Článek
Jít v těch časech do nemocnice znamenalo dorazit na kraj města do budovy z konce 19. století, kde byly obrovské pokoje, obvykle přetopeno a vzduch byl cítit divně. Pro dítě tedy žádné ideální prostředí. Netěšila jsem se tam, strašně jsem se při dospěláckých řečech nudila. Tenkrát jsem potajmu začala pozorovat spoluležící na ostatních postelích.
Doslova rájem byl pro mne později, už coby dítko čerstvě školou povinné, maxipokoj na chirurgii, kde skončil dědeček se zlomenou nohou. Na dalších 7 postelích totiž byli rozmanitě zafáčování muži všech věkových kategorií. Můj latentní voyerismus si přišel na své, zvlášť když za dotyčnými také dorazily návštěvy.
U někoho se rozsáhlé rodiny střídaly doslova jak na orloji, od jiných musely sestřičky vyhazovat kamarády z mokré čtvrti, kteří dotyčným pašovali lahváče, a další se rozzářil při vybalení pekáče buchet, načež manželku zas rychle posílal pryč.
Bylo mi tenkrát moc líto dědouška v křivě zapnutém pyžamu, který ležel od mého dědy o postel dál, až u okna. Nikdy se u něj nikdo nezastavil, a tak jsem se zařekla, že alespoň u nás se to nesmí nikdy stát. Jenže ne vždycky se to, vinou okolností, daří splnit.
Nejsmutnější vzpomínku mám na poslední návštěvu u vzdálené, devadesátileté pratety, která s neoperovatelnou rakovinou prsu odcházela pod vlivem morfia v menší okresní nemocnici a už mne ani nevnímala. Sama byla bezdětná, takže jsem si zvykla za ní sem tam zajet a jsem vděčná osudu, že se mi podařilo se s ní ještě rozloučit.
Dodnes mne naopak mrzí, že jsem nestihla „vyprovodit“ milovanou babičku. Když umírala, ležela jsem s rizikovým těhotenstvím v nemocnici 200 km daleko.
Totéž mne potkalo i u tatínka, který po komplikované operaci srdce a několika následných infekcích trávil po nemocnicích poslední rok svého života. Poctivě jsem za ním týden co týden jezdila vlakem na pražskou Homolku. Ráno hup do vlaku, z Hlavního nádraží do Vodičkovy ulice pro vyhlášenou dršťkovou polévku a dva slané rohlíky, odtud metrem do Motola, busem do kardiocentra, hodinku s tátou, a pak zas zpátky. Naštěstí v té době nebyla na trati Praha - Brno výluka, ale občas jsme i tak nabrali slušné zpoždění.
Když se taťka vrátil konečně domů na samotný západ Čech, čekal ho šok. Družka mu suše oznámila, že od něj po bezmála 40 letech odchází. Než jsme stihli vyřídit bydlení blíž k nám, začal „úřadovat“ koronavirus a tatínek s oslabenou imunitou skončil na jednotce intenzivní péče, bohužel 400 km daleko.
Příštích 72 hodin jsme si několikrát denně volali pro nové informace do nemocnice, která už vyhlásila karanténu. Lékaři v té době ještě měli čas i energii nás s postupně se horšícím stavem připravovat na nejhorší, ale stejně to byla rána přímo na solar, když jsme se dozvěděli, že už mezi námi není. Ten den byl navíc vyhlášen i první lockdown, takže se všechny formality musely řešit jen telefonicky nebo e-mailem a na skutečné rozloučení došlo až o pár měsíců později.
I to mi zatím dávalo sílu, abych se rozhodla mít - byť za cenu ne úplně klidných rodinných vod - u sebe maminku, která se blíží ke své osobní osmitisícovce. Není to - se dvěma školáky a manželem workholikem - úplně nejsnadnější, zvlášť po mojí operaci, ale snad se to všechno nějak podaří.
P.S. všem stávajícím i budoucím pacientům přeji, aby za nimi přišly návštěvy a hlavně - aby oni byli zase brzy zdraví!
