Článek
Všechno začalo den předem. Dle návodu lehký oběd, pak zamávat rodině, která vyrazila na výlet a hurá balit.
Podle seznamu to šlo rychle, noční košile, župan, pantofle, kartáček s pastou, mýdlo, deodorant, kompresní punčochy proti embolii a navrch knížku, svoje léky a minerálky.
Ještě vyřešit šperky, které musí před anestezií komplet dolu. Náramek a náušnice končí na talířku, s prstýnky to bude horší. Nezabírá mýdlo, olivový olej ani nitková metoda, kterou mi poradili v klenotnictví. Když to nejde po dobrém, nastupují miništípačky, jaké jindy slouží k výrobě, a nikoliv ničení šperků. Chvíle napětí a první, po něm i snubní prstýnek jsou dole.
Neznáte šikovného zlatníka, který by prstýnky opravil?
Pak přišlo to horší zvané holení. Nohy problém nejsou, ten začíná až tam, kde se potkávají. Sice už jsem párkrát proceduru „na holátko“ absolvovala, ale pořád žiju v přesvědčení, že matka příroda ví, proč nám zatím někde tu srst pořád nechává.
Dle hesla „to nejlepší nakonec“ došlo i na klystýr. Kamarádi moji, ani to nebyla premiéra, ale měla jsem při aplikaci pocity, že by i zatvrzenému masochistovi běhal mráz po zádech.
Naštěstí se povedlo napoprvé, tak jsem nemusela torturu v kombinaci s jógou opakovat.
Noc nic moc, uklidňovala jsem se, že se zítra stejně vyspím po většinu dne.
Ráno povolených 250 ml vody a pak už nalačno hurá do nemocnice. Tohle zařízení pro mne není žádnou novinkou, párkrát už jsem v ní absolvovala kde co, včetně 6týdenního pobytu a porodu.
Lékaři se představí a odpoví na každou otázku, sestřičky jsou příjemné a ochotné. Ne, vážně nejsem v soukromém sanatorium, ale ve státní nemocnici určené výhradně ženám. Možná i proto je tu jiná atmosféra než tam, kde se léčí od hlavy až po paty.
První příjem do nemocnice, druhý příjem na oddělení, přesun na pokoj, pěkně převléknout a čekat. Vytahuji detektivku, prý přijdu na řadu až kolem poledne, ale během pár minut je všechno jinak. Plánovaný císařský řez si neplánovaně pospíšil, a tak je volný sál, šup na něj.
Kontrola náramku s nacionálemi a EAN kódem, ve kterém jsou o mé maličkosti zaklety všechny údaje, napíchnout do ruky vstup na kapačku, nádech, výdech a dobrou noc, mějte mě rádi!
Budím se až zpátky na pokoji, zrovna se nafukuje tlakoměr, který mi bude určovat rytmus dne a noci až do rána.
V puse trochu divný pocit, škrábání v krku a trochu se motá hlava, ale dá se to. Žízeň zatím díky kapačce nemám, jen obrovskou chuť vyčistit si zuby. Smůla, do zítřka se nestává!
Během pospávání registruji, že i druhá postel v pokoji už dostala nájemníci, ve dvou se to líp marodí.
Klimatizace běží na plné obrátky, co chvíli zaskočí sestřičky zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Odpoledne se na nás přijde s vlídným úsměvem podívat i operatér. Všechno proběhlo v pořádku, nenastaly žádné zádrhele, takže je teď hlavně na nás, jak se organismus bude uzdravování.
S úlevou se dostavuje i pocit žízně. Minerálku kvůli bublinky nesmím čili nastupuje džbánek nemocničního čaje. Po minulých zkušenostech si vyprosím hořký. Je tak akorát silný, a ještě teplý. Opatrně usrkávám a dostavuje se báječný pocit. Lidi, jsem zpátky na světě!
P.s. moc všem děkuji za podporu po prvním článku a můžete-li, držte prosím palce dál. Ráda vám to oplatím!
