Článek
Když pomoc začne nahrazovat samostatnost
Dítě se speciálními vzdělávacími potřebami chodí do běžné základní školy, ve třídě má asistenta pedagoga a účastní se výuky společně s ostatními spolužáky. Rodiče jsou spokojení, škola zajistila doporučená podpůrná opatření a učitel má při práci dalšího člověka, na kterého se může spolehnout.
Jenže samotná přítomnost asistenta ještě nic nevypovídá o tom, zda je poskytovaná podpora skutečně přínosná.
V praxi se někdy setkáváme se situacemi, kdy asistent dítěti automaticky připravuje pomůcky, připomíná mu každý další krok, kontroluje jeho práci a zasahuje i tam, kde by si žák dokázal poradit sám. Možná by potřeboval více času, jednoduché povzbuzení nebo možnost udělat chybu. Místo toho dostává hotové řešení.
Dítě si na takový způsob práce postupně zvyká. Když neví, jak pokračovat, obrátí se na asistenta. Když nerozumí zadání, nezeptá se učitele, ale čeká, až mu ho někdo znovu vysvětlí. A ve chvíli, kdy asistent ve škole chybí, může mít problém zvládnout i činnosti, které by jinak odpovídaly jeho schopnostem.
Je proto namístě zvážit, zda takovým přístupem u dítěte neposilujeme závislost na pomoci dospělého.
Pomáhat neznamená dělat všechno za dítě
Jedním z důležitých cílů speciálněpedagogické podpory je rozvíjet samostatnost dítěte v takové míře, jakou mu umožňují jeho schopnosti a individuální potřeby.
Představme si žáka, který má potíže s organizací práce. Zapomíná, co má dělat, nedokáže si rozvrhnout postup a při složitějším zadání snadno ztrácí pozornost. Asistent mu může úkol rozdělit na menší části, připomenout zadání nebo ho nasměrovat k informacím, které potřebuje.
Problém nastává ve chvíli, kdy asistent bez vyzvání otevře učebnici, připraví sešit, určí postup a průběžně kontroluje každou napsanou větu. Žák sice dokončí pracovní list, ale nemusí přitom získat dovednosti, které by mu umožnily podobný úkol příště zvládnout samostatně.
Ve škole se často soustředíme především na to, zda má dítě splněné úkoly, správně vyplněná cvičení a připravené pomůcky. Jenomže stejně důležité je sledovat, kolik toho zvládlo vlastními silami.
Někdy je pro dítě přínosnější dokončit pouze část úkolu samostatně než mít bezchybně vypracované celé zadání za neustálého vedení dospělého. Samozřejmě za předpokladu, že takový postup odpovídá jeho možnostem a vzdělávacím cílům.
Asistent pedagoga proto potřebuje umět nejen nabídnout pomoc, ale také poznat okamžik, kdy už jeho přítomnost není nutná.
Asistent pedagoga není přidělený rodičům
Nedorozumění kolem práce asistenta někdy vznikají také mezi školou a rodiči.
Někteří rodiče očekávají, že pokud jejich dítě potřebuje asistenta pedagoga, bude se mu po celou dobu vyučování věnovat jeden konkrétní člověk. Bude hlídat jeho pomůcky, kontrolovat práci, řešit případné konflikty a dohlížet na to, aby všechno zvládlo.
Obavy rodičů jsou pochopitelné, zvláště pokud jejich dítě ve škole opakovaně zažívalo neúspěch nebo mělo problémy se začleněním do kolektivu. Chtějí mít jistotu, že tentokrát dostane pomoc, kterou skutečně potřebuje.
Je ale nutné rozlišovat mezi podporou dítěte a představou, že asistent je jeho osobním zaměstnancem.
Asistent pedagoga je pedagogickým pracovníkem školy. Jeho činnost se řídí potřebami vzdělávání, doporučenými podpůrnými opatřeními a pokyny učitele. Není tedy v postavení člověka, kterému mohou rodiče určovat každodenní pracovní úkoly podle vlastních představ.
V některých situacích se asistent věnuje především konkrétnímu žákovi, jindy může podle organizace výuky a potřeb třídy pracovat také s dalšími dětmi. Rozhodující je, aby přitom byla zajištěna podpora žákovi, který ji potřebuje.
