Článek
Václav Moravec ohlásil vlastní nedělní debatu ve stejný čas jako Česká televize a část lidí jásá. Prý se konečně ukáže, že to jde i bez koncesionářských poplatků.
Jenže vážně? Opravdu některým lidem nedochází, že za koncesionářské poplatky dosud nezískávali jednu debatu týdně?
Za ty peníze měli k dispozici zpravodajství, vzdělávací i dětské pořady, sportovní přenosy, dokumenty, seriály, filmy a desítky dalších formátů. Celý systém, který vysílá každý den, od rána do noci.
Pokud by místo toho zůstalo jen pár pořadů od Václava Moravce, dost možná by si lidé stejně připlatili další dvě stovky za Netflix, další za jinou platformu a další za sportovní obsah. A najednou by z „ušetřených“ koncesionářských poplatků vznikla hromádka předplatných, která vyjde násobně dráž.
Možná se nakonec neukáže, že to jde bez koncesionářských poplatků. Možná se ukáže jen to, kolik stojí obsah ve chvíli, kdy ho přestaneme financovat společně.
Já osobně Českou televizi příliš nesleduji. Každý rok si nenechám ujít mistrovství světa v hokeji. Jednou nebo dvakrát do roka si pustím nějaký seriál z archivu. Občas se podívám na diskuzní pořad, možná jednou za měsíc, spíše méně. Jsem více čtecí než sledovací typ. Většinou vše sleduji přes web – v mobilu, na tabletu nebo přes notebook připojený k televizi.
Koncesionářské poplatky přesto platím. Beru je podobně jako mnoho dalších plateb, které v našem systému fungují na principu solidarity.
Když jsem před časem psala článek „Stát mi nikdy nic nedal. Opravdu?“, zmiňovala jsem, že spoustu věcí bereme jako samozřejmost. Silnice, školy, zdravotnictví nebo pomoc ve chvíli, kdy ji potřebujeme. A často je plně nevyužíváme každý den. Přesto jejich existenci považujeme za normální.
U veřejnoprávních médií mi ten princip připadá podobný. Neplatím za svůj hokej a dva seriály ročně. Platím za to, aby ten systém existoval.
V poslední době se objevoval i návrh, že by se tyto poplatky hradily ze státní kasy. Jenže není to v podstatě totéž? Není státní kasa také naše? Jaký je rozdíl mezi tím, když pošlu dvě stovky měsíčně sama, a tím, když je za mě pošle stát?
Nemám nic proti Václavu Moravcovi. Je docela možné, že si jeho platformu někdy předplatím na měsíc nebo dva. Podobně jako to občas udělám u Netflixu.
Václav Moravec však nedokázal, že veřejnoprávní média nejsou potřeba. Dokázal jen to, že známá osobnost si dokáže vybudovat vlastní publikum. A není sám. Podobnou cestou se vydaly i Nora Fridrichová a Lucie Výborná.
To ovšem není důkaz, že veřejnoprávní systém nepotřebujeme. Spíš důkaz, že známí lidé si mohou dovolit odejít a postavit něco vlastního.
Tady se ovšem nabízí otázka: Jak dlouho může takový model fungovat? Sledovat jednu platformu, druhou, třetí a postupně si předplácet další a další není dlouhodobě ani výhodné, ani únosné. Patrně si všichni udrží své věrné diváky, ale většina lidí nakonec možná skončí jako já – jednou za čas si něco předplatí, podívá se a zase odejde.
A co když se nebudou moderátoři oddělovat jen od České televize, ale třeba i od Novy nebo Primy? Honza Dědek už dostal na Primě stopku. A jednou může odejít i Jan Kraus. Nebo také nemusí odejít úplně dobrovolně. A na Nově se nejspíš také někdo podobný najde.
Může tento model v takovém případě dlouhodobě fungovat? Nebo nakonec televizním stanicím zůstanou hlavně seriály, reality show a filmy?
Já to nevím. A je dost možné, že odpověď zjistíme už za pár měsíců. Nebo za několik let.
Třeba se opravdu ukáže, že budoucnost patří samostatným platformám a osobním značkám. Jen bych z jednoho moderátora a jedné nové platformy zatím nedělala důkaz, že společně financovaný systém ztratil smysl.
