Článek
Po přečtení článku o chystaném zákazu mobilních telefonů ve školách jsem měla spoustu otázek.
Třeba:
- Týká se zákaz všech telefonů, nebo jen chytrých?
- Kdo bude odpovídat za telefony, pokud je budou děti odevzdávat?
- Jak se bude řešit ztráta nebo poškození?
- Kdo bude hlídat dodržování zákazu o přestávkách?
Rozhodla jsem se na to podívat zblízka. Jako první jsem objevila návrh zákona z letošního února. Po jeho přečtení otázek spíše přibylo, než ubylo.
Například:
- Budou se telefony vybírat?
- Jak se bude dokazovat, že je dítě skutečně odevzdalo?
- Co když si nechá druhý telefon?
- Kdo bude odpovídat za škodu?
Pak jsem našla návrh zákona z 22. června 2026 a po jeho prostudování jsem získala odpovědi na některé z nich.
Zjistila jsem například, že:
- zákaz se má vztahovat i na přestávky,
- týkat se má celého školního dne,
- školy budou moci určit způsob ukládání telefonů,
- zachovány mají být zdravotní výjimky.
Přesto mi stále několik otázek zůstávalo.
Odpovědi jsem nakonec našla až v metodice ministerstva školství z února 2026.
Právě tam jsem zjistila například:
- že školy už dnes mohou mobily regulovat,
- že telefon nelze trvale zabavit,
- že pokud škola telefon převezme, odpovídá za jeho ochranu,
- že existuje více možných způsobů ukládání,
- že učitelé by měli jít v používání technologií příkladem,
- a že neexistuje jedno univerzální řešení vhodné pro všechny školy.
Po přečtení návrhů zákona i metodiky jsem nakonec získala odpovědi na všechny otázky, se kterými jsem své pátrání začínala.
Jenže se objevila jedna nová. Proč vytvářet nebo měnit zákon, když už na tuto problematiku existuje jiný nástroj?
Protože pokud jsem odpovědi na své otázky našla právě v metodice ministerstva školství, možná není nejzajímavější otázkou, zda mobily ve školách ano nebo ne.
Možná je zajímavější otázka jiná. Potřebujeme kvůli tomu nový zákon?
Nemyslím si, že řešením je další zákaz. Spíš bych děti učila, že telefon je jen nástroj a že je v pořádku ho občas nechat v tašce.
Když bude dítě doma od rána do večera na mobilu a rodiče budou celou dobu na mobilech také, tak osm hodin zákazu ve škole možná něco změní, ale sotva vyřeší podstatu problému.
Naopak dítě, které doma vidí, že:
- táta jde na procházku,
- máma si čte knížku,
- rodina si povídá u večeře,
- člověk vydrží několik hodin bez telefonu,
si možná odnese mnohem důležitější lekci.
A vlastně se mi moc líbí tahle myšlenka: Mobil je nástroj. Nemá být pánem, ale pomocníkem.
Protože to platí nejen pro děti. Kolik dospělých sáhne po telefonu:
- při čekání na autobus,
- při reklamě v televizi,
- u oběda,
- nebo pět minut před spaním?
Možná bychom tedy neměli řešit otázku „Jak dětem telefony zakázat?“, ale spíše „Jak děti naučit, že svět se nezhroutí, když telefon na chvíli odloží?“ A možná nejenom děti, ale nás všechny.
Neučme děti jen poslouchat zákaz. Učme je zacházet s technologií tak, aby ona neovládala je. Za deset let možná nebude problémem TikTok ani mobilní telefony. Možná to budou chytré brýle, AI asistenti, rozšířená realita nebo něco, co si dnes ještě neumíme představit.
A dítě, které se naučí jen: „Tohle je zakázané.“ možná nebude vědět, co dělat s další technologií.
Zatímco dítě, které se naučí: „Technologie je nástroj, který používám já, ne on mě.“ si tuto dovednost odnese i do budoucnosti.
Možná děti nepotřebují další zákaz. Možná potřebují dospělé, kteří jim ukážou, že telefon je jen nástroj a že je v pořádku ho občas odložit.
Použité zdroje:
Při psaní jsem vycházela z návrhu zákona ze dne 22. června 2026 (sněmovní tisk č. 232) a z metodiky MŠMT „Používání mobilních telefonů a dalších elektronických zařízení ve školách“ z února 2026.