Rodiče samozřejmě mají právo zajímat se o způsob vzdělávání svého dítěte, komunikovat se školou a upozorňovat na jeho obtíže. Neměli by však automaticky předpokládat, že asistent bude po celou dobu vyučování fungovat jako osobní doprovod, který za dítě vyřeší každou situaci.
Mnohým sporům lze předejít, pokud škola rodičům předem vysvětlí, co asistent zajišťuje a co již do jeho práce nepatří.
Učitel zůstává učitelem
Další problém může vzniknout přímo ve třídě. Učitel začne asistenta vnímat jako člověka, který převezme veškerou práci s žákem se speciálními vzdělávacími potřebami.
Učitel vysvětluje novou látku ostatním dětem, zatímco asistent sedí vedle jednoho žáka a snaží se mu učivo přiblížit. Postupně se může stát, že s tímto dítětem učitel komunikuje stále méně. Vždyť má přece svého asistenta.
Učitel tak postupně přenechává vzdělávání konkrétního žáka asistentovi, přestože odpovědnost za výuku zůstává na něm. Asistent mu může při práci pomáhat, neměl by ho však v roli učitele nahrazovat.
Také dítě se speciálními vzdělávacími potřebami potřebuje přímý kontakt se svým učitelem. Má od něj dostávat vysvětlení, zpětnou vazbu, hodnocení i povzbuzení. A především má mít možnost vnímat se jako běžná součást třídy, nikoli jako žák, jehož vzdělávání probíhá odděleně prostřednictvím dalšího dospělého.
Vhodným řešením přitom nemusí být pouze situace, kdy asistent pracuje s jedním žákem a učitel se zbytkem třídy. Někdy může asistent pomáhat menší skupině dětí, zatímco učitel se individuálně věnuje žákovi, který potřebuje více podpory.
To však vyžaduje společné plánování. Učitel i asistent by měli vědět, jaké jsou cíle výuky, kdo bude zajišťovat jednotlivé činnosti a kdy je vhodné způsob podpory změnit.
Pokud spolupráce nefunguje, může se z asistenta stát pouze prostředek, jak organizačně zvládnout výuku. Dítě sice bude mít vedle sebe dospělého člověka, ale jeho skutečné vzdělávací potřeby mohou zůstat stranou.
Když se z asistenta stane stín dítěte
Přítomnost asistenta může ovlivňovat také vztahy mezi spolužáky.
Dítě, vedle kterého neustále sedí dospělý člověk, se může postupně dostávat do zvláštního postavení. Asistent ho doprovází při každé činnosti, pomáhá mu komunikovat a někdy za něj dokonce odpovídá na otázky ostatních dětí.
Spolužáci si pak mohou zvyknout, že pokud chtějí s dítětem něco řešit, obracejí se raději na asistenta. Je to jednodušší, rychlejší a často se tím vyhnou případnému nedorozumění.
Jenže dítě tím může ztrácet příležitosti k běžným sociálním kontaktům. Přichází o možnost samo navázat rozhovor, domluvit se při společné činnosti nebo vyřešit drobný konflikt.
Bez těchto zkušeností se sociální dovednosti rozvíjejí obtížněji.
Asistent musí být připraven pomoci, ale nemusí zasahovat do každé situace. Děti by měly dostat příležitost domluvit se mezi sebou, hledat vlastní řešení a požádat o pomoc, pokud ji potřebují.
U některých žáků je samozřejmě nezbytný intenzivnější dohled, podpora při komunikaci nebo pomoc při zvládání náročného chování. Ani v těchto případech bychom však neměli rezignovat na hledání příležitostí, při kterých může dítě jednat samostatně.
Rozhodující není fyzická vzdálenost asistenta od dítěte, ale způsob, jakým do jeho činností zasahuje.
Ne každé dítě může zvládnout všechno samo
Bylo by nesprávné vyvozovat z předchozích příkladů závěr, že dobrý asistent je ten, který dítěti pomáhá co nejméně.
Děti s těžším zdravotním postižením, kombinovanými obtížemi nebo výrazným omezením pohybu mohou potřebovat soustavnou pomoc při sebeobsluze, hygieně, přesunech či komunikaci. Pokud taková pomoc odpovídá jejich potřebám a nastaveným podpůrným opatřením, je zcela oprávněnou součástí práce asistenta pedagoga.
