Článek
„Na tohle jsem přece nestudoval.“ Věta, kterou lze ve zdravotnictví občas zaslechnout. Někdy od studentů, jindy od lidí, kteří už mají nějaký ten rok praxe za sebou. Většinou zazní ve chvíli, kdy přijde řeč na ranní hygienu, výměnu inkontinenční pomůcky nebo pomoc pacientovi s oblékáním.
Na jednu stranu tomu rozumím. Člověk se několik let učí anatomii, fyziologii, farmakologii, ošetřovatelské postupy, podávání léků, péči o žilní vstupy a řešení nejrůznějších komplikací. Chce získávat zkušenosti, provádět odborné výkony a pracovat s moderními přístroji. A pak přijde na oddělení, kde mu někdo podá žínku a požádá ho, aby pomohl pacientovi s umytím.
Jenže kdo řekl, že právě tahle práce není odborná?
Co všechno se dá zjistit během obyčejného rána
Představme si pacienta, který leží několik dní v nemocnici. Ráno při předávání služby nic nenasvědčuje tomu, že by se jeho stav výrazně změnil. Teplotu nemá, tlak je přijatelný a na otázku, jak se cítí, odpoví, že dobře.
Sestra mu začne pomáhat s hygienou. Když ho otočí na bok, všimne si zarudlé kůže v oblasti kříže. Včera tam ještě nebyla. Pacient si na nic nestěžuje, ale při dalším pohybu bolestivě stáhne obličej. Teprve když se ho sestra zeptá, přizná, že ho od noci bolí záda.
U jiného pacienta si může všimnout oteklé dolní končetiny nebo toho, že se při pouhém posazení na lůžku zadýchává víc než předchozí den. Další člověk má novou modřinu, opruzenou kůži nebo se najednou nedokáže zorientovat v tom, kde vlastně je.
A někdo, kdo se ještě včera zvládl umýt téměř sám, dnes sotva udrží žínku v ruce.
Samozřejmě, ne každá taková změna znamená závažnou komplikaci. Žádná z nich by ale neměla zůstat bez povšimnutí. Některé vyžadují okamžité zhodnocení, jiné další sledování a předání informací ostatním členům týmu.
A právě tohle je práce sestry. Nejen provést určitý výkon, ale také poznat, když se s pacientem něco děje.
Monitor ukáže čísla. Pacient toho prozradí mnohem víc
Na jednotkách intenzivní péče i běžných odděleních dnes máme k dispozici spoustu techniky. Sledujeme srdeční frekvenci, krevní tlak, saturaci kyslíkem, dechovou frekvenci a řadu dalších hodnot.
Jsou to důležité informace. Jenže žádný monitor nám neřekne, že pacient při otočení na bok zatíná zuby bolestí. Že se bojí vstát, protože má strach z pádu. Nebo že se dnes pohybuje výrazně hůř než včera.
To musí někdo vidět.
Při hygieně je navíc příležitost zhodnotit stav kůže, pohyblivost, soběstačnost i schopnost pacienta spolupracovat. Sestra zjistí, jestli člověk zvládne sedět, zda se dokáže otočit, jestli rozumí pokynům nebo zda nepotřebuje více pomoci než dosud.
Důležité je také rozpoznat, kdy pomoc naopak omezit.
Ne každý pacient potřebuje kompletní umytí na lůžku. Jeden si zvládne umýt obličej a horní polovinu těla, druhý potřebuje pomoci jen se zády nebo dolními končetinami. Někomu stačí připravit pomůcky, zajistit bezpečí a nechat ho pracovat vlastním tempem.
Udělat všechno za pacienta může být rychlejší. Pro jeho návrat k samostatnosti to ale nemusí být nejlepší.
Některé věci pacient při vizitě neřekne
Při hygieně se občas stane něco, co s vodou a mýdlem vůbec nesouvisí. Pacient začne mluvit.
Možná proto, že kolem jeho postele nestojí několik zdravotníků. Možná proto, že má konečně chvíli, kdy na něj někdo nespěchá s další otázkou. A možná jen potřeboval trochu času, než našel odvahu něco říct.
„Já jsem se dneska v noci hrozně bál.“
„Od včerejška mě nějak tlačí na hrudi.“
„Nemůžu se pořádně vyčůrat, ale nechtěl jsem nikoho otravovat.“
„Až mě pustíte domů, já vlastně nevím, kdo mi pomůže.“
Takové věty mohou být pro další péči zásadní. Některé upozorní na problém, který je nutné řešit bez odkladu, jiné otevřou otázku bolesti, psychického stavu nebo zajištění péče po propuštění.
Samozřejmě není možné ani správné proměnit každou ranní hygienu v dlouhý rozhovor. Na odděleních bývá práce dost a času málo. Přesto někdy stačí pacienta nepřerušit, neodbýt ho a věnovat pozornost tomu, co říká.
I obyčejná otázka „A co vás teď nejvíc trápí?“ může přinést překvapivou odpověď.
Sanitář, ošetřovatel, praktická nebo všeobecná sestra?
Tady je potřeba říct jednu důležitou věc. Netvrdím, že veškerou hygienickou péči musí osobně provádět všeobecná sestra.
Na odděleních pracují sanitáři, ošetřovatelé, praktické sestry, všeobecné sestry a další zdravotničtí pracovníci. Každý má své kompetence, odpovědnost a úkoly. Rozdělení práce je nezbytné, jinak by provoz nemocnice nemohl rozumně fungovat.
