uznání faktu, že nejlepším hospodářem je ten, kdo na půdě žije, kdo ji zná a kdo ji chce předat svým dětem v lepším stavu, než ji převzal.

Návrat ke statkům po 30 letech od restitucí a 70 letech od kolektivizace není pouhým sentimentem. Je to přiznání, že anonymní agrokomplexy nedokáží nahradit péči rodiny. Současní farmáři, kteří se často potýkají s byrokracií podobně, jako se hrdinové Jana Vrby potýkali s nepřízní osudu a společenskými změnami, nyní získávají v zákoně jasné zastání.

Status rodinného zemědělského hospodářství vrací do právního řádu pojem mezigenerační kontinuita. To, co Jan Vrba popisoval jako tragédii i slávu Hadlasuc rodu – tedy sepětí člověka, rodu a půdy – se v roce 2026 opět stává legitimním a podporovaným pilířem českého venkova. Ačkoliv se změnily technologie a terminologie, podstata zůstává stejná: statek (nebo farma) je víc než jen výrobna potravin; je to domov, historie a budoucnost celých rodin stejně, jako tomu bylo v minulosti.

Zdroje: