Článek
Ať nad tím přemýšlím zleva doprava, tak mi není vůbec jasné, Kdy přesně jsem se stal vlastně tím zmiňovaným dědkem. Co si ještě tak nějak pamatuji, tak mi ještě poměrně nedávno většina lidí říkala pane nebo chlape. Ale teď? Stoupám do přeplněného rychlíku Praha-Ostrava, v jedné ruce francouzskou hůl, v druhé celkem velký a těžký batoh. Horký letní den, vedro k zalknutí, klimatizace samozřejmě jako obvykle nefunguje. Všichni jsou otrávení, podráždění a pořád někam spěchají.
Takže se prodírám úzkou uličkou, když v tom do mě zezadu někdo netrpělivě šťouchne. Otočím se a spatřím mladou ženu kolem pětadvaceti, možná třiceti let. Má na sobě jak jinak než ono značkové oblečení, v uších drahá designová sluchátka, v ruce nejnovější tablet. Znechuceně sleduje, jak se pomalu šinu kupředu. Několikrát teatrálně povzdechne, ale já si jí nevšímám. Každý máme svoje problémy a svoje starosti. Když už se mi konečně podaří najít volné místo a chystám se posadit, tak v tom ta mladice vybuchne:
„Uhni, dědku,“ některým ujíždí život!
Ten pohrdavý tón, to arogantní gesto ruky… Něco ve mně se najednou fakt vzbouřilo. Otočím se, podívám se jí zpříma do očí a štěknu: „Holčičko, život ujíždí jen těm, co nemají na jízdenku!“.
Konečně přichází na scénu francouzská hůl
Využiju její chvilkové konsternace a nepozornosti, bleskově zvedám hůl a jemným pohybem zápěstí ji usadím do sedačky. Vypadá to fakt efektně, ale je to jen starý trik, který jsem se naučil před lety jako armádní instruktor sebeobrany. Okolní cestující to však netuší. Někteří se jen pobaveně smějí, jiní nevěřícně zírají. Mladá žena má oči navrch hlavy a zběsile se nadechuje k protestu. Ale pak si to zřejmě rozmyslí a raději zmlkne. Usadím se tedy vedle ní.
Po chvíli se ke mně najednou nakloní a šeptá: „Sorry, trochu jsem to přehnala. Měla jsem dneska fakt těžkej den. Jsem Klára, trenérka fitness.“ Povytáhnu obočí. Ironií osudu ji tedy právě „dědek“ s holí ukázal, jak málo stačí k narušení rovnováhy. Ale říkám jen: „Těší mě. Třeba vám někdy budu moct předat pár zkušeností do tréninku.“ Usměje se: „To by bylo super. Vy toho asi máte hodně za sebou, co?“
A pak se stane něco velice nečekaného. Povídáme si. O životě, o společnosti, o předsudcích. Překvapuje mě, jak je Klára bystrá a otevřená, když dostane šanci. Vysvětluji jí, proč mě její oslovení tak pobouřilo a rozzlobilo. Že stáří není důvod k opovržení, ale přirozená součást života. Zkušenosti a moudrost nejsou k zahození, i když se schovávají za vráskami a šedivými vlasy.
Chápu, že dnešní svět je rychlý a mladí lidé občas nevidí hodnotu starší generace. Ale je to jako s vínem – teprve zráním získává komplexnost a hloubku. Když náš rozhovor končí, Klára zamyšleně poznamenává: „Máte pravdu, potřebujeme víc takových mostů mezi generacemi. Beru si z toho ponaučení – budu se snažit najít si každý týden chvíli na kus řeči s někým starším. Třeba od nich pochytím něco užitečného do života.“
Vím, že jeden rozhovor svět nezmění. Ale jsem rád, že jsem mohl být součástí malého krůčku k vzájemnému porozumění. A taky že jsem té mladici ukázal, že „dědkové“ nejsou jen na obtíž. Zamysleme se, jak se sami chováme ke starším lidem ve svém okolí. Projevme jim úctu a nabídněme pomocnou ruku. Nebo se budeme nechávat unášet vlastními předsudky a spěchem? Pamatujte, respekt nemá věkové hranice.
Ponaučení na závěr
Nezapomínejme, starší generace pro nás může být studnicí moudrosti – pokud jsme ochotni naslouchat. Tak jim dnes nabídněme pomocnou ruku a zeptejme se jich na radu. Myslím, že nás zahřeje pocit smysluplnosti, že přispíváme k lepšímu soužití v naší společnosti. Říká se, že moudrost přichází s věkem. Podle mě však moudrost přichází k těm, kdo jsou ochotni rozšiřovat své obzory v každém věku. A mezigenerační dialog je k tomu skvělou příležitostí.