Jenže rozdělit práci podle kompetencí je něco jiného než považovat určité činnosti za podřadné.
Sestra nemusí osobně umývat každého pacienta na oddělení, aby měla přehled o jeho stavu. Musí ale vědět, jak na tom pacient je, jakou pomoc potřebuje a jestli se něco nezměnilo. A informace od kolegů, kteří se na základní péči podílejí, musí brát vážně.
Problém začíná ve chvíli, kdy někdo nad hygienou ohrne nos jen proto, že má vyšší vzdělání nebo jinou pracovní pozici.
Titul, diplom ani specializace přece člověka nezbavují povinnosti chovat se k pacientovi jako k člověku.
„Já chci píchat injekce a dávat infuze, ne mýt pacienty“
Podobné věty lze občas zaslechnout i od studentů zdravotnických oborů.
Přijdou na první praxe a přirozeně je lákají odborné výkony. Chtějí odebírat krev, aplikovat injekce, připravovat infuze, asistovat u zákroků nebo se naučit pracovat s přístrojovou technikou.
To je naprosto pochopitelné. I já považuji získávání praktických dovedností za jednu z nejdůležitějších součástí zdravotnického vzdělávání.
Jenže ošetřovatelství nezačíná u injekční stříkačky.
Student, který pomáhá pacientovi s hygienou, se učí mnohem víc než správně držet žínku. Učí se bezpečně manipulovat s nemocným člověkem, komunikovat s ním, pozorovat jeho reakce, odhadnout jeho možnosti a respektovat jeho soukromí.
Učí se také pracovat s člověkem, který se stydí, bojí, má bolesti nebo je odkázaný na pomoc druhých.
A to rozhodně není maličkost.
Napíchnout žílu podle naučeného postupu je jedna dovednost. Umět přistoupit k bezmocnému pacientovi tak, aby se necítil ponížený, je dovednost jiná. Zdravotník potřebuje obě.
Pro nás běžná práce. Pro pacienta ztráta soukromí
Na jednu věc bychom neměli zapomínat.
Zdravotník pomáhá během směny řadě pacientů. Hygiena, převlékání lůžka nebo výměna inkontinenční pomůcky jsou pro něj běžné činnosti.
Pro pacienta ale vůbec běžné být nemusí.
Představme si člověka, který byl celý život samostatný. Chodil do práce, staral se o rodinu, rozhodoval sám o sobě. A najednou leží v nemocnici, nedokáže se bez pomoci posadit a potřebuje někoho, kdo mu umyje intimní partie.
Nemusí to být příjemné. Někdy je to pro něj dokonce jedna z nejtěžších věcí během hospitalizace.
A v takové chvíli hodně záleží na tom, jak se zdravotník chová.
Jestli před vstupem zaklepe. Jestli vysvětlí, co bude dělat. Jestli zatáhne závěs, zavře dveře a odkryje jen tu část těla, kterou právě potřebuje ošetřit. Jestli se zeptá, zda pacient něco zvládne sám, nebo se rovnou pustí do práce, jako by tam ten člověk ani nebyl.
Jsou to zdánlivé drobnosti. Jenže právě z nich pacient pozná, zda je pro personál člověkem, nebo jen dalším lůžkem na oddělení.
Hygiena hotová. Ale co jsme vlastně viděli?
V ošetřovatelské dokumentaci najdeme řadu záznamů. Změřené hodnoty, provedené výkony, podané léky, hodnocení bolesti i záznamy o soběstačnosti.
A také informaci, že byla provedena hygiena.
Jenže samotné zaškrtnutí kolonky ještě nevypovídá o tom, jak péče proběhla. Jestli jsme si všimli změn, zda pacient spolupracoval nebo zda se proti předchozímu dni něco nezhoršilo.
Někdy mám pocit, že ve snaze všechno správně vykázat a zaznamenat můžeme snadno zapomenout, proč ty jednotlivé činnosti vlastně děláme.
Nejde přece jen o to, aby byl pacient čistý, měl suché lůžko a upravené oblečení. Jde i o jeho pohodlí, bezpečí, prevenci komplikací a zachování důstojnosti.
A pokud při tom zjistíme něco neobvyklého, má to svou odbornou hodnotu. Samozřejmě za předpokladu, že na zjištění také správně zareagujeme.
Žínka z nikoho horší sestru nedělá
Odborná práce sestry má mnoho podob. Někdy podává léky, připravuje infuze, pečuje o centrální žilní katétr nebo sleduje pacienta, jehož stav se může během několika minut dramaticky změnit.
A jindy pomůže člověku umýt záda, převléknout pyžamo nebo dojít na toaletu.
Osobně v tom nevidím žádný rozpor.
Vzdělání a odbornost by nám měly pomáhat lépe rozumět tomu, co pacient potřebuje. Neměly by být důvodem, proč se od některých činností začneme odvracet.
Protože pacient nepotřebuje jen někoho, kdo umí správně podat lék nebo obsluhovat přístroj. Potřebuje také člověka, který si všimne, že dnes už se nedokáže sám otočit, že ho něco bolí nebo že se bojí.
A někdy si toho všimneme právě ve chvíli, kdy mu pomáháme s úplně obyčejným mytím.
Možná tedy nejde o to, kdo má v ruce žínku.
Důležitější je, co při té práci dokáže vidět.
Poznámka autora: Článek vychází z mých osobních postřehů a zkušeností získaných během odborné praxe při studiu oboru Diplomovaná všeobecná sestra i z mé dlouholeté práce ve zdravotnictví.
