Článek
Lenka byla sotva pětadvacetiletá dívka, která prodávala domácí dobroty ze svého malého stánku na okraji Olomouce. Její stánek stál pod starým javorem a byl sestavený z oprýskaných prken a plechu. Přestože sama neměla moc, denně rozdávala úsměv a srdce plné soucitu.
Žila v malém pokoji bez teplé vody a elektřiny, její šaty byly ošuntělé a boty opotřebované. Rodinu už neměla, protože rodiče zemřeli, když byla malá. Přesto každé ráno připravovala jednoduchá jídla, brambory, čočku nebo kaši, které s láskou nabízela kolemjdoucím.
Na kraji ulice žil muž, kterého lidé znali jako Jirka. Byl chromý, tlačil před sebou starý vozík s rozbitými koly. Měl zplihlý, špinavý obličej a oči plné únavy. Mnozí ho odsuzovali a vyhýbali se mu.
Lenka mu však nikdy neodmítla pomoci. Nazývala ho dědeček Jirka. Nikdy si nepřál peníze, jen tichou přítomnost a talíř horkého jídla, který mu vždy donesla.
Jednoho parného odpoledne přinesla poslední zbytky svého jídla. Jirka se podíval na talíř a potom na ni, s dojetím v očích. „Dáváš mi svůj poslední talíř?“ zeptal se tiše. Lenka jen přikývla.
Lidé kolem často nechápali její laskavost a ptali se, proč pořád krmí toho muže. Ona vždy odpověděla: „Kdybych byla na jeho místě, nechtěla bych, aby na mě zapomněl někdo, kdo má ještě co dát.“
Pak jednoho dne k jejímu stánku přijelo luxusní auto. Z něj vystoupil muž v čisté košili a s pronikavým pohledem, který dlouho zíral právě na Jirku. Požádal Lenku o talíř její polévky a pozoroval Jirku, jako by ho něco spojujícího trápilo.
Ráno, po jeho odjezdu, Lenka přišla ke stánku a uviděla, že místo chátrajícího stánku stojí moderní kuchyně s nápisem „Lenčina pekárna“. Pán z auta byl ve skutečnosti úspěšný podnikatel, Jirkův dávný známý, který mu díky Lenčině laskavosti předal klíče a šek na deset milionů korun.
„Dobré srdce si zaslouží štěstí,“ řekl při předání.
Příběh Lenky a Jirky nám připomíná, že soucit a laskavost mohou změnit nejen životy druhých, ale i ten náš. Stačí jen otevřít oči a srdce.
