Článek
Nechci být otrokem svých dětí – a učím je, jak žít s respektem. Jsem máma dvou malých kluků. Jeden z nich je na spektru, konkrétně má Aspergerův syndrom. Každý den je pro nás výzvou i školou života – a právě o těchto každodenních zkušenostech chci mluvit. Nechci dávat rady, ale sdílet naši cestu, možná někoho inspiruje nebo povzbudí.
V naší domácnosti se snažím jít jinou cestou, než je dnes často běžné. Nechci být rodičem, který neustále běhá, slouží a vše za děti zařídí. Chci je vést k samostatnosti a respektu – k sobě i k ostatním. U nás proto nemají místo příkazy typu „Přines“, „Udělej“ nebo „Musíš“.
Učím své syny, že pokud něco chtějí, mají o to slušně požádat. Když mi někdo řekne jen: „Udělej mi pití,“ dělám, že neslyším. Ale když zazní: „Prosím, uděláš mi pití?“, ráda pomůžu – pokud zrovna můžu.
Snažím se je vést i k ohleduplnosti. Například k tomu, aby v autobuse nabídli místo starším lidem nebo těm, kdo mají nějaký handicap. A ano, i syn s Aspergerem to chápe. Možná mu některé věci docházejí pomaleji než ostatním, ale důležité je, že je pochopí – i kdyby to mělo trvat déle.
Často slýchám od lidí ze starší generace poznámky typu: „Dnešní děti jsou rozmazlené a nevychované.“ Ale neříkaly totéž i generace před nimi? A kdo vlastně vychovával nás? Než podobný soud vyslovíme, možná bychom si měli každý nejprve sáhnout do svědomí.
Jak to máte doma vy? Zajímá mě, jestli to máte podobně – nebo úplně jinak. Budu ráda, když mi napíšete do komentářů, jaké hodnoty předáváte svým dětem vy.