Míru samostatnosti je nutné posuzovat individuálně, s ohledem na schopnosti a omezení konkrétního dítěte.
Pro jedno dítě může být pokrokem, že si samo připraví učebnici a začne pracovat podle zadání. Pro jiné může být významným úspěchem, když dokáže vyjádřit vlastní přání, rozhodnout se mezi dvěma možnostmi nebo se aktivně zapojit do společné činnosti.
V některých případech bude dítě potřebovat určitou míru podpory dlouhodobě, případně po celý život. Ani to však neznamená, že nemá smysl rozvíjet dovednosti, které jsou v jeho možnostech.
Při hodnocení práce asistenta proto není podstatné, kolikrát během vyučování dítěti pomohl. Důležitější je, zda poskytovaná pomoc odpovídala jeho skutečným potřebám a umožňovala mu využívat vlastní schopnosti.
Také asistent potřebuje podporu
Při diskusích o práci asistentů pedagoga se obvykle řeší jejich povinnosti, kompetence a hranice odpovědnosti. Méně pozornosti už někdy věnujeme podmínkám, ve kterých svou práci vykonávají.
Asistent se může snadno ocitnout mezi několika rozdílnými očekáváními. Rodiče chtějí co největší individuální péči, učitel předpokládá samostatné vedení žáka a vedení školy očekává, že výuka bude probíhat bez komplikací.
Pokud nejsou pravidla spolupráce jasně stanovena, může být obtížné všem těmto požadavkům vyhovět. Zvlášť když si jednotliví účastníci představují roli asistenta odlišně.
Asistent pedagoga přitom není pouze člověk, který sedí vedle dítěte a plní pokyny. Je pedagogickým pracovníkem, jehož činnost vyžaduje odbornou přípravu, schopnost komunikovat, reagovat na měnící se situace a přijímat každodenní rozhodnutí.
Měl by proto být přirozenou součástí pedagogického týmu. Potřebuje znát cíle vzdělávání, mít prostor pro konzultace s učitelem a možnost upozornit na postupy, které se v praxi neosvědčují.
Učitel a asistent by měli pravidelně společně hodnotit, zda zvolený způsob podpory dítěti vyhovuje, co už dokáže zvládnout samostatně a kde je potřeba postup upravit. Bez takové spolupráce se může snadno stát, že asistent pokračuje v zaběhnutém způsobu práce, přestože potřeby dítěte se mezitím změnily.
Cílem není závislost, ale co největší možná samostatnost
Společné vzdělávání by mělo dítěti přinášet více než jen možnost sedět ve třídě s ostatními spolužáky. Důležité je, aby se skutečně účastnilo výuky, rozvíjelo své schopnosti, navazovalo vztahy a postupně získávalo takovou míru samostatnosti, jaké je schopno dosáhnout.
Dobře nastavená podpora asistenta pomáhá dítěti překonávat obtíže, které mu komplikují vzdělávání. Asistent přitom musí respektovat jeho možnosti a ponechávat mu prostor pro vlastní aktivitu.
V každodenním školním provozu bývá někdy jednodušší udělat určitou věc za dítě. Je to rychlejší, úkol je splněný a výuka může pokračovat. Z dlouhodobého hlediska však takový postup nemusí být pro dítě přínosný.
Při hodnocení podpory bychom se proto neměli zajímat pouze o to, zda žák splnil všechny úkoly nebo zda vyučování proběhlo bez problémů. Stejně důležitá je otázka, co se během určité doby naučil a které činnosti už dokáže zvládat s menší pomocí než dříve.
To samozřejmě neznamená, že každý žák musí jednou pracovat zcela samostatně. U některých dětí bude podpora nezbytná i nadále. Měla by však odpovídat jejich potřebám, nikoli nahrazovat schopnosti, které již mají.
Od asistenta pedagoga bychom proto neměli očekávat, že za dítě vyřeší každý problém a zajistí bezproblémový průběh vyučování. Jeho práce má smysl především tehdy, když dítě dostává takovou pomoc, jakou skutečně potřebuje, a zároveň má možnost využívat a rozvíjet vlastní schopnosti.





