Článek
Když se řekne „šití“, na první dobrou si to s lidským tělem spojí málokdo. Ale schválně, byli už jste někdy sešívaní? A nemám tím na mysli příznivce pražské Slavie!
Pokud jste dětství a dospívání přežili bez jednoho stehu na těle, buď to byly strašně nudné roky, nebo si můžete gratulovat, jaké jste měli štěstí.
Teta, která učila v mateřské školce a pravidelně k nám chodívala na návštěvu, přidávala k dobu každou chvíli historku o tom, jak neposedové mateřinkou povinní co chvíli padali na radiátory ústředního topení nebo jiné ostré hrany. Psala se 70. a 80. léta minulého století a na striktní ochranu dětí před vším hranatým a nebezpečným se ještě tolik nehrálo, to až později se zpřísňovaly bezpečností normy.
Vzhledem k tomu, že teta původně toužila jít na medicínu, což jí kádrový profil znemožnil (pradědeček byl „kulak“, což v jeho případě obnášelo kousek pole, kus lesa a dvě krávy), neměla problém s krví. Proto pokaždé absolvovala místo omdlévajících kolegyň s postiženým capartem cestu na zdravotní středisko, případně - byl-li úraz větší - dobrodružný výlet houkající sanitkou do nemocnice na šití.
Když o tom při nedělním kafi občas vyprávěla, nějak se mi to v dětské hlavě spojilo s jedinou sešívanou bytostí, jakou jsem v té době znala. Bylo to kreslené monstrum dr. Frankensteina ze starého německého komixu, který se u nás doma vzal bůhví odkud.
Sama jsem si na první šití počkala až do dospělosti, kdy jsem byla nucená podstoupit laparoskopickou operaci. Vyšlo to na čtyři mašličky na břiše, se kterými jsem se musela naučit žít. Nejprve lehce umývat a dezinfikovat, později - po jejich vytažení - jizvičky pravidelně promašťovat nesoleným sádlem a promasírovávat, aby nezatrvrdly.
Ještě větší legrace nastala po porodu císařským řezem. Na rovinu - mám srovnání obou variant - jak přirozeného, tak operativně vedeného porodu - a nikdy bych do císaře dobrovolně nešla. Okolnosti mne donutily, ale o tom třeba zas jindy.
Nejen, že jsem musela prvních 24 hodin po porodu ve spinální anestezii jen ležet, abych neochrnula, ale navíc jsem měla do sešité rány zavedený dren pro kontrolu, zda někde uvnitř něco nezlobí. To už je takové sešívání na druhou. Když se obojí po cca 4 dnech odstraňovalo, musela si sestřička myslet, že jsem buď neskutečně statečná nebo jsem se zbláznila. To když jsem jí s úsměvem odvětila, že jsem na vytažení drenu nachystaná. Nebyla jsem ani náhodou! Lidi, to byla bolest, že jsem jen lapala po dechu jako ryba na suchu. Kam se na to hrabe šlápnutí koně na nohu, což jsem kdysi taky absolvovala, čili mám objektivní srovnání!
Naštěstí jsem pokaždé zatím měla klidu - všechno srostlo, jak mělo. Jsem sice různě zašívaná, ale rozhodně nestraším lidi jako to vzpomínané Frankensteinovo monstrum nebo jako známý, který měl tu smůlu, že mu kolega v práci „vyrobil“ hlubokou tržnou ránu přímo na čele. Vyžádala si celkem 12 stehů a vinou přirozeného úbytku vlasů je dodnes na první pohled pěkně viditelná, i když už od události uplynulo dobrých 15 let.
Naštěstí má dotyčný celkem svérázný smysl pro humor. Ani s ním nehne, když si ho známí u piva dobírají, jestli má hlavu otvírací a dá se mu tudy podívat na mozek. Naopak přidá, jak je to praktické. Když má moc starostí, šoupne mozek do pračky a po jednom pracím cyklu už si nic, co ho trápilo, nepamatuje.
Tak hlavně, ať je těch šití potřeba co nejméně, a ať všechno srůstá jen tak, jak má!
