Článek
Začněme od narození. Na porodním sále se o nás starají vedle lékaře i sestřičky. Kdo je platí? Kdo uhradí vystavený účet za provedené služby?
Pak navštěvujeme státní mateřskou školku, státní základní školu, další v tomto směru pokračují i na učilišti nebo střední škole a někdy i dál. A jediné, co si hradíme, jsou učebnice, jiné pomůcky, obědy a dobrovolné SRPŠ. Ale někdo prostory pro tyto instituce a jejich údržbu, učitele, kuchařky, uklízečky nebo školníky financovat musí. Kdo to dělá?
Najdou se mezi námi tací, kteří pro tyto účely využijí soukromé nemocnice i školy. Ať už k tomu mají jakýkoliv důvod, mají na to právo.
Jsou tu i „služby“ pro všechny.
Za procházku v městském parku a posezení na lavičce nemusíme dát ani korunu. O tu zeleň se ovšem musí někdo starat. Vyjdeme-li ven po setmění, svítí pouliční lampy. Elektrárny neprodukují elektřinu zadarmo. Posmrkaný kapesník nebo kelímek od kávy můžeme na ulici vyhodit do koše, který popeláři vyvezou. Svým autem můžeme jet po silnici nebo dálnici. Kdosi se o ty cesty stará.
To vše platí stát prostřednictvím měst a obcí z našich daní nebo pojišťovny z našeho pojistného. A celý ten systém je založen na solidaritě.
Z vybraných peněz na daních se platí učitelé, lékaři, policisté i hasiči. Staví se a opravují silnice. Udržují se parky, chodníky i veřejné budovy. Vyplácejí se důchody – starobní, invalidní, sirotčí, vdovské. A také nemocenská nebo podpora v nezaměstnanosti.
Peníze, které se od nás dostanou do pojišťoven, se nám také vrací, je-li to potřeba.
Může se stát, že si někdo platí havarijní pojištění po celý dospělý život, aniž by ho využil. Někdo si platí pojistku „na blbost“, aniž by někdy čerpal plnění. Pojistíme si domácnost, mazlíčka i svůj život.
Jeden člověk využije plnění víckrát za život, někdo jenom jednou a jiný vůbec.
To je ta solidarita.
Proč tedy máme pocit, pokud chce stát pomoci někomu v nouzi, že jsme o něco ošizeni? Je to závist? Je to strach, že na nás nezbude? Nebo jen zapomínáme, kolik jsme už ze společného systému čerpali my sami?
Možná si toho všimneme až ve chvíli, kdy sami marodíme, čerpáme rodičovskou nebo když naši rodiče pobírají důchod.
Zatím jsem zde zmínila především pasivní pomoc státu. Existuje ale i pomoc aktivní – taková, kde musíme sami projevit snahu. Například pokud chceme zvýšit svou cenu na pracovním trhu, naučit se něco nového nebo změnit obor, stát nám může pomoci i tady.
Existují například rekvalifikační kurzy nebo programy, ve kterých stát přispívá na vzdělávání – třeba na digitální dovednosti, práci s Excelem nebo základy umělé inteligence. Tyto kurzy nejsou otevřené neustále a člověk si je musí aktivně vyhledat, ale možnost tu je. Sama jsem ji vloni využila.
Znovu se tak vracíme k tomu samému principu: systém nabízí pomoc, ale neudělá všechno za nás. Musíme udělat první krok, přihlásit se, učit se a tu příležitost využít.
Stát nám tedy možná nic nedal v tom smyslu, že by nám přinesl hotový úspěch až ke dveřím. Ale vytvořil systém, ve kterém máme šanci ho dosáhnout.
Příkladem může být i samotné základní vzdělání. Všichni jsme dostali stejnou příležitost – ale na každém z nás bylo, jak ji využil.
A možná bychom si proto měli čas od času položit jednoduchou otázku: Opravdu nám stát nikdy nic nedal?
Nebo jsme si jen zvykli brát některé věci jako samozřejmost?
Závěrem jen dodám, že systém není dokonalý. Někdy člověk, který by do společné kasy přispívat mohl, nepřispívá a pouze čerpá. Jindy se naopak pořádají sbírky pro někoho, kdo například ze zdravotních důvodů nemůže pracovat a státní příspěvky mu nestačí.
Ale o tom tento článek není.
